ECLI:CZ:US:2021:3.US.2086.21.1
sp. zn. III. ÚS 2086/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Kateřiny Hedbávné, zastoupené Mgr. Veronikou Rajdlovou, advokátkou, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 30 Cdo 3512/2020-220 a Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2020 č. j. 30 Co 112/2020-191, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí plyne, že bývalý manžel stěžovatelky uzavřel v roce 2002 smlouvu o půjčce na částku 3 milionů Kč. Tato půjčka byla zajištěna směnkou. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vydal v roce 2007 směnečný platební rozkaz, přičemž bývalý manžel proti němu podal námitky až více než dva měsíce po jeho doručení a požádal soud o prominutí zmeškání lhůty. Městský soud zmeškání lhůty v souladu se zákonem neprominul. Na majetek bývalého manžela stěžovatelky nařídil obvodní soud v roce 2009 exekuci, přičemž exekučním titulem byl směnečný platební rozkaz vydaný městským soudem, který nabyl právní moci a vykonatelnosti v důsledku neuplatnění námitek v zákonné lhůtě. Dne 20. 1. 2009 bylo vydáno usnesení o přibrání stěžovatelky jako další účastnice exekučního řízení. Soudní exekutor rozhodl mimo jiné o provedení exekuce prodejem nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky. Dne 5. 12. 2016 vydal soudní exekutor usnesení o příklepu, přičemž nemovitosti stěžovatelky byly vydraženy za částku 2 421 000 Kč, a to s právní mocí rozhodnutí ke dni 18. 1. 2017.
3. Dne 15. 5. 2009 byl zjištěn úpadek bývalého manžela stěžovatelky. Na základě žaloby insolvenčního správce rozhodl městský soud dne 21. 11. 2012, že pohledávka je popřena po právu, neboť peníze ze smlouvy o půjčce zajištěné směnkou nebyly bývalému manželovi stěžovatelky nikdy předány.
4. Dne 1. 9. 2017 podal bývalý manžel stěžovatelky návrh na zastavení exekuce, a to s odkazem na výše uvedené rozhodnutí městského soudu, podle něhož byla pohledávka ze směnečného platebního rozkazu popřena po právu. Dne 2. 7. 2018 byla exekuce pravomocně zastavena, neboť pohledávka z exekučního titulu nikdy nevznikla a další vedení exekuce by bylo v rozporu s dobrými mravy.
5. Stěžovatelka podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici žalobu na zaplacení náhrady škody ve výši 2 421 031,81 Kč, údajně způsobené rozhodnutím v nezákonně vedené exekuci. Obvodní soud žalobu zamítl.
6. Městský soud v návětí uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu, neboť se ztotožnil s jeho skutkovým zjištěním i právním posouzením. Podle městského soudu bylo zapotřebí posoudit, zda exekuční příkaz o provedení exekuce prodejem nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky lze podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), považovat za pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno rozhodnutím soudu o zastavení exekuce. Městský soud měl za to, že nezákonnost exekučního příkazu by bylo možno shledat v tom, že došlo k nezákonnému nařízení exekuce, pročež s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu posuzoval, zda byla exekuce nařízena na základě vykonatelného exekučního titulu. Tím byl v daném případě směnečný platební rozkaz, jehož existence nebyla dotčena tím, že v posléze vedeném insolvenčním řízení byla pohledávka insolvenčním správcem úspěšně popřena, neboť řízení o popření vykonatelné pohledávky nemá povahu přezkumného řízení ve vztahu k původnímu rozhodnutí soudu a rozhodnutí v něm vydané nemá vliv na existenci a vykonatelnost exekučního titulu. Exekuční titul tím nebyl odstraněn a k zastavení exekuce také nedošlo pro nedostatek vykonatelnosti exekučního titulu nebo pro jeho zrušení či neúčinnost [§268 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")], ale z důvodu nepřípustnosti dalšího vedení exekuce pro rozpor s dobrými mravy [§268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Rozhodnutí o nařízení exekuce i následná rozhodnutí exekutora proto obstojí jako zákonná rozhodnutí. V posuzované exekuci tak nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, a není tudíž dána odpovědnost vedlejší účastnice za tvrzenou škodu.
7. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu. Přípustnost dovolání založila dosud neřešená otázka, zda nezákonnost nařízené exekuce lze shledat na základě pravomocného rozsudku vydaného v incidenčním sporu o pravost vykonatelné pohledávky, jímž bylo určeno, že vymáhaná pohledávka neexistuje. Nejvyšší soud zopakoval, že podle jeho judikatury nemusí být v intencích §8 zákona č. 82/1998 Sb. pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se exekuční titul nestal vykonatelným. Dále Nejvyšší soud poukázal na dřívější rozhodnutí svá i Ústavního soudu a shrnul, že v incidenčním sporu o pravost pohledávky insolvenční soud nepřezkoumává zákonnost pravomocného rozhodnutí, kterým byla pohledávka přiznána, a rozsudek vydaný v tomto sporu má význam (pouze) pro její možné uspokojení z majetkové podstaty dlužníka v insolvenčním řízení. Proto jej nelze považovat za rozhodnutí, jímž by mohla být konstatována nezákonnost exekučního titulu nebo dokonce usnesení o nařízení exekuce. Nejvyšší soud také objasnil, že zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (tzn. proto, že její další vedení by bylo v rozporu s dobrými mravy) může spočívat v rozmanitých důvodech, z nichž nikoli všechny způsobují nezákonnost exekuce.
8. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ač městský soud v roce 2012 určil, že vymáhaná pohledávka neexistuje, nelze pouze proto dovodit, že exekuční titul byl vadný a že exekuce byla nařízena nezákonně. V daném případě byl exekučním titulem směnečný platební rozkaz, jehož vydání předcházelo řízení, v němž dlužník neuplatnil kauzální námitky (resp. je neuplatnil včas). Tyto námitky pak byly uplatněny jako důvod popření pohledávky v incidenčním sporu a změnily jeho výsledek. Vydání exekučního titulu v podobě směnečného platebního rozkazu tak bylo důsledkem nedostatečné procesní obrany bývalého manžela stěžovatelky, který proti němu v zákonné lhůtě nepodal odůvodněné námitky. Jde přitom o postup zákonem předpokládaný (srov. §175 o. s. ř.). Směnečný platební rozkaz nebyl přezkoumán opravnými prostředky a v jiném řízení, tedy ani v incidenčním sporu o pravost přiznané pohledávky, jej přezkoumat nelze. I když tedy následně byla exekuce zastavena právě s odkazem na výsledek tohoto incidenčního sporu podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., důvodem jejího zastavení nebyla vada exekučního titulu, nýbrž odstranění zjevné nespravedlnosti. O nezákonně vedenou exekuci proto nešlo.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv zejména tím, že obecné soudy přehlédly prokázanou neexistenci pohledávky vymáhané exekucí. Soudy se podle stěžovatelky dopustily přepjatého formalismu a nedocenily význam rozumného rozhodování v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Stěžovatelka se domnívá, že přinejmenším v materiální rovině osvědčila zásadní hmotněprávní skutečnost a že vzhledem k uvedeným zásadám není přijatelné, aby jako taková byla s odvoláním na procesní předpisy neexistence vymahatelné pohledávky přehlížena. Postačí-li, že nezákonnost rozhodnutí je shledána na základě rozhodnutí, v jehož světle nemůže rozporované rozhodnutí obstát (např. nestal-li se exekuční titul vykonatelným), "tím spíše by za takové mělo platit pravomocné rozhodnutí soudu, jehož meritum osvědčuje, že exekuční titul spravedlivě nikdy nemohl existovat". Stěžovatelka má také za to, že soudy vyložily §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. příliš restriktivně. Nejvyšší soud uvedl, že exekuce byla zastavena proto, že její vedení bylo zjevně nespravedlivé, a proto nešlo o nezákonně vedenou exekuci. Stěžovatelka má za to, že v právním státě není přípustné, aby zjevně nespravedlivé rozhodnutí požívalo právní ochrany a bylo bez dalšího považováno za zákonné a správné, neboť označení "řízení vedeného v rozporu s dobrými mravy za zákonné může vést prakticky doslova k legitimizaci morálně nepřijatelného".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto jej nelze, vykonává-li svou pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Proto nutno vycházet z pravidla, že výklad běžného zákona a jeho použití na individuální případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat tehdy, je-li napadené rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva je stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému chápání dotčených právních institutů [viz např. nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17 (N 14/92 SbNU 159)].
12. Ústavní soud dospěl po pečlivém posouzení věci k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Lze souhlasit s náhledem stěžovatelky v tom, že exekuce dražbou vůči ní byla v určitém ohledu nespravedlivá. Na druhou stranu je třeba souhlasit s obecnými soudy v tom, že exekuce byla vedena zákonně. Otázkou zůstává, zda soudy postupovaly přepjatě formalisticky a zda docenily význam rozhodování v souladu se zásadami spravedlnosti tak, aby jejich rozhodnutí bylo možno považovat za správné a spravedlivé v obecném slova smyslu. A to i prismatem zastavení exekuce proto, že by její další vedení bylo v rozporu s dobrými mravy.
14. Stěžovatelka namítá, že zejména Nejvyšší soud vyložil zákon restriktivně, když důvod zastavení exekuce nepovažoval za způsobující nezákonnost rozhodnutí; za nezákonné by naopak považoval rozhodnutí vydané před zastavením exekuce z jiných (jím vypočtených) důvodů. Ústavní soud má za to, že v tomto ohledu postupovaly soudy v souladu s ústavním pořádkem. Byť se tak na všech místech nevyjádřily výslovně, posoudily věc v kontextu jejích specifických okolností. Stěžovatelka totiž žádala náhradu škody po státu, který v posuzované věci ani v nejmenším nepochybil. Naopak stěžovatelka, potažmo její manžel pochybili hned několikrát. Proto by se jevilo nepřiměřené považovat v rozhodné době zákonnou, ač zpětným pohledem nespravedlivě vedenou exekuci bez dalšího za okolnost vedoucí k povinnosti státu nahradit škodu.
15. Bývalý manžel stěžovatelky zaprvé nepodal v zákonné lhůtě námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu a soudům nezbýval jiný než zákonem stanovený postup ve věci. Za druhé uplynuly mezi rozhodnutím soudu o neexistenci pohledávky a vydražením nemovitosti čtyři roky. Za třetí byla stěžovatelka soudy upozorněna, že může po věřiteli jejího bývalého manžela žádat vydání bezdůvodného obohacení. Za čtvrté, jak taktéž konstatovaly obecné soudy, se nabízelo podání trestního oznámení (nejspíše pro spáchání trestného činu podvodu) vůči věřiteli bývalého manžela stěžovatelky, v kterémžto trestním řízení by stěžovatelka jako poškozená žádala předmětnou náhradu škody. Po zhodnocení všech těchto aspektů a procesního průběhu věci se jeví silně nepřiměřeným žádat náhradu škody po státu, který, jak podrobně vyložily obecné soudy, žádným způsobem nepochybil.
16. Stěžovatelka má pravdu, že jí zpochybňovaná teze soudů o rozporu dalšího vedení exekuce s dobrými mravy nemusí bez dalšího znamenat, že by taková exekuce byla zákonná (nebylo-li dané rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost nebo exekuce zastavena z jiných důvodů více se blížících samotné nezákonnosti). Nemůže to však s přihlédnutím k výše popsaným okolnostem věci automaticky znamenat, že exekuce byla nezákonná, a vzniklou škodu má nahradit stát, dostane-li se dlužník vinou procesní liknavosti do obtížné pozice při domáhání se práv.
17. Lze shrnout, že v napadených rozhodnutích není přítomna ústavněprávně relevantní - tzv. kvalifikovaná vada, naplňující kritéria vymezená výše v bodu 9. Soudy nepostupovaly zkratkovitě ani přepjatě formalisticky. Naopak je to nepřípustná zkratka, kterou od soudů žádá stěžovatelka v důsledku komplikované a obtížné situace, k níž však vedlejší účastnice nepřispěla. Ústavní soudu proto ve zbytku odkazuje na podrobná a ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
18. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu