ECLI:CZ:US:2021:3.US.2173.21.1
sp. zn. III. ÚS 2173/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek - Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2021 č. j. 5 As 354/2019-36 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2019 č. j. 5 A 199/2018-25, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 24. 4. 2017 č. j. MMR-43803/2016-83/3069 vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil usnesení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury, ze dne 23. 9. 2016 č. j. MSK 110995/2016, jímž krajský úřad podle §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), zastavil řízení o žádosti stěžovatelky o obnovu řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 25. 9. 2015 č. j. MSK 99989/2015, neboť se jednalo o žádost zjevně právně nepřípustnou. Stěžovatelka podala ve věci podnět k provedení přezkumného řízení, nakterý reagovala ministryně pro místní rozvoj (dále také jen "ministryně") vydáním sdělení ze dne 27. 6. 2018 č. j. 20481/2018-31-4 o nezahájení přezkumného řízení.
3. Stěžovatelka se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala, aby určil, že vydání citovaného sdělení ze dne 27. 6. 2018 bylo nezákonným zásahem. Městský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že sdělením o nezahájení přezkumného řízení nemohla být stěžovatelka zkrácena na právech garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť na základě svého podnětu nemá právo na zahájení přezkumného řízení. Sdělením o nezahájení přezkumného řízení ministryně stěžovatelce pouze oznámila, že mimořádný procesní prostředek dozorčího práva nepoužije, a do práv stěžovatelky toto sdělení nijak nezasáhlo. Nad rámec uvedeného městský soud dodal, že podnět k zahájení přezkumného řízení ze dne 14. 4. 2018 byl doručen vedlejšímu účastníkovi dne 17. 4. 2018, tedy krátkou dobu před koncem roční objektivní lhůty k zahájení přezkumného řízení podle §96 odst. 1 správního řádu. Ministryni bylo přitom z úřední činnosti známo, že rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 24. 4. 2017 č. j. MMR-43803/2016-83/3069 bylo napadeno žalobou, kterou podala stěžovatelka u Krajského soudu v Ostravě, jemuž byly také předány příslušné správní spisy. Ministryně proto uvedené rozhodnutí považovala za rozhodnutí vydané v souladu s právními předpisy a ponechávala posouzení zákonnosti rozhodnutí na soudu.
4. S tímto závěrem se ztotožnil v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, který poukázal na svou konstantní judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, podle které není dáno veřejné subjektivní právo na zahájení přezkumného řízení podle §94 a násl. správního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vedlejší účastník svou povinnost vypořádat se s jejím podnětem vydáním předmětného sdělení dne 27. 6. 2018 nezhojil. Podle názoru stěžovatelky postupoval vedlejší účastník v rozporu se zákonem, neboť nedodržel zákonnou prekluzivní lhůtu, když právní moc rozhodnutí nastala dne 2. 5. 2018, podnět stěžovatelky byl doručen vedlejšímu účastníkovi dne 17. 4. 2018, a ten reagoval sdělením ministryně ze dne 27. 6. 2018. Stěžovatelka má za to, že soudy nerozhodly o tom, zda vydání předmětného sdělení až po uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty bylo či nebylo zákonné a zda pojmově se jednalo o zásah podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), čímž nevyloučily, že ke zkrácení jejích práv došlo. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí byla napadenými rozhodnutími správních soudů odepřena spravedlnost, neboť v případě věcného projednání a vyhovění žalobě by se jí dostalo možnosti požadovat alespoň náhradu škody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud, stejně tak jako před ním městský soud, ve svém napadeném rozsudku ústavně souladným způsobem odůvodnil, že proti sdělení vedlejšího účastníka, který vyrozuměl stěžovatelku o tom, že se rozhodl nezahajovat přezkumné řízení podle §94 odst. 1 správního řádu, není žaloba přípustná. Nejvyšší správní soud odkázal v této souvislosti na svou bohatou judikaturu, která se touto otázkou zabývala a dospěla k závěru, že přezkumné řízení je dozorčím nástrojem v rukou nadřízeného správního orgánu uplatňovaným z moci úřední, jeho nezahájením se na právech stěžovatelky nic nemění a nedochází tedy k zásahu do jejích práv. Nezahájení tohoto řízení nemůže být tedy pojmově zásahem správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s.
10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud i městský soud při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při výkladu podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, přičemž ve svých závěrech poukázaly také na judikaturu Ústavního soudu, v níž byly shledány uvedené závěry ústavně souladnými.
11. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelky, že se nedomáhala zahájení přezkumného řízení, nýbrž určení, že vydání sdělení ministryně o nezahájení přezkumného řízení až po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v §96 odst. 1 správního řádu bylo nezákonné. Nejvyšší správní soud na základě své judikatury dovodil, že není-li zásahem do práv stěžovatelky nezahájení přezkumného řízení, pak jím tím spíše nemůže být pouhé sdělení této skutečnosti stěžovatelce, byť učiněné po uplynutí zákonné lhůty pro zahájení takového řízení. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
12. Naopak nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že správní soudy nerozhodly o tom, zda postup vedlejšího účastníka představuje pojmově nezákonný zásah správního orgánu. Nejvyšší správní soud v bodě 12 napadeného rozsudku výslovně uvádí, že závěr městského soudu o tom, že žalobou označený postup ministryně nemohl být již ze své povahy nezákonným zásahem ve smyslu §82 s. ř. s., je správný.
13. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat i odmítnutí žaloby stěžovatelky v projednávané věci, a to tím spíše, že stěžovatelka měla jiný procesní prostředek k ochraně svých práv, když pravomocné rozhodnutí správního orgánu, jehož přezkumu se svým podnětem domáhala, bylo již předmětem soudního přezkumu v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 22 A 140/2017.
14. Ústavní soud uzavírá, že správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, a to tím spíše, že správní soudy při svém rozhodování vycházely ze závěrů již ustálené judikatury týkající se otázky existence veřejného subjektivního práva na zahájení přezkumného řízení podle §94 a násl. správního řádu.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu