ECLI:CZ:US:2021:3.US.223.21.1
sp. zn. III. ÚS 223/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j. 32 Cdo 2494/2020-155, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2020 č. j. 18 Co 70/2020-118 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. prosince 2019 č. j. 16 C 55/2019-84, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Československé obchodní banky, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Na bankovním účtu stěžovatelky, vedeném vedlejší účastnicí, byl ke dni 2. 2. 2018 zůstatek ve výši 23 330,21 EUR. Na základě pokynu Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 12. 1. 2018 sp. zn. 1 KZN 4188/2016 (dále jen "pokyn") převedla vedlejší účastnice bez vědomí stěžovatelky na účtu vedené prostředky na účet polské Regionální prokuratury v Katovicích, která převzala trestní věc dříve vedenou v České republice. Podle pokynu měly být finanční prostředky zajištěny jako důkaz v trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání trestných činů zkrácení daně, legalizace výnosů z trestné činnosti a dalších. Proti postupu orgánů činných v trestním řízení se stěžovatelka bránila v řízeních završených nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1355/18, v němž Ústavní soud mimo jiné přikázal státnímu zastupitelství obnovit stav před porušením základních práv stěžovatelky žádostí o vrácení finančních prostředků z Polské republiky.
3. Na základě v předchozím odstavci uvedených skutečností podala stěžovatelka proti vedlejší účastnici žalobu o zaplacení částky 2 200 EUR, kterou Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Obvodní soud dospěl k závěru, že podle §2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vedlejší účastnice postupem respektujícím rozhodnutí a pokyny orgánů činných v trestním řízení neporušila své právní povinnosti; naopak by se nesplněním pokynu vystavovala nebezpečí trestního postihu.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud si opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a v návaznosti na to i závěry právní. Městský soud zdůraznil, že vedlejší účastnici nenáležel přezkum formálních náležitostí pokynu, neboť nebylo sporu, že jde o pro ni závazné rozhodnutí kompetentního státního orgánu v probíhajícím trestním stíhání, naplňující §156 odst. 2 zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, podle kterého se platební transakce, jejíž provedení ukládá poskytovateli plátce jiný zákon bez ohledu na souhlas plátce, považuje za autorizovanou.
5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením pro nepřípustnost. Na stěžovatelkou vymezené otázce rozhodnutí městského soudu nezáviselo a vůči z obsahu dovolání odvoditelné a potenciálně relevantní právní otázce stěžovatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv zejména tím, že se obecné soudy nezabývaly otázkou, zda se vedlejší účastnice byla povinna řídit podle stěžovatelky zjevně nicotným pokynem. Zákon nadto nepředpokládá postup realizovaný vedlejší účastnicí, přičemž elektronické finanční prostředky nemohou být podle českého ani evropského práva věcným důkazem, a to bez ohledu na právní názor polské prokuratury. Vedlejší účastnice přitom disponuje vlastním právním oddělením a měla protiprávnost pokynu rozpoznat. Soudy podle stěžovatelky zaměňovaly předmět civilního řízení, kterým nebylo omezení dispozičních práv stěžovatelky s prostředky na účtu, ale absence titulu k nakládání s nimi bez jejího vědomí. V podstatných bodech stížnosti stěžovatelka odkazuje na výše uvedený jí částečně vyhovující nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1355/18
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů může Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Ústavní soud proto nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti prezentovala vlastní náhled správného řešení sporu, zcela však pominula stěžejní důvod pro závěry napadených rozhodnutí. Tím byla absence protiprávního jednání vedlejší účastnice. Jelikož se stěžovatelka domáhala v civilním řízení soudním zaplacení peněžité částky, posoudily obecné soudy v souladu s ústavním pořádkem vznesený nárok podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a dospěly k odůvodněnému, logickému a ústavně souladnému závěru. Stěžovatelka naproti tomu brojí proti samé podstatě postupu orgánů činných v trestním řízení, která se míjí s předmětem jí zahájeného civilního řízení. Zčásti tak opakuje námitky vznesené v řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1355/18, v němž Ústavní soud stěžovatelce vyhověl a poskytl jí nárokovanou ochranu. Důsledkem výše odkazovaného nálezu Ústavního soudu je povinnost orgánů veřejné moci snažit se o vrácení finančních prostředků stěžovatelce. V případě neúspěchu se pak stěžovatelka může příslušnými právními prostředky bránit proti postupu dotčených státních orgánů. S tímto nárokem však nemá stěžovatelčino žádání o zaplacení 2 200 EUR vedlejší účastnicí užší souvislost. Lze proto uzavřít, že obecné soudy na rozdíl od mínění stěžovatelky v souladu s ústavním pořádkem posoudily předmět civilního řízení a nezaměnily jej s jinými, podle stěžovatelky irelevantními "otázkami". Ve zbytku Ústavní soud pro stručnost odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry nebo argumenty soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
12. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu