ECLI:CZ:US:2021:3.US.2119.21.1
sp. zn. III. ÚS 2119/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Brože, MJur., advokáta, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Romana Čechmánka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013, 29 NSČR 50/2019-B-787, ve znění opravného usnesení ze dne 22. června 2021 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013, 29 NSČR 50/2019-B-793, a s ní spojeným návrhem na přednostní vyřízení věci a návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel působil jako insolvenční správce v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") pod sp. zn. KSBR 29 INS 33609/2013 na majetek dlužníka Romana Čechmánka. Do funkce insolvenčního správce byl ustanoven usnesením krajského soudu ze dne 16. 9. 2015 č. j. 29 INS 33609/2013-B-116 namísto odvolaného insolvenčního správce JUDr. Josefa Cupky. Poté krajský soud usnesením ze dne 6. 4. 2018 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-497 odvolal stěžovatele z funkce insolvenčního správce, a na jeho místo ustanovil JUDr. Šárku Línkovou, avšak toto usnesení bylo změněno usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 6. 2018 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013, 3 VSOL 396/2018-B-527 tak, že stěžovatel se z funkce insolvenčního správce neodvolává.
2. Krajský soud následně výrokem I. usnesení ze dne 19. 11. 2018 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-582 zprostil stěžovatele funkce insolvenčního správce dlužníka. Výrokem II. ustanovil novým insolvenčním správcem dlužníka obchodní společnost Insolvency Project, v. o. s., a výrokem III., uložil stěžovateli, aby do 7 dnů od doručení usnesení řádně informoval nového insolvenčního správce o své dosavadní činnosti a předal mu všechny doklady souvisící s výkonem funkce. Krajský soud vyšel z §31 odst. 5, §32, §36 odst. 1 a §37 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, přičemž vzal za prokázané, že stěžovatel odmítl splnit závazné pokyny, které mu byly uděleny krajským soudem v rámci dohlédací činnosti usnesením ze dne 18. 10. 2018 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-561. Stěžovatel zejména nepostupoval v souladu s §36 insolvenčního zákona, z něhož plyne povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu své funkce svědomitě a s odbornou péčí. Důležitou povinnost porušil stěžovatel tím, že podle pokynu krajského soudu nevyloučil z majetkové podstaty dlužníka nemovitosti zpeněžené v rámci dražby konané soudním exekutorem JUDr. Mgr. Jiřím Leskovjanem, LL. M., Exekutorský úřad Praha 4, dne 19. 6. 2015, a nezměnil (na souhlasné) stanovisko ke zrušení konkursu. Stěžovatel rovněž odmítal respektovat stanoviska věřitelů a dlužníka a jednal proti jejich vůli i proti vůli krajského soudu.
3. K odvolání stěžovatele vrchní soud usnesením ze dne 22. 2. 2019 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013, 3 VSOL 832/2018-B-619 změnil usnesení krajského soudu v I. výroku usnesení tak, že stěžovatel se funkce insolvenčního správce nezprošťuje (druhý výrok). Odvolání stěžovatele proti výroku II. usnesení krajského soudu odmítl (první výrok). Vrchní soud vycházeje především z §32 odst. 1 a §36 odst. 1 insolvenčního zákona dospěl k závěru, že důvody pro zproštění z funkce nejsou dány, když pokyn k vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka insolvenční soud neudělil a postupem podle §11 odst. 1 insolvenčního zákona nemůže krajský soud insolvenčnímu správci uložit, aby souhlasil se zrušením konkursu ve smyslu §308 odst. 2 insolvenčního zákona; nadto krajský soud stěžovatele k souhlasu se zrušením konkursu pouze "vyzval", povinnost "souhlasit" mu neuložil. V postupu stěžovatele pak vrchní soud neshledal ani podklady pro závěr, že jedná proti vůli věřitelů, dlužníka, krajského soudu, i proti stanovisku státního zastupitelství, a v řízení nedává přednost společnému zájmu věřitelů a všech uvedených subjektů.
4. K následnému dovolání věřitelky obchodní společnosti SYNOT W, a. s., Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2021 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013, 29 NSČR 50/2019-B-787 změnil usnesení vrchního soudu ve výroku II. tak, že se usnesení krajského soudu potvrzuje, tedy že se stěžovatel funkce insolvenčního správce zprošťuje. Nejvyšší soud připustil dovolání k dovolatelkou položeným otázkám, neboť rozhodnutí vrchního soudu bylo zčásti v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a zčásti (ve vazbě na společný zájem věřitelů) šlo o věc Nejvyšším soudem dosud neřešenou. Nejvyšší soud uvedl, že podle jeho ustálené judikatury důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu §32 odst. 1 insolvenčního zákona může být mj. skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. Z tohoto pohledu považoval pokyn udělený krajským soudem stěžovateli v usnesení dne 18. 10. 2018 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-561, jakkoli mohl být formulován jednoznačněji, za pokyn, podle něhož měl stěžovatel vyřadit ze soupisu majetkové podstaty dlužníka věci, jež byly předmětem exekutorské dražby konané dne 19. 6. 2015. Stejně tak měl Nejvyšší soud za zřejmé, že stěžovatelovo podání ze dne 29. 10. 2018 (B-568) potvrdilo, že stěžovatel v tomto duchu předmětný pokyn také chápal, avšak odmítl se mu podrobit, neboť měl za to, že krajský soud jeho udělením vybočil z mezí své dohlédací činnosti. Z uvedeného důvodu bylo právní posouzení věci vrchním soudem, jenž vyslovil přesvědčení, že krajský soud takto pokyn k vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka neudělil, nesprávné. Nejvyšší soud (při vědomí, že §32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou) neshledal nepřiměřeným, měl-li krajský soud nesplnění pokynu z 18. 10. 2018 za důvod, pro který zprostil stěžovatele funkce insolvenčního správce dlužníka.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje průběh insolvenčního řízení a časový sled událostí. Z pohledu stěžovatele je důležité, že předchozí insolvenční správce dlužníka JUDr. Josef Cupka byl zproštěn své funkce, když majetek dlužníka zpeněžil v dobrovolné dražbě dne 19. 6. 2015 v rozporu s insolvenčním zákonem (viz §286 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017). Stěžovatel, který byl ustanoven insolvenčním správcem dlužníka namísto JUDr. Josefa Cupky, pak činil kroky k navrácení stavu před dražbou. Proto stěžovatel opětovně sepsal nezákonně zpeněžený majetek do majetkové podstaty a vyvolal soudní spory, které byly potenciálně způsobilé tento majetek do majetkové podstaty navrátit. Pravomocně byl ukončen pouze spor o neplatnost dražby podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, jímž byla žaloba stěžovatele vedená u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 265/2015 zamítnuta. Další spory o to, zda je majetek zpeněžený v dražbě součástí majetkové podstaty (jde o incidenční spory, které byly u krajského soudu započaty pod sp. zn. 29 ICm 4419/2015 a sp. zn. 29 ICm 4061/2015), nebyly ke dni vydání usnesení se sporným pokynem ze dne 18. 10. 2018 pravomocně skončeny. Podle stěžovatele může insolvenční soud (krajský soud) udělit pokyn k vyřazení majetku z majetkové podstaty jen tehdy, nejsou-li pochybnosti o tom, že majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty neoprávněně. V případě pochybností lze majetek vyjmout pouze na základě rozhodnutí o vylučovací žalobě. Udělení pokynu v rámci dohlédací činnosti (§11 insolvenčního zákona) ve skutkově i právně složité věci představuje podle názoru stěžovatele exces a překročení pravomoci krajského soudu.
6. Stěžovatel považuje usnesení krajského soudu ze dne 19. 11. 2018 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-582 (stěžovatel má nicméně zřejmě na mysli především usnesení krajského soudu ze dne 18. 10. 2018 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-561, jímž mu byl udělen pokyn) za nevykonatelné, neboť není jednoznačné, ukládá-li stěžovateli předložit aktualizovaný soupis majetkové podstaty a navíc nesprávně označuje rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně o zamítnutí jeho žaloby na neplatnost dražby konané dne 19. 6. 2015, které má respektovat. Dovodil-li Nejvyšší soud z tohoto usnesení (pokynu) povinnost insolvenčního správce dotvářet a interpretovat neurčitý autoritativní výrok rozhodnutí krajského soudu vydaný v rámci dohlédací činnosti, je takový postup v právním státě neudržitelný. Dovozuje-li pak Nejvyšší soud z jeho nesplnění naplnění podmínek pro zproštění stěžovatele z funkce insolvenčního správce, je toto rozhodnutí poznamenáno libovůlí. Stěžovatel zdůrazňuje, že zásah státu do autonomie vůle a odborné péče insolvenčního správce v podobě pokynu musí být jednoznačný a nemůže být předmětem další interpretace a případné zaměnitelnosti. Dále poukazuje na to, že vyškrtnutím majetku z majetkové podstaty odpadl předmět incidenčního sporu vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 29 ICm 4419/2015. Stěžovatel považuje za nepřípustné, aby insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti mohl odstranit pouhým pokynem předmět incidenčních sporů. Takový postup je v rozporu s právem na soudní ochranu i spravedlivý proces. Rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká rovněž nedostatek odůvodnění.
7. V postupu krajského soudu a Nejvyššího soudu spatřuje stěžovatel porušení práva být slyšen zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť rozhodnutí bylo vydáno bez jednání a stěžovatel se nemohl před soudem vyjádřit, což je v rozporu i s §32 odst. 1 insolvenčního zákona i s komentářovou literaturou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje dále za překvapivé, neboť se odchýlil od své dosavadní judikatury (např. usnesení ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 29 NSČR 93/2014), podle níž je důvodem pro zproštění pouze bezdůvodné neuposlechnutí pokynu. Stěžovatel však svůj postoj, proč nemůže postupovat podle pokynu krajského soudu, jasně a srozumitelně odůvodnil.
8. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím porušil i právo stěžovatele podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, když jej zprostil funkce za jednání, které porušení povinnosti nevykazuje. Insolvenční soudy mají možnost ukládáním nesplnitelných nebo nezákonných povinností odstranit z insolvenčního řízení nepohodlného insolvenčního správce, k čemuž jim dalo rozhodnutí Nejvyššího soudu volnou ruku. Při porušení povinnosti insolvenčního správce lze využít i jiné instituty (např. udělení pořádkové pokuty podle §81 odst. 2 insolvenčního zákona), přičemž zproštění funkce by mělo nastoupit až jako ultima ratio.
9. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na přednostní projednání věci podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel splňuje podmínku stanovenou v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, neboť je advokátem. Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byl zproštěn výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka Romana Čechmánka. Podstatné pro posouzení dané věci, od něhož se odvíjí to, zda stěžovatel porušil povinnosti insolvenčního správce a tedy celé rozhodování o zproštění výkonu funkce, však je usnesení krajského soudu ze dne 18. 10. 2018 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-561, jímž mu bylo uloženo, aby předložil aktualizovaný seznam majetkové podstaty dlužníka a aby respektoval rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o neplatnost dražby. Stěžovatel se rozhodl tento pokyn krajského soudu zčásti nerespektovat, neboť se domníval, že je nesprávný. Především v nerespektování tohoto pokynu pak Nejvyšší soud (ale i krajský soud) spatřovaly důvody pro zproštění výkonu funkce podle §32 odst. 1 insolvenčního zákona.
13. Jakkoliv představuje zproštění výkonu funkce insolvenčního správce nepřísnější sankci, je třeba zdůraznit, že neexistuje přesný výčet všech případů, v nichž by měl soud vůči insolvenčnímu správci takto přísně postupovat. Míra pochybení a jeho důsledky jsou vždy výsledkem individuálního posouzení insolvenčním soudem. Stěžovateli lze sice přitakat v tom, že pouhá skutečnost, že insolvenční soud má na některou otázku jiný právní názor než insolvenční správce, sama o sobě nemůže být důvodem pro zproštění výkonu funkce insolvenčního správce. V nyní posuzované věci však Nejvyšší soud ve shodě s krajským soudem a oproti názoru vrchního soudu dovodil, že pokyn udělený stěžovateli usnesením krajského soudu ze dne 18. 10. 2018 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-561 byl dostatečně určitý a stěžovatel jej vědomě nerespektoval. Jak totiž podotkl Nejvyšší soud, sám stěžovatel udělený pokyn (byť třeba ne zcela jednoznačně formulovaný) chápal, což se projevilo i tím, že krajskému soudu sice zaslal aktualizovaný seznam majetkové podstaty ke dni 29. 10. 2018, avšak výslovně se vymezil proti usnesení ze dne 18. 10. 2018 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-561 s tím, že uvedené rozhodnutí bylo podle jeho názoru vydáno v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pročež neměl důvod přehodnotit svůj nesouhlas se zrušením konkursu podle §308 odst. 2 insolvenčního zákona. I když se stěžovateli udělený pokyn k vyloučení majetku z majetkové podstaty a ke změně nesouhlasného stanoviska ohledně zrušení konkursu mohl jevit jako nesprávný (toto ovšem zatím nebylo nikterak potvrzeno), když nemovitosti v majetkové podstatě nesměly být zpeněženy v exekutorské dražbě podle §76 odst. 2 exekučního řádu, měl povinnost jej respektovat. Pokud tak zcela vědomě neučinil, musí nést následky svého jednání. Usnesení Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud rovněž za dostatečně odůvodněné a splňující standardy kladené na odůvodnění judikaturou Ústavního soudu. Výklad a použití podústavního práva (v daném případě tedy zejména výklad §32 odst. 1 insolvenčního zákona) je v pravomoci Nejvyššího soudu a Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze ve výjimečných případech zjevného vybočení z uznávaných pravidel výkladu a aplikace práva, zcela nedostatečného odůvodnění či jiných vad dosahujících ústavní úrovně. Takové vady však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
14. K věci samé a nad rámec uvedeného Ústavní soud pouze podotýká, že stěžovatel zvolil jako způsob obrany proti vydražení nemovitostí v majetkové podstatě a udělení příklepu v exekutorské dražbě podání žaloby podle zákona o veřejných dražbách a v tomto řízení nebyl úspěšný (viz věc vedená u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 265/2015), přičemž se snažil i jiným způsobem tuto dražbu a nabytí vlastnictví vydražitele zpochybnit [např. vyvoláním incidenčního sporu, v němž jde o určení neplatnosti právních úkonů, kterými byla provedena exekutorská dražba části majetkové podstaty dlužníka (věc vedená u krajského soudu pod sp. zn. 29 ICm 4061/2015, z níž byly vyloučeny k samostatnému projednání čtyři samostatné incidenční spory)]. Mimo to probíhá i další spor na základě žaloby obchodní společnosti SYNOT REAL ESTATE, k. s., kterou se domáhá proti insolvenčnímu správci vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka (věc vedená u krajského soudu pod sp. zn. 29 ICm 4419/2015).
15. Ústavní soud zastává názor, že pakliže si stěžovatel vybral způsob vedoucí ke zpochybnění dražby, s nímž nebyl úspěšný, lze jen stěží uvažovat, aby se neplatnosti dražby (byť by šlo o dražbu podle exekučního řádu, která v době jejího konání nebyla výslovně uvedena v §286 insolvenčního zákona mezi způsoby zpeněžení majetkové podstaty), mohl domáhat v jiném řízení, v němž by tato otázka (neplatnost dražby) byla posuzována třeba i jen jako předběžná. Ústavní soud se tedy obdobně jako krajský soud domnívá, že přestože došlo ke zpeněžení majetku z majetkové podstaty dlužníka, který tehdy insolvenční zákon v době uskutečnění exekutorské dražby neznal, neexistuje možnost (a to i z důvodu zachování právní jistoty nabyvatele vydražených věcí) pro obnovení stavu majetkové podstaty před udělením příklepu v rámci stěžovatelem zpochybňované dražby.
16. Ústavní soud neshledává ani porušení práva být slyšen ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Ze znění §32 odst. 1 insolvenčního zákona sice vyplývá, že ke zproštění insolvenčního správce by měl insolvenční soud přistoupit až po slyšení insolvenčního správce, na kterém mu umožní jeho dosavadní postup v řízení obhájit, avšak od slyšení správce lze upustit v případě, že insolvenční soud k tomuto kroku přistupuje bez návrhu a slyšení správce nemůže vést k objasnění důvodů vedoucích ke zproštění správce. V nyní posuzované věci, kdy stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, měl v průběhu řízení dostatek příležitostí vyjádřit se k důvodům vedoucím k jeho zproštění, a to jak v rámci jím podaného odvolání proti usnesení krajského soudu ze dne 19. 11. 2018 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-582, tak i v rámci svého vyjádření podaného k dovolání věřitelky obchodní společnosti SYNOT W, a. s.
17. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud ani porušení stěžovatelova práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. V této souvislosti lze totiž poukázat na čl. 26 odst. 2 Listiny, podle něhož zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Byly-li tedy splněny insolvenčním zákonem stanovené podmínky pro zproštění funkce insolvenčního správce (a toto zjištění je plně v kompetenci obecných soudů), je pak samotné zproštění důsledkem jeho jednání.
18. Z veřejně dostupné databáze insolvenčních řízení (viz https://isir.justice.cz/) Ústavní soud dále zjistil, že momentálně - po nabytí právní moci usnesení Nejvyššího soudu, kterým byl stěžovatel zproštěn funkce insolvenčního správce - nastoupila nová insolvenční správkyně (obchodní společnost Insolvency Project, v. o. s.), která ve věci začala konat. Insolvenční řízení se přitom podle insolvenčního rejstříku chýlí ke konci. I když nelze samozřejmě přehlédnout, že usnesení krajského soudu ze dne 14. 7. 2020 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-723, jímž byl podle §308 odst. 2 insolvenčního zákona zrušen konkurs, bylo usnesením vrchního soudu ze dne 10. 12. 2020 (B-744) změněno tak, že návrh dlužníka ze dne 29. 8. 2016 na zrušení konkursu se zamítá, přičemž proti tomuto měnícímu usnesení bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž dosud nebylo rozhodnuto, domnívá se Ústavní soud, že není v zájmu dlužníka ani věřitelů, aby do něj Ústavní soud stěžovatelem naznačeným způsobem zasahoval. Ústavní soud přihlédl i k tomu, že věřitelé uložili na schůzi věřitelů konané dne 6. 9. 2021 nové insolvenční správkyni pokyn, aby vzala zpět dovolání podané stěžovatelem ve věci sp. zn. 29 ICm 4419/2015, která je z pohledu vyřešení otázky, zda lze zpochybňovat vlastnictví vydražitele v exekuční dražbě cestou vylučovací žaloby, klíčová. I s ohledem na průběh insolvenčního řízení se tak jeví nejúčelnějším zachovat ve funkci nově jmenovanou insolvenční správkyni.
19. Nadto Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v mezidobí [v době mezi měnícím usnesením vrchního soudu (ze dne 22. 2. 2019 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013, 3 VSOL 832/2018-B-619) a ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnutí vrchního soudu změněno] bylo vydáno krajským soudem nové usnesení ze dne 18. 3. 2021 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-766, jímž byl stěžovatel opět zproštěn funkce insolvenčního správce. Toto usnesení však bylo rovněž změněno usnesením vrchního soudu ze dne 28. 5. 2021 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013, VSOL 182/2021-B-784, tak, že se stěžovatel funkce insolvenčního správce nezprošťuje.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
21. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.
22. Stejně tak vzhledem k tomu, že bylo neprodleně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti (doručena byla Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2021), Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu