ECLI:CZ:US:2021:3.US.2157.21.1
sp. zn. III. ÚS 2157/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. D. a 2) N. D., zastoupených JUDr. Kárimem Titzem, advokátem se sídlem Kobližná 47/19, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 1161/2021-453, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, č. j. 19 Co 247/2020-431, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 2. 2019, č. j. 14 C 109/2018-343, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jejímž prostřednictvím se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Rubrikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelé vůči státu domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy z důvodu tvrzené nepřiměřené délky jejich trestního řízení a též z důvodu nezákonného rozhodnutí policejního orgánu o zahájení jejich trestního stíhání.
4. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 19 Co 239/2019-386, tak, že rozhodnutí obvodního soudu v zamítavém výroku co do částky 197 952 Kč, uplatňované z titulu náhrady za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřeně dlouhým trestním řízením, potvrdil. Ve zbytku pak rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Obvodní soud následně rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 14 C 109/2018-409, rozhodl, že stěžovatelům náleží náhrada ušlého zisku za dobu výkonu vazby (výrok I.), jakož i náhrada nákladů vynaložených na obhajobu (výrok II.). Současně zamítl uplatněný nárok na náhradu škody odpovídající snížení ceny věcí, jež stěžovatelé v souvislosti s předmětným trestním stíháním vydali policejním orgánům, resp. odpovídající nákladům na jejich uvedení do původního stavu. Vyjádřeno konkrétně, obvodní soud zamítl žalobu v části, jíž se druhý stěžovatel domáhal náhrady škody za znehodnocení automobilu v částce 401 650 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok III.) a první stěžovatel požadoval ze stejného titulu náhradu za znehodnocení dvou motocyklů ve výši 24 061 Kč a 28 084 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok IV.).
6. K odvolání stěžovatelů směřujícímu proti zamítavým výrokům III. a IV. rozsudku obvodního soudu ve věci rozhodoval městský soud, který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud ve shodě s obvodním soudem uvedl, že stěžovatelům sice v souladu s ustanovením §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), svědčí právo na náhradu škody, jež jim byla způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení jejich trestního stíhání, musí se však jednat o škodu, mezi jejímž vznikem a tímto nezákonným rozhodnutím existuje vztah příčinné souvislosti. Tento vztah, pokud jde o požadovanou náhradu za snížení hodnoty zadržených vozidel, zde však dle městského soudu chybí, neboť k tomuto snížení došlo v důsledku plynutí času bez ohledu na to, zda stěžovatelé měli možnost vozidla užívat či nikoliv.
7. Dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako objektivně nepřípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") v případě prvního stěžovatele, resp. jako nepřípustné dle ustanovení §237 o. s. ř. v případě druhého stěžovatele.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž však předkládají obdobnou argumentaci jako v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž namítají, že "při posuzování nároku na odškodnění za zadržení motorových vozidel je nutné zohlednit, že předmětné věci byly zadrženy po nepřiměřeně dlouhou dobu a navíc zcela bezdůvodně." Stěžovatelé jsou toho názoru, že závěr obecných soudů o nepřiznání odškodnění za dlouhodobé a bezdůvodné zadržování jejich věcí není ústavně konformní. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňují, že celková doba zajištění motorového vozidla a motocyklů byla nepřiměřená.
9. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. Stěžovatelé ústavní stížností brojí mj. proti rozsudku obvodního soudu, č. j. 14 C 109/2018-343, který byl ovšem k jejich odvolání zrušen shora citovaným rozsudkem městského soudu. V nastalé procesní situaci tudíž Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost v této části odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Pokud snad stěžovatelé zamýšleli napadnout závěry obecných soudů týkající se náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzeně nepřiměřeně dlouhým trestním řízením, což z ústavní stížnosti vyplývá snad jen nepřímo, nevyčerpali v tomto ohledu procesní prostředky, které jim k ochraně jejich práv dává právní řád, když proti rozhodnutí odvolacího soudu nebrojili dovoláním. Ústavní stížnost by tudíž i v této části argumentace byla nepřípustná..
11. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost s ohledem na průběh předchozího řízení ve vztahu ke každému stěžovateli zvlášť.
12. Jak totiž vyplývá z výše provedené rekapitulace, nároky prvního stěžovatele byly posouzeny z hlediska přípustnosti dovolání jako nároky samostatné a bagatelní, neboť žádný z nich nepřevyšoval částku 50 000 Kč. Dovolání prvního stěžovatele proto bylo odmítnuto jako objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud přitom upřesnil, že zhodnocení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události. Podobné štěpení nároku a posuzování samostatnosti jeho skutkového základu v dovolacím řízení Ústavní soud v zásadě akceptuje (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2009/15 ze dne 20. 6. 2017 a tam citovanou nálezovou judikaturu, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 79/19 ze dne 26. 2. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
13. Závěry vyslovené Nejvyšším soudem v nyní posuzované věci, založené na tom, že se v případě prvního stěžovatele jednalo o dva samostatné nároky (byť i odvíjející se od stejné události), tudíž nelze označit za a priori excesivní z hlediska výkladu podústavního práva (srov. v tomto ohledu ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu citovanou na s. 3 ústavní stížností napadeného usnesení) či překvapivě vybočující z dosavadní tendence judikatury zdejšího soudu.
14. Protože je tedy v posuzovaném případě závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z ústavněprávního hlediska akceptovatelný, měl první stěžovatel za dané procesní situace podat ústavní stížnost bezprostředně poté, co obdržel rozhodnutí odvolacího soudu, a to přinejmenším z důvodu procesní opatrnosti. Jen v tomto případě by se totiž u něj mohlo jednat o ústavní stížnost meritorně projednatelnou i ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu. Jelikož tak ale učinil teprve v návaznosti na ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, je zřejmé, že tato část ústavní stížnosti je v případě prvního stěžovatele opožděná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ve zbylé části, tj. ve vztahu k závěrům Nejvyššího soudu o objektivní nepřípustnosti dovolání prvního stěžovatele, je ústavní stížnost prvního stěžovatele zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Ve vztahu ke druhému stěžovateli pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh, a to shodně ve vztahu k rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
16. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je totiž přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Napadená rozhodnutí však takovými vadami, které by odůvodnily kasační zásah Ústavního soudu, netrpí.
17. Druhý stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal potvrzení svého právního názoru, že stát odpovídá dle zákona č. 82/1998 Sb. též za škodu spočívající ve snížení obvyklé ceny stěžovatelova vozidla v důsledku plynutí času, jestliže toto vozidlo nemohlo být kvůli nesprávnému úřednímu postupu používáno. Tomuto názoru ovšem obecné soudy nepřisvědčily, když vysvětlily, že druhým stěžovatelem uplatněný nárok nelze přiznat pro neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a snížením hodnoty vozidla (srov. rozsudek městského soudu, bod 11).
18. Na takto odůvodněném závěru týkajícím se nadto "toliko" výkladu podústavního práva, jenž je navíc podpořen předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek R 35/2017 civ.), nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v něm neshledal nic, co by svědčilo o jeho protiústavnosti.
19. Uvádí-li pak druhý stěžovatel, že mu má být poskytnuta náhrada škody za zadržení jeho motorového vozidla právě jen s ohledem na dlouhodobost tohoto zadržení, nezbývá než zopakovat, že úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem předpokládá současné splnění tří požadavků, jimiž jsou nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, o kterýchžto požadavcích byli ostatně oba stěžovatelé v průběhu předchozího řízení zpraveni (srov. rozsudek městského soudu, bod 3). Pakliže tyto předpoklady dány nebyly, což obecné soudy v nyní posuzovaném případě přesvědčivě vyložily, je délka doby zadržení předmětných věcí sama o sobě irelevantní.
20. Protiústavnost Ústavní soud nespatřuje ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu. Druhý stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Jestliže tedy v nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud nepřistoupil (ve vztahu ke druhému stěžovateli) k projednání podaného dovolání, v jeho postupu nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit [k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905) ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.]. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
22. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti proto zůstává jen polemika stěžovatelů s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není zdejší soud povolán.
23. Nezbývá tedy než uzavřít, že k projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud zčásti nepříslušný (ve vztahu k rozhodnutí obvodního soudu), v případě prvního stěžovatele je ústavní stížnost zčásti opožděná (ve vztahu k rozhodnutí městského soudu) a ve zbylé části - ve vztahu k oběma stěžovatelům - zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), §43 odst. 1 písm. d) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu