ECLI:CZ:US:2021:3.US.2264.20.1
sp. zn. III. ÚS 2264/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 25 Cdo 2835/2019-1889, výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 18 Co 397/2016, 18 Co 254/2018-1710 a výrokům II., III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. února 2016 č. j. 5 C 177/1998-1371 ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. dubna 2018 č. j. 5 C 177/1998-1626, spojené s návrhem na zrušení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1. V. B., 2. V. B., 3. L. H., 4. J. H. a 5. M. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") žalobu na náhradu majetkové a nemajetkové újmy. Okresní soud přiznal stěžovateli vůči 4. vedlejšímu účastníkovi bolestné ve výši 7 385,50 Kč. Žalobní návrh, aby vedlejší účastníci stěžovateli společně a nerozdílně zaplatili částku 581 759,50 Kč, za věci stěžovateli údajně vedlejšími účastníky odcizené, okresní soud zamítl. Obecné soudy se nejdříve zabývaly námitkami podjatosti a poté věcí samou. V ústavní stížností napadených rozhodnutích vzešlých z řízení o náhradě újmy vycházely též z předchozího řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - stěžovatele a 5. vedlejší účastnice (dále jen "SJM"), trestního řízení vedeného proti vedlejším účastníkům a řízení o žalobě pro zmatečnost.
3. Několikerá podání stěžovatele označená též jako námitky podjatosti okresní soud posoudil podle jejich obsahu, a jelikož se v nich stěžovatel toliko vyjadřoval k dosavadnímu průběhu řízení, přistoupil soud k projednání a rozhodnutí věci samé. Okresní soud nejdříve zjistil, že rozsudkem ze dne 26. 1. 2012 č. j. 10 C 228/2000-901 vypořádal SJM. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 3. 2014 č. j. 22 Co 604/2013-1031 rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost, která byla okresním soudem zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele krajským soudem potvrzeno. Dovolání proti rozhodnutí krajského soudu potvrzujícím zamítnutí žaloby pro zmatečnost bylo odmítnuto. Odmítnuta byla též ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 860/20. Okresní soud dále zjistil, že trestní stíhání obviněných 1. a 2. vedlejšího účastníka bylo zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že společně s dalšími obviněnými, mj. 4. vedlejším účastníkem a 5. vedlejší účastnicí, dne 20. 12. 1995 vnikli do bytu stěžovatele a 5. vedlejší účastnice, a to v úmyslu na žádost 5. vedlejší účastnice pomoci se stěhováním, přičemž měli eliminovat odpor stěžovatele tím, že jej mj. 4. vedlejší účastník přivázal za ruce a nohy k židli a takto byl stěžovatel držen až do ukončení stěhování cca 7 hodin. Stěžovatel v důsledku spoutání utrpěl lehká poranění na rukou s následnou pracovní neschopností, za což mu bylo přiznáno bolestné. Následně byl 4. vedlejší účastník odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody za spáchání trestného činu vydírání; trestní stíhání vůči 5. vedlejší účastnici bylo pravomocně zastaveno; 3. vedlejší účastník nebyl stíhán, nýbrž byl procesním nástupcem zemřelé osoby v řízení o náhradě újmy. Okresní soud dospěl k závěru, že podle výsledků řízení o vypořádání SJM nebyla část údajně odcizených věcí ve výlučném vlastnictví stěžovatele. Ohledně zbylé části údajně odcizených věci stěžovatel podle okresního soudu neprokázal jejich existenci nebo držbu k rozhodnému dni. Závěrem okresní soud konstatoval, že stěžovateli bylo dáno poučení podle §118a o. s. ř., avšak stěžovatel neoznačil ani nepředložil důkazy k prokázání jednotlivých předpokladů odpovědnosti za škodu.
4. K odvolání žalobce krajský soud v návětí uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. O námitkách podjatosti rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usneseními ze dne 4. 8. 2017 č. j. Nco 60/2017-1523 a ze dne 6. 9. 2018 č. j. Nco 94/2018-1646, a to vždy o předsedkyni senátu Aleně Pokorné, soudci Vítu Pejškovi a soudcům, kteří byli v době rozhodování nadřízeného soudu členy senátu 18 Co krajského soudu. Námitku podjatosti posléze uplatil stěžovatel znovu vůči Aleně Pokorné a Vítu Pejškovi a nově i soudkyni Ivetě Derikové, která se v mezidobí stala podle rozvrhu práce členkou senátu. Krajský soud znovu nepředkládal spis nadřízenému soudu k dalšímu (třetímu) rozhodnutí o námitce podjatosti, neboť ve vztahu ke dvěma prve jmenovaným soudcům byla námitka odůvodněna týmiž okolnostmi, o nichž bylo vrchním soudem již rozhodnuto. Ve vztahu ke všem třem soudcům krajský soud odůvodnil svůj postup také tím, že soudcům bylo vytýkáno jejich působení na okresním soudu nikoliv v projednávané věci (§15b odst. 2 a §14 odst. 4 o. s. ř.). Stejně tak krajský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že věc projednávala a rozhodovala vyloučená soudkyně Renata Polanská, neboť námitka spočívala pouze v postupu v řízení o projednávané věci. Dále krajský soud zamítl návrh stěžovatele na změnu žaloby, neboť ta byla toliko doplněným výčtem movitých věcí a dalších nesourodých tvrzení o existenci věcí údajně odcizených a patřících do SJM nebo jeho výlučného vlastnictví, jak se k tomuto návrhu vyjádřil i Ústavní soud v usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 101/16. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu i jejich právním posouzením, vyjma názoru, že by se žalobce v případě prokázání rozhodných tvrzení musel domáhat vydání věcí, nikoliv peněžité náhrady škody. Kdyby se žalovaní dopustili protiprávního jednání zahrnujícího zmocnění se movitých věcí, které nebyly v SJM, ale ve výlučném vlastnictví žalobce, pak by žalobce nebyl povinen domáhat se reivindikační žalobou vydání věcí, nýbrž náleželo by mu též právo na náhradu škody vzniklé protiprávním jednáním vedlejších účastníků, přičemž škoda se hradí primárně v penězích. Na věcnou správnost rozsudku okresního soudu však neměl tento odlišný právní závěr krajského soudu vliv. Nebyla totiž prokázána tvrzená protiprávnost jednání. Prokázáno bylo jen protiprávní jednání 4. vedlejšího účastníka a již zemřelého žalovaného, kterým spáchali trestný čin vydírání a vznikla jim povinnost nahradit žalobci bolestné a náklady léčení, což do doby vyhlášení rozsudku okresního soudu 4. vedlejší účastník splnil, čímž jeho dluh zanikl. Odvezla-li 5. vedlejší účastnice věci patřící do SJM, škoda stěžovateli nevznikla, neboť obvyklá cena těchto věcí byla zohledněna v jeho prospěch při vypořádání SJM.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že stěžovatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž uplatnil důvody svou povahou skutkové. Stěžovatel zpochybnil hodnocení důkazů okresním soudem, ústící v závěr o neprokázání vzniku škody na straně stěžovatele, a představil vlastní verzi rozhodných skutečností. Poukaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž měl být rozsudek krajského soudu údajně v rozporu, nebyl přiléhavý, neboť v dané věci byly vznik škody i protiprávní jednání škůdců prokázány; poukázané rozhodnutí se týkalo výkladu zákona pro určení podílů žalovaných na škodě.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti a stejně tak obsáhlém doplnění podrobně rekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, včetně trestního řízení vedeného proti vedlejším účastníkům a dřívějšího řízení o vypořádání SJM a s ním souvisejícího řízení o žalobě pro zmatečnost. Stěžovatel hojně citoval řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ustanovení Listiny, Úmluvy a dalších pramenů. Stěžovatel zejména zdůraznil, že se domáhal stanoveným postupem svého práva, tj. vypořádání SJM a určení výlučného vlastnictví věcí odcizených mu použitím násilí a lsti vedlejšími účastníky, přičemž obecné soudy stěžovateli neposkytly ochranu proti nezákonnému postupu státních orgánů. Stěžovatel trvá na tom, že okresní soud i krajský soud projednaly věc v rozporu se závaznými nálezy Ústavního soudu, neprovedly dokazování stěžovatelem navrženými listinami, neposoudily nestrannost soudců senátu 18 Co krajského soudu a nepředložily všechny jeho námitky podjatosti nadřízenému soudu k rozhodnutí. U postoupených návrhů na vyloučení soudců pak vrchní soud neprovedl tzv. subjektivní a objektivní test nestrannosti, přičemž mělo být zřejmé, že soudci vrchního soudu mají ke stěžovateli nepřátelský poměr. Stěžovatel přitom opakovaně uplatnil podle něj zásadní námitky protiústavnosti a zásadní podání "nové skutečnosti k nové námitce podjatosti a novému návrhu na vyloučení soudců". Závěr soudů, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, je podle názoru stěžovatele v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
7. Dále stěžovatel citoval některé postuláty týkající se práva na ochranu vlastnictví s tím, že soudy nesprávně hodnotily důkazy mající prokazovat, že odcizené věci se nacházely v jeho výlučném vlastnictví. Poukazuje na závěr Ústavního soudu, podle něhož je užívací právo podílového spoluvlastníka věci omezeno stejnými právy dalších spoluvlastníků. Stěžovatel citoval rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž může odvolací soud přezkoumat závěr o (ne)připuštění změny žaloby v rámci odvolání ve věci samé. Podle stěžovatele též nebyly respektovány základní požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí, jež plynou z ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, neboť soudy se nevypořádaly se všemi přednesenými tvrzeními a navrženými důkazy; opomenuly řadu důkazních návrhů a jejich skutková zjištění mají být v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry. K tomu stěžovatel odkázal na mnoho nálezů Ústavního soudu zabývajících se pochybeními při zjišťování skutkového stavu. Stěžovatel také konstatoval, že odvolací soud není vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nicméně krajský soud dokazování neprovedl.
8. Stěžovatel má za to, že se Nejvyšší soud nevypořádal dostatečně s otázkami vznesenými v dovolání, zejména nerespektoval požadavky plynoucí z judikatury Ústavního soudu vztahující se k přípustnosti dovolání. Podle judikatury Ústavního soudu z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v §237 a 238 o. s. ř. soud shledal nepřípustnost dovolání, a poté musí tento závěr alespoň stručně odůvodnit. Nadto musí Nevyšší soud i nerespektování procesních zásad zjišťování skutkového stavu považovat za právní otázku a jako s takovou se s její přípustností vypořádat. Stěžovatel přitom prokázal, že za trvání manželství nabyl jak do SJM, tak do výlučného vlastnictví konkrétní majetek a že za své jednání byli vedlejší účastníci obžalováni a odsouzeni. Stejně tak Nejvyšší soud údajně nezjistil, že soudy nerozhodly o stěžovatelem rozšířené žalobě.
9. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům, které dovolatel uplatnil, a nijak na ně nereaguje, odepře spravedlnost, a poruší tak právo na soudní ochranu. Stěžovatel dostatečně uvedl, že přípustnost dovolání spatřuje v potřebě vyřešit nastolené právní otázky, při jejichž řešení se okresní soud i krajský soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu i ESLP; přitom konkrétně uvedl, že oba soudy porušily např. jeho právo na ochranu vlastnictví, právo na soudní ochranu a princip právní jistoty. Tyto námitky ponechal Nejvyšší soud stranou. Obsah dovolání však musí být důsledně posouzen ve všech jeho částech a vzájemných souvislostech a vyložen tak, aby základní práva (a povinnosti soudů) mohla být realizována v souladu s procesními předpisy.
10. Z výše uvedených důvodů týkajících se nepodjatosti a nestrannosti soudce navrhl stěžovatel také zrušení §14 odst. 4 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), pročež jej nelze, vykonává-li svou pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, hodnocení důkazů, celkové zjišťování skutkového stavu, dále výklad podústavního práva a jeho použití na individuální případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Proto se Ústavní soud musí vystříhat svévole, kterou ze strany orgánů veřejné moci sám neakceptuje, a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
13. Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem rozsáhlé, ne zcela přehledné ústavní stížnosti, jejích opakovaných doplnění a příloh a poté, co prismatem námitek v těchto podáních obsažených přezkoumal z ústavněprávního hlediska napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Je třeba předeslat, že Ústavní soud zásadně není povolán k hodnocení skutkových zjištění učiněných obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, kdyby se dopustily libovůle. Zejména vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 nebo ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz].
15. Obsah ústavní stížnosti lze v obecnosti shrnout tak, že v předchozích řízeních měli být podjatí všichni rozhodující soudci a všechny rozhodné skutečnosti měly být zjištěny nesprávně. Svá tvrzení stěžovatel doplnil o nepříliš sourodé množství citací judikatury, avšak bez uvedení bližší souvislosti s posuzovanou věcí. Stěžovatel nenamítl konkrétní jednání rozhodujících soudců nebo jejich poměr k věci či účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, kterými by zakládali pochybnosti o jejich nepodjatosti. Stejně tak stěžovatel nepoukázal na konkrétní ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů v procesu zjišťování skutkového stavu, tj. extrémní rozpory buďto mezi provedenými důkazy a výslednými zjištěními, anebo mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením. Stěžovatel zopakoval vlastní náhled na podjatost soudců a svou verzi skutkového stavu. Všechny tyto námitky však byly v těchto a souvisejících řízeních soudy (včetně Ústavního soudu) opakovaně posuzovány, přičemž ani v tomto případě neshledal Ústavní soud exces, který by odůvodňoval jeho kasační zásah.
16. Tvrdí-li stěžovatel, že závěr soudů, podle kterého důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, jež spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, nelze jeho názoru přisvědčit. Ústavní soud setrvale judikuje, že podle §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v rozhodování soudce v jiných věcech, byť i stejného účastníka řízení (srov. např. usnesení ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 3236/16). Krajský soud přitom po dvojím předložení věci vrchnímu soudu při dalších (opakovaných) námitkách podjatosti zřetelně zdůraznil, že uplatněný důvod podjatosti (tj. nepřátelský poměr soudců ke stěžovateli nebo naopak přátelský vztah soudců navzájem) se týká buďto právního názoru soudců v dané věci, kteří podle stěžovatele nesprávně hodnotili důkazy, nikoli jejich poměru k projednávané věci či k účastníkům řízení (jejich zástupcům), anebo je z hlediska tvrzené podjatosti nerozhodný. Stran námitky podjatosti soudců ve zbytku Ústavní soud odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 860/20, jehož příslušné závěry lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc a v němž byly i zde uplatněné polemiky podrobně a úplně vypořádány.
17. Dále není zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje neústavnost nepřipuštění změny žaloby a v čem shledává opomenutí krajského soudu, který své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil tím, že nejde o návrh na změnu žaloby v pravém slova smyslu, a odkázal také na již učiněný závěr Ústavního soudu (viz bod 5 odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 101/16). Prostý nesouhlas stěžovatele nemůže na věci sám o sobě ničeho změnit. Stejně tak je zjevně neopodstatněnou námitka, že měl krajský soud pochybit, nezopakoval-li dokazování - krajský soud výslovně konstatoval, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, jak ostatně připomněl i stěžovatel na str. 44 ústavní stížnosti.
18. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitkám stěžovatele proti postupu Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Zásah do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit v situaci, vykazovalo-li by rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění nebo pro jiné ústavní úrovně dosahující vady objasněné judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovaná rozhodnutí). Ústavní soud si je vědom své judikatury [např. nález ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 (N 180/79 SbNU 33)], podle které odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. V opačném případě, tj. typicky kdyby např. Nejvyšší soud pouze ocitoval ustanovení občanského soudního řádu nebo svou obecnou judikaturu týkající se přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na argumentaci předestřenou dovolatelem, jde o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné. To se však ve věci stěžovatele nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje důvody nepřípustnosti dovolání. Domnívá-li se stěžovatel, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho námitkami, lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž soud objasnil, proč stěžovatelův náhled na hodnocení důkazů nelze považovat za způsobilý dovolací důvod. Tvrdí-li stěžovatel, že rozhodné skutečnosti vyplývají též z rozhodnutí trestních soudů, dodává Ústavní soud, že stěžovatelem uvedená tvrzení nejsou pravdivá, neboť z vedlejších účastníků byl odsouzen pouze jeden (nikoli všichni, jak tvrdí stěžovatel), a to za spáchání trestného činu vydírání. Pro posuzovanou věc relevantní okolnosti nebyly ani v trestních řízeních prokázány, přičemž trestní stíhání vůči ostatním vedlejším účastníkům byla zastavena. To, že stěžovatel svou polemiku s hodnocením důkazů obecnými soudy nadepsal v dovolání jako "nesprávnost právního posouzení věci" (viz str. 38 doplnění ústavní stížnosti), nemůže na ústavně souladných závěrech Nejvyššího soudu ničeho změnit.
19. Nejvyšší soud shledal závěry krajského soudu souladnými se svou konstantní judikaturou a použil §237 a 241a o. s. ř. způsobem, který odpovídá soudním a doktrinálním standardům výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; jelikož své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení těchto závěrů.
20. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení nebo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedené základní právo zaručuje právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy a hodnotovými východisky. V posuzovaném případě obecné soudy stanovené základní požadavky respektovaly. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit.
21. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení §14 odst. 4 o. s. ř., neboť je akcesorickým návrhem, který sdílí "osud" ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu