ECLI:CZ:US:2021:3.US.2118.20.1
sp. zn. III. ÚS 2118/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace AZ-TECHNIKA a.s., sídlem Na Chodovci 2880/59, Praha 4 - Záběhlice, zastoupené Mgr. Závišem Hlaváčem, advokátem, sídlem kanceláře Muchova 240/6, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2020 č. j. 4 Afs 86/2020-49 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2020 č. j. 10 A 70/2018 - 38, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Specializovaného finančního úřadu, nábřeží Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, konkrétně rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí, přiložených k ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Vedlejší účastník zahájil u stěžovatelky dne 8. 3. 2018 protokolem č. j. 41185/18/4230-23791-705341 daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2014 v omezeném rozsahu.
4. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu spočívajícím v zahájení kontroly stěžovatelky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že daňová kontrola je mechanismem, pomocí něhož má správce daně právo prověřit ve vymezeném rozsahu plnění daňových povinností subjektů, okolnosti rozhodné pro stanovení daně a rovněž také tvrzení daňových subjektů. Podle městského soudu je výběr daňových subjektů ke kontrole výhradně v kompetenci správce daně, tedy i vedlejšího účastníka, a může se uskutečnit na základě podnětů od třetích osob, na základě rizikových analýz finanční správy, i na základě prostého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost [v tom se městský soud odvolává na stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 33/11 ze dne 8. 11. 2011 (ST 33/63 SbNU 567; 368/2011 Sb.) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz].
5. Městský soud dále uvedl, že stejně jako nebrání zahájení daňové kontroly chybějící konkrétní důvody, nemůže jejímu zahájení bránit ani to, pokud se určitá právní otázka mající dopad na stanovení daňové povinnosti stane otázkou veřejně (politicky) debatovanou. Městský soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že daňová kontrola byla zahájena na politickou objednávku. Připouští, že daňová kontrola mohla proběhnout nanejvýše na základě podnětu Rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. To městský soud považuje za přípustné, zejména s tím ohledem, že takový podnět byl obecný a nijak stěžovatelku nezmiňoval. Případný podnět tak nebyl konkrétním pokynem adresovaným vedlejší účastnici. Samotná daňová kontrola vůči konkrétním osobám (včetně stěžovatelky) byla zahájena na základě vlastní činnosti daňové správy, což městský soud vyhodnotil jako souladné se zákonem.
6. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl, protože ji nepovažoval za důvodnou. V odůvodnění uvedl, že také v posuzované věci nemohl mít tvrzený politický nátlak, který namítá stěžovatelka, za následek nezákonnost zahájené daňové kontroly. Nejvyšší správní soud považoval závěr městského soudu, že to byla daňová správa, kdo rozhodl o tom, u kterých konkrétních subjektů bude daňová kontrola zahájena a jaký bude předmět a rozsah kontroly, za správný, navzdory tvrzením stěžovatelky.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími vydanými v řízeních, jejichž byla účastnicí, byla porušena její základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně tvrdí, že ústavní stížností napadený rozsudek městského soudu a rozsudek Nejvyššího správního soudu jsou v rozporu s ochranou jejího vlastnického práva garantovanou čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). Dále je stěžovatelka přesvědčena, že obecné soudy porušily její základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka také tvrdí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zaručujícím dělbu moci a porušily zákaz diskriminace a zásadu rovného zacházení plynoucí z čl. 3 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatelka argumentuje, že daňová kontrola, úzce zaměřená na oblast korunových dluhopisů emitovaných v roce 2012, neproběhla zákonným způsobem, tj. na základě svobodného rozhodnutí správce daně, ale na základě politického tlaku. V tomto směru stěžovatelka odkazuje na mnohá mediální vyjádření politiků a dovozuje z nich, že kontrola nemohla být nezávislá. Stěžovatelka trvá na svém stanovisku, že daňová kontrola nebyla zahájena na základě vlastní činnosti vedlejšího účastníka, ale proběhla na základě zadání daného jedním z orgánů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Stěžovatelka dále zdůrazňuje účelovost kontroly tzv. korunových dluhopisů, z čehož odvozuje zřejmost zásahu do svých základních práv a svobod.
9. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy neprovedly všechny jí navrhované důkazy, a nemohly proto dospět k objektivně zjištěnému stavu věci. Dále je přesvědčena, že se obecné soudy vůbec nezabývaly její argumentací ani návrhy na provedení důkazů, které měly prokázat politickou objednávku provedené kontroly. Tyto důkazy stěžovatelka nepovažuje za nadbytečné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnící řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován přezkumem ústavnosti pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
13. Podstatou ústavní stížnosti je rozhořčení stěžovatelky nad provedenou daňovou kontrolou, jejíž zahájení spojuje s politickou objednávkou, což dokládá množstvím mediálních výstupů politiků. Ani tyto tvrzené skutečnosti však nemohou znamenat zásah do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Městský soud i Nejvyšší správní soud dostatečně jasně a srozumitelně v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč daňová kontrola proběhla v souladu se zákonem a nikoli na politickou objednávku.
14. Tvrzením stěžovatelky o politické objednávce, porušení principu dělby moci případně porušení základního práva na soudní ochranu nemůže Ústavní soud přisvědčit. Jak plyne ze shora citovaného stanoviska pléna Pl. ÚS-st. 33/11 (bod 9): "Pojmovými znaky takových kontrol bývá možnost zahájení na základě podnětu či ex officio, zákonem upravený postup zahájení, regulace práv a povinností kontrolujících pracovníků i kontrolovaných subjektů, stanovení sankcí pro porušení takových povinností, oprávnění kontrolovaného subjektu podat námitky proti kontrole apod. Podstatným znakem takové kontroly je mj. možnost jejího namátkového provedení, tedy provedení za situace, kdy kontrolující osoba a priori nedisponuje (konkrétním) podezřením, že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti [...]." Dokument plynoucí z jednání orgánů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, případně mediální výstupy politiků, nelze racionálně považovat za úkolování, či vměšování do činnosti orgánů daňové správy. Konstrukce vytvářená stěžovatelkou by vedla k tomu, že jakékoli téma probrané na schůzi pléna kterékoli z komor Parlamentu, případně na jednání vlády, by bylo nutné považovat za úkolování. Pak by ovšem správce daně nemohl daňovou kontrolu provést nikdy, protože by byl "úkolován" jinými subjekty. Z tohoto důvodu postrádá argumentace stěžovatelky racionální jádro.
15. Městský soud, stejně jako Nejvyšší správní soud, dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, proč je nutné stěžovatelkou namítané "pokyny" chápat jako podněty a nikoli jako "úkolování". Z případného porušení zdánlivého pokynu by neplynuly vedlejší účastnici žádné nepříznivé následky, a proto nemohou působit nepřípustný tlak na nezávislý výkon státní správy. Přikládat politickým proklamacím v médiích právně konstitutivní význam, jak se o to pokouší stěžovatelka, bylo obecnými soudy přesvědčivě odmítnuto.
16. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i stran stěžovatelkou tvrzeného porušení práva na soudní ochranu. V řízení vedeném před obecnými soudy nedošlo k tomu, co rozhodovací praxe Ústavního soudu označuje jako opomenuté důkazy. Městský soud přesvědčivě vyložil, proč považoval důkazy navrhované stěžovatelkou za nadbytečné. Jeho argumentace je konzistentní a racionální a městský soud tak splnil povinnosti, které na něj klade povinnost ochrany základních práv a svobod osob. Důvody pro odmítnutí navyšování výpovědí, mediálních sdělení a dalších podobných důkazních prostředků a na jejich základě provedených důkazů, byly s ohledem na jejich nadbytečnost a s ohledem na nezbytnou ekonomii řízení městským soudem a následně Nejvyšším správním soudem jasně a srozumitelně popsány.
17. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu