ECLI:CZ:US:2021:3.US.2076.21.1
sp. zn. III. ÚS 2076/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Kryštofové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 22 Co 127/2020-399, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 28 Cdo 951/2021-438, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení zaručený v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka podala v roce 2016 u Okresního soudu v Kolíně žalobu na obchodní společnost Centrin CZ s.r.o. (dále jen jako "žalovaná"), ve které žádala zaplacení částky cca 430.000 Kč s úroky. O dané prostředky se měla žalovaná bezdůvodně obohatit chybně účtovanými platbami placenými (později zesnulou) matkou stěžovatelky za pobyt v sociálním zařízení provozovaném žalovanou. Nalézací soud žalobě zcela vyhověl, Krajský soud v Praze však k odvolání žalované rozsudek pro nevypořádání některých skutečností zrušil. Nalézací soud následným v pořadí druhým rozsudkem nárok stěžovatelky opět potvrdil a přiznal jí též náklady řízení ve výši cca 270.000 Kč. Žalovaná se znovu odvolala a odvolací soud tentokrát rozhodl o schválení smíru, v rámci kterého se žalovaná zavázala zaplatit stěžovatelce částku 450.000 Kč a obě strany se vzdaly náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatelka se v nyní posuzované ústavní stížnosti vymezuje zejména proti postupu odvolacího soudu. V části ústavní stížnosti nadepsané "Vlastními slovy" vysvětluje, že smír uzavřít v žádném případě nechtěla a byl jí předsedou senátu vnucen proti její vůli, mj. i hrozbami možného neúspěchu ve sporu. Cítila se zastrašována a zmatena a rovněž její tehdejší právní zástupce prý průběh jednání a slova předsedy senátu nechápal. Celou záležitost považuje za příčící se dobrým mravům a nespravedlivou. Nejvyšší soud její dovolání odmítl s tím, že protokol o jednání jí tvrzené skutečnosti nedokládá; stěžovatelka to však vnímá jako úmyslnou chybu odvolacího soudu ve snaze problematický průběh jednání zatajit. V části ústavní stížnosti nadepsané "Hodnocení slovy právního zástupce" proto stěžovatelka (fakticky dle nadpisu tedy její současný advokát) rozebírá podmínky uzavření smíru, konkrétně že dle §99 odst. 1 o. s. ř. při každém pokusu o smír musí předseda senátu s účastníky probrat věc, upozornit je na její možnou právní kvalifikaci a doporučí možnosti vyřešení sporu. Stěžovatelka namítá, že nic z toho nebylo součástí protokolu, který obsahuje pouze větu "Proveden obsáhlý pokus o smír". Výklad Nejvyššího soudu je proto mimochodný a právně chybný, neboť nezachycuje-li protokol dle zákona povinné součásti řízení, nemůže jít o veřejnou listinu a nelze jej brát jako objektivní důkaz k prokázání průběhu jednání. Protokol navíc obsahuje logický rozpor mezi slovy "obsáhlý pokus o smír" a absencí jakéhokoliv popisu tohoto obsáhlého procesu. Odvolací soud údajně zneužil dezorientace stěžovatelky i jejího právního zástupce. V neposlední řadě lze mít rozhodující soudce za subjektivně podjaté, neboť jejich jediným zřejmým zájmem bylo "mít věc smetenou ze stolu".
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že Krajský soud v Praze a ani poté Nejvyšší soud neporušily základní práva stěžovatelky.
8. Ústavní soud z lidského hlediska dokáže vnímat nesouhlas stěžovatelky s výsledkem soudního řízení. Nelze ale zároveň přehlédnout, že byť ukončení soudního sporu ze své podstaty málokdy vede k úplné spokojenosti žalobce i žalovaného, průběh a podoba řízení a samotné rozhodnutí se řídí určitými předvídatelnými zákonnými pravidly. Podstatou smíru je přitom dobrovolný souhlas obou stran sporu s jeho uzavřením, potvrzený zákonem předvídaným způsobem (srov. §41b o. s. ř.), tj. vlastnoručním podpisem obou procesních stran v příloze protokolu o jednání. Tento podpis stěžovatelka připojila (viz č. l. 397 soudního spisu), což ostatně nyní nezpochybňuje.
9. Stěžovatelka předkládá vlastní verzi průběhu dosažení smíru. Ústavní soud nemá důvod ji nijak zpochybňovat; ostatně zpětná přesná rekonstrukce předmětného jednání odvolacího soudu již pro nedostatek dalších podkladů zjevně není ani možná. Je ale vhodné upozornit, že stěžovatelka nevystupovala před soudem v pozici právního laika čelícího osaměle údajně nesrozumitelné právní mašinerii (používá totiž v části ústavní stížnosti uvozené nadpisem "Hodnocení vlastními slovy" takové výrazy, jako "totalita, libovůle, zastrašování, nátlak, lest a nespravedlnost"), nýbrž byla zastoupena jí zvoleným advokátem. Ten jí přitom rovněž doporučoval smír uzavřít, dokonce stěžovatelku dle jejích slov přemlouval s tím, že se vzdá "zbytku své odměny" (srov. s. 6 ústavní stížnosti). Není zřejmé, proč se tím cítila stěžovatelka ještě více zmatena a právního zástupce pokládala za neznalého a zastrašeného, když existuje pravděpodobnější výklad situace, totiž že její advokát skutečně zhodnotil smír jako dobrý způsob řešení sporu a chtěl jeho dosažení usnadnit vzdáním se části své odměny. V praktické rovině totiž nelze přehlédnout, že dle podmínek smíru stěžovatelka od žalované fakticky obdržela celou žalovanou částku; hlavní rozdíl byl v pokrytí nákladů řízení stěžovatelky a jejich proplacení je věcí dohody mezi klientem a advokátem. Každopádně je potřebné znovu zopakovat, že tyto úvahy nehrají zásadní roli, neboť u smíru není v podstatě rozhodující motivace stran k jeho dosažení či jeho výsledná obsahová podoba, ale samotný akt uzavření potvrzený účastníky citovanou formou. Stěžovatelka přitom se smírem vyslovila souhlas a pozdější nespokojenost s obsahem dohody postrádá právní relevanci (s výjimkou stěžovatelce stále otevřené možnosti pokusit se o zrušení smíru dle §99 odst. 3 o. s. ř.).
10. Diskutovaná povaha smíru má svůj dopad rovněž na stěžovatelkou rozporovaný obsah protokolu o jednání. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že by protokol měl co nejvěrněji zachycovat průběh jednání a v případě snahy o uzavření smíru by v protokolu měly být ideálně zaznamenány též kroky předsedy senátu předcházející povinně uzavření smíru v souladu s ustanovením §99 odst. 1 o. s. ř. Toto předmětný protokol z jednání odvolacího soudu dle všeho nesplňuje. Na druhou stranu se však Ústavní soud neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že protokol postrádající dané prvky by se tím stával neplatným. Tvorba a obsah protokolu je totiž též věcí účastníků řízení. Ti mohou samozřejmě během jednání žádat předsedu senátu, aby jimi poukazované skutečnosti zaprotokoloval, potažmo jej poté vyzvat k doplnění protokolu či podávat námitky k jeho znění (viz §40 odst. 8 o. s. ř.). V neposlední řadě jestliže se jednání zvukově nezaznamenává, má účastník právo s vědomím předsedy senátu pořizovat z jednání vlastní zvukový záznam, který umožní jím tvrzené skutečnosti o průběhu jednání doložit (srov. §6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Nic z toho však stěžovatelka neučinila (přinejmenším to netvrdí) a lze tak opět mít za to, že se zněním protokolu již výše zmíněným podpisem pod protokolem vyslovila souhlas.
11. Tvrzení stěžovatelky o subjektivní podjatosti soudců senátu odvolacího soudu má rysy pouhé spekulace. Navíc i kdyby snad soudci odvolacího soudu upřednostňovali ukončení sporu smírem z důvodu snahy nějak urychlit svou práci, nelze to brát jako znak podjatosti. Znovu je nutné zopakovat, že smír není možné uzavřít bez aktivního souhlasu účastníků sporu.
12. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu