ECLI:CZ:US:2021:3.US.2262.21.1
sp. zn. III. ÚS 2262/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. C., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem, sídlem Čeňka Růžičky 767/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2021 č. j. 15 Co 53/2021-448, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a M. P., nezletilé A. C. a nezletilého D. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 15. 2. 2021 č. j. 23 P 31/2018-393 byl zamítnut návrh stěžovatele (otce) na snížení výživného (I. výrok), byl změněn rozsudek městského soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 23 Nc 46/2014-232 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 1. 2016 č. j. 15 Co 362/2015-268 v rozsahu úpravy styku stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastníky (II. výrok) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (III. výrok). Takto bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele, kterým se domáhal snížení výživného a zúžení styku s nezletilými.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu v napadeném zamítavém I. výroku ohledně návrhu na snížení výživného, jakož i ve III. výroku o nákladech řízení potvrdil; též rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud ve shodě s městským soudem dospěl k tomu, že odůvodněné potřeby nezletilých se oproti poslednímu rozhodování ve věci zvýšily, a to nejen plynutím času, když nyní oba nezletilí docházejí do základní školy, věnují se zájmovým aktivitám a mají i další v rozhodnutí podrobněji popsané potřeby, s nimiž jsou spojeny výdaje. K poměrům rodičů soud uvedl, že u první vedlejší účastnice (matky) rovněž nastala změna poměrů, když již není na mateřské dovolené, ale pracuje s příjmem specifikovaným v rozhodnutí. Stěžovatel hradí výživné ve stanoveném rozsahu, s nezletilými se nestýká a nepodílí se na péči o ně. Ačkoliv u stěžovatele došlo ke snížení příjmů z důvodu změny zaměstnání, jeho příjmy zůstávají i tak nadstandardní, když měsíčně dosahují částek kolem 60 000 Kč čistého, přičemž stěžovatel dále požívá řadu zaměstnaneckých benefitů. Oproti poslednímu rozhodování soudu došlo u stěžovatele ke změně poměrů též v tom, že nemovitosti (dva byty v atraktivních částech B.), které vlastnil, daroval své současné manželce. Dále poskytuje bezúplatné bydlení své matce a měsíčně jí poskytuje též částku 12 000 Kč, což je částka vyšší než výživné každého z dětí. Jednání stěžovatele, který převedl výše zmíněné nemovitosti na svou manželku, soud vyhodnotil tak, že se stěžovatel vzdal bez důležitého důvodu svého majetku. Byť stěžovatel tvrdil, že se tak stalo z důvodu vděku, když mu manželka údajně pomohla od jeho dluhu, jeho tvrzená výše ani zdaleka nedosahovala hodnoty daných nemovitostí, z jejichž případného pronájmu by stěžovatel jistě mohl výživné bez jakýchkoliv obtíží hradit. Stěžovatel v minulosti prodělal úraz kolene, nebylo však prokázáno, že by se jeho zdravotní stav měl promítnout v možnosti být zaměstnán či že by ho jakkoliv omezoval. Soud uzavřel, že výživné stanovené již předchozími rozhodnutími v částkách 11 000 Kč měsíčně pro nezletilého a 9 000 Kč měsíčně pro nezletilou je i nadále zcela přiměřené věku nezletilých, počtu vyživovacích povinností rodičů, jejich příjmům i majetkovým poměrům.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v postupu soudů, které se nezabývaly jeho aktuálními výdělkovými schopnostmi a jeho zdravotním stavem a bez patřičných důkazů uzavřely, že stěžovatel je schopen nadále platit výživné ve stanovené výši, i když tomu tak ve skutečnosti není. Stěžovatel přišel o dřívější dobře placené zaměstnání, k čemuž se přidaly zdravotní problémy - stěžovatel je od června 2021 v pracovní neschopnosti, prodělal ledvinovou koliku a byl i hospitalizován. Z toho lze usuzovat, že si vysoké pracovní nasazení stěžovatele vyžádalo svou "daň", a nelze proto v budoucnu vyloučit nutnost změny pracovního oboru. Dle dosavadního postupu soudů má však stěžovatel obavy, že ani tyto skutečnosti by soudy nezohlednily. Soudy se podrobně nezabývaly odůvodněnými potřebami nezletilých, ale pouze káraly stěžovatele za změnu zaměstnání a za dispozice s jeho nemovitým majetkem. Přitom bylo úkolem soudů v prvé řadě odpovědět na otázku, zda aktuální poměry stěžovatele dostačují ke krytí oprávněných (nikoliv tedy všech) zájmů nezletilých; tuto otázku však řádně nezodpověděly. Rovněž stěžovatel odmítá, že by bylo jeho povinností ponechat si ve vlastnictví předmětné nemovitosti (byty) a těžit z jejich pronájmu. Nemovitosti jsou ve špatném stavu a stěžovateli by z nich ani v případě, že by je nadále vlastnil, neplynuly "automaticky" příjmy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ačkoliv je petitem ústavní stížnosti navrhováno zrušení výhradně rozsudku krajského soudu, ze stížnostní argumentace vyplývá, že stěžovatel brojí též proti rozsudku městského soudu; Ústavní soud proto přezkoumal i toto rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
9. Dále je nutno poukázat na to, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 4213/18, viz na http://nalus.usoud.cz).
10. S ohledem na nastíněné meze přezkumu rozhodnutí v rodinných věcech Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se i přes stěžovatelův nesouhlas nedopustily žádného pochybení, které by mohlo založit důvodnost ústavní stížnosti.
11. Není pravdou, že se soudy dostatečně nezabývaly odůvodněnými potřebami nezletilých dětí, ani že náležitě nezohlednily pokles v příjmech stěžovatele a jeho zdravotní stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí naopak jasně vyplývá, že jak městský soud, tak krajský soud se všemi těmito (i dalšími) skutečnostmi zabývaly dostatečným způsobem a závěry, k nimž na základě provedeného dokazování dospěly, lze považovat za přesvědčivé a racionální. Ačkoliv je stěžovatel jiného názoru, Ústavní soud je přesvědčen, že odůvodnění obou přezkoumávaných rozhodnutí poskytují dostatečné odpovědi na všechny v ústavní stížnosti nastíněné otázky. Pro stručnost lze odkázat zejména na body 20 a 21 odůvodnění rozsudku městského soudu a body 15 až 17 odůvodnění rozsudku krajského soudu.
12. K té části argumentace, v níž stěžovatel popisuje svůj aktuální zdravotní stav, kdy po prodělání ledvinové koliky je od června letošního roku v pracovní neschopnosti, na srpen měl naplánován lékařský zákrok, při němž mu měly být odstraňovány ledvinové kameny, a nyní ho čeká rekonvalescence, Ústavní soud dodává, že k těmto událostem došlo dle stěžovatelova popisu až po vydání napadených rozhodnutí, a nelze k nim tudíž přihlédnout.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu