ECLI:CZ:US:2021:3.US.2089.21.1
sp. zn. III. ÚS 2089/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. O., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, č. j. 7 Tdo 408/2021-315, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 5 To 250/2020-270, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 88 T 99/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl stěžovatel uznám vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 24. 2. 2020, č. j. 10 T 14/2020-58, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 25 000 Kč a pro případ jeho nevykonání mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání pěti měsíců. Dále byl stěžovateli uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Výrok o trestu z citovaného trestního příkazu byl zrušen podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Za přečin uvedený pod bodem 2 skutkové věty výrokové části rozsudku městského soudu byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest propadnutí věci (motorového vozidla). Konečně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným S. M. a N. Š. (které se se svými dětmi procházely v bezprostřední blízkosti stěžovatelem páchané trestné činnosti popsané pod bodem 1 skutkové věty výroku městského soudu) nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč každé z nich.
3. Trestných činů kladených stěžovateli za vinu se dopustil (zjednodušeně vyjádřeno) tím, že podle bodu 1 skutkové věty výroku rozsudku městského soudu v měsíci květnu roku 2002 řídil ulicemi města Brna osobní motorové vozidlo, a když jej chtěla policejní hlídka zastavit, začal ujíždět rychlostí až 110 km/h (rovněž jízdou v protisměru) a vjel mimo jiné do areálu SOS vesničky, kde razantní jízdou ohrožoval hrající si děti a jejich rodiče. Pro nemožnost pokračovat v jízdě z vozidla následně utekl. Popsaného jednání se stěžovatel dopustil, ačkoliv mu byl příkazem Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravně správních činností uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní mocí uvedeného příkazu. Podle bodu 2 skutkové věty výroku rozsudku městského soudu dále stěžovatel v měsíci červnu roku 2020 řídil ulicemi města Brna motocykl s nezákonně upravenou registrační značkou, a když jej chtěla policejní hlídka zastavit, opět začal ujíždět, když následně nezvládl řízení a s motocyklem havaroval. Při následném útěku pak ztratil rovnováhu, upadl a byl zadržen. Tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl trestním příkazem městského soudu pod sp. zn. 10 T 14/2020 ze dne 24. 2. 2020 uložen (mimo jiné) trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
4. K odvolání stěžovatele (který napadl rozsudek městského soudu v celém rozsahu) Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil ve výrocích o trestu a o náhradě nemajetkové újmy napadené rozhodnutí městského soudu a nově rozhodl sám tak, že stěžovateli jednak uložil shodný souhrnný trest odnětí svobody a souhrnný trest zákazu činnosti jako městský soud, neuložil mu ale peněžitý trest, avšak uložil mu trest propadnutí věci - stěžovatelova automobilu. Za jednání pod bodem 2 výroku o vině rozsudku městského soudu pak stěžovateli uložil shodný trest odnětí svobody, a to v délce trvání šesti měsíců, rovněž se zařazením do věznice s ostrahou. Shora jmenované poškozené pak s jejich nároky na nemajetkovou újmu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Rovněž podle krajského soudu byla totiž trestná činnost stěžovatele důkazy provedenými městským soudem spolehlivě prokázána a jeho obhajoba byla jako účelová vyvrácena. Ani krajský soud tak neměl pochybnosti o tom, že stěžovatel nereagoval na výzvu policie k zastavení, naopak rychlost vozidla zvýšil a policii vysokou rychlostí ujížděl rezidenční čtvrtí města Brna v ročním období a denní době, kdy jsou veřejná místa v této části města pravidelně využívána k procházkám a dalším volnočasovým aktivitám.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatelem uplatněné námitky totiž nebylo možné podle Nejvyššího soudu podřadit pod žádný ze stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatele proto uvádí Ústavní soud ve stručnosti následující.
10. Především je zřejmé, že uplatněná stížnostní argumentace je ve své podstatě jen opakováním námitek uplatněných před obecnými soudy, které se ovšem se stěžovatelovou procesní obranou ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly. Ve věci stěžovatele tak ani podle názoru Ústavního soudu nejsou dány o průběhu skutkového děje jím páchané trestné činnosti takové pochybnosti, které by měly být při posuzování jeho viny vyloženy v jeho prospěch. Je tak značně nepřípadný stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 3579/17 ze dne 3. 4. 2018 (N 68/89 SbNU 69; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), neboť v nyní hodnoceném případě není žádná okolnost, z níž by byla jen nepřímo dovozována přítomnost stěžovatele na místě činu. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti nepopírá, že přes zákaz uložený mu rozhodnutími orgánů veřejné moci řídil motorové vozidlo.
11. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že policisté, jež ho policejním vozidlem pronásledovali, podle něho neúplně odhadli rychlost jeho jízdy a soudy na základě toho nesprávně uzavřely, že rychlost jeho jízdy byla nepřiměřená, Ústavní soud se s tímto závěrem stěžovatele neztotožňuje, resp. neshledal žádné okolnosti, které by mohly nasvědčovat o excesivním skutkovém závěru obecných soudů, který by teprve byl způsobilý daný případ "povýšit" do ústavněprávní roviny.
12. Žádný ústavněprávní deficit proto zdejší soud nespatřuje v závěru obecných soudů o nepřiměřené rychlosti stěžovatele, dovozeného mimo jiné i z výpovědi zasahujících policistů. Ústavní soud také plně akceptuje závěr obecných soudů, pokud neuvěřily tvrzení stěžovatelova kamaráda M. M., který se stěžovatelem ve vozidle cestoval jako spolucestující, že stěžovatel jet vozidlem rychle nemohl, neboť to se přepnulo do nouzového režimu a nejelo tak více než 50 km/h. Předně není evidentně pravdivé stěžovatelovo tvrzení, že výslech tohoto svědka obecné soudy nepřipustily, když naopak jeho výpověď je zaznamenána v odst. 9 rozsudku městského soudu. Nadto údaj o nepřiměřené jízdě stěžovatele potvrdili nejen zasahující policisté, ale i nezúčastněné osoby, které se v bezprostřední blízkosti stěžovatelovy jízdy, která byla situaci nepřiměřená, pohybovaly.
13. Obecné soudy podle Ústavního soudu také dostatečně vysvětlily, že mezi osoby, které stěžovatel mohl nepřiměřenou jízdou ohrozit (a jen díky shodě okolností neohrozil) a naplnit tak předpoklad pro spáchání trestného činu obecného ohrožení podle §272 tr. zákoníku tím, že uvedl v nebezpečí minimálně 7 lidí, je nutno počítat nejen osoby v odpočinkových veřejných zónách v okolí SOS vesničky, ale také všechny ostatní účastníky silničního provozu (například řidiče protijedoucích vozidel), které stěžovatel svou nepřiměřenou jízdou, veden snahou ujet policejní hlídce, ohrozil.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu