ECLI:CZ:US:2021:3.US.2265.21.1
sp. zn. III. ÚS 2265/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelky invelt - s.r.o., sídlem Jeremiášova 1127/5, Praha 5, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2021 sp. zn. MSPH 92 INS 26625/2020, kterým se potvrzuje zástupce věřitelů v osobě věřitele č. 7 - Jan Rákosník, proti usnesení schůze věřitelů ze dne 18. 6. 2021 ve věci sp. zn. MSPH 92 INS 26625/2020, o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce JUDr. Martina Horáka, LL.M. z funkce, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2021 sp. zn. MSPH 92 INS 26625/2020, kterým se soudem ustanovený insolvenční správce JUDr. Martin Horák, LL.M. odvolává z funkce, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2021 sp. zn. MSPH 92 INS 26625/2020, kterým se insolvenčním správcem ustanovuje společnost ADL Insolvence, v.o.s., za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení schůze věřitelů konané dne 18. 6. 2021 ve věci sp. zn. MSPH 92 INS 26625/2020 (dále také "předmětná schůze věřitelů"), kdy předmětná schůze věřitelů rozhodla o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce dlužníka (společnost Hollar Ventures s.r.o.) JUDr. Martina Horáka z funkce. Stěžovatelka má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 38 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 Ústavy. Dále jimi byl porušen podle stěžovatelky princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Jak je již v záhlaví uvedeno, stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení městského soudu o potvrzení volby věřitele č. 7 - Jana Rákosníka - zástupcem věřitelů, dále rozhodnutí předmětné schůze věřitelů o odvolání dosavadního insolvenčního správce JUDr. Martina Horáka, usnesení městského soudu o odvolání dosavadního insolvenčního správce JUDr. Martina Horáka a usnesení téhož soudu o ustanovení nového insolvenčního správce (společnosti ADL insolvence, v. o. s.). K věci dále stěžovatelka uvádí, že její základní práva byla porušena zejména tím, že městský soud jako insolvenční soud nejprve rozhodoval o jejích hlasovacích právech jako věřitele č. 2, přítomného na schůzi věřitelů, přičemž rozhodl o nepřiznání těchto hlasovacích práv stěžovatelce, čímž bylo stěžovatelce znemožněno hlasovat o jednotlivých bodech programu schůze věřitelů. Díky tomuto pochybení došlo i k přijetí ústavní stížností napadených rozhodnutí schůze věřitelů a městského soudu, která tak podle stěžovatelky vůbec neměla být přijata.
3. Stěžovatelka dále uvádí, že byť byla městským soudem poučena o nepřípustnosti podání odvolání proti jeho rozhodnutím, stěžovatelka je přesto podala, neboť se domnívá, že toto poučení ze strany městského soudu není správné. Tento svůj postoj v ústavní stížnosti podrobněji vysvětluje. Ústavní stížnost podává z opatrnosti pro případ odmítnutí odvolání z důvodu jeho nepřípustnosti, aby následně nemohlo být konstatováno zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti. Konečně se stěžovatelka domnívá, že ústavní stížnost je přípustná minimálně co do rozhodnutí schůze věřitelů o odvolání insolvenčního správce. Zde stěžovatelka vychází z nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/) a z usnesení sp. zn. III. ÚS 2469/19 ze dne 16. 2. 2021 na tento nález navazujícího. Podle stěžovatelky přitom z těchto rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že schůze věřitelů představuje zvláštní formu jednání insolvenčního soudu a lze jí přiznat postavení zvláštního orgánu, který v určitém rozsahu přímo vykonává státní moc. Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti je tak splněna v případě, pokud směřuje proti usnesení schůze věřitelů, kterým se odvolává insolvenční správce nebo kterým se ponechává ve funkci.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
5. Jak naznačeno výše, v daném případě došlo k souběhu dvou typů právních institutů, jež mohou ve výsledku vést ke zrušení napadených rozhodnutí, a to ústavní stížnosti a odvolání. Pokud by v nyní posuzované věci byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelkou podaných odvoláních, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával obecný soud a zároveň i Ústavní soud.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje teprve v případě selhání všech prostředků ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, není-li již náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci možná.
7. Uplatnění výše popsaného principu subsidiarity vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení o stěžovatelkou podaných odvoláních, je návrhem nepřípustným, což ve svém důsledku sama stěžovatelka ani nezpochybňuje; naopak v ústavní stížnosti otevřeně přiznává, že nyní posuzovanou stížnost souběžně s odvoláními podala proto, aby její ústavní stížnost eventuálně podaná po posouzení podaných odvoláních (popř. dovoláních) nemohla být odmítnuta pro opožděnost.
8. Ústavní stížnost je pak podle Ústavního soudu nepřípustná, i pokud jí stěžovatelka napadá usnesení schůze věřitelů o odvolání dosavadního insolvenčního správce JUDr. Horáka, neboť jak plyne ze samotné ústavní stížnosti i z jejich příloh, toto rozhodnutí předmětné schůze bylo v případě stěžovatelky potvrzeno právě rozhodnutím městského soudu. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí schůze věřitelů je však přípustná jen tehdy, nenásleduje-li potvrzení jejího rozhodnutí ze strany insolvenčního soudu [srov. k tomu odst. 47 a 48 odůvodnění stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11]. Navíc sama stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na §52 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), podle něhož správnost rozhodnutí o hlasovacích právech věřitele lze přezkoumat v rámci odvolání proti prvnímu rozhodnutí insolvenčního soudu přijatého po vydání rozhodnutí o těchto právech věřitele. Takovým prvním rozhodnutím podle tvrzení samotné stěžovatelky [srov. bod 3.1.1. ústavní stížnosti] bylo nyní napadené usnesení městského soudu o odvolání dosavadního insolvenčního správce JUDr. Martina Horáka a rozhodnutí o ustanovení nového insolvenčního správce, společnosti ADL Insolvence, v. o. s. I toto rozhodnutí přitom stěžovatelka napadla odvoláním, které přiložila k ústavní stížnosti.
9. Za nastalé procesní situace nezbývá než dovodit, že stěžovatelce pro podání ústavní stížnosti poběží lhůta dvou měsíců až ode dne doručení pravomocných rozhodnutí soudu o jí podaných opravných prostředcích, která nyní nelze předjímat. Není sice možné vyloučit (jak uvádí sama stěžovatelka), že se v řízení o odvoláních (popřípadě dovoláních, budou-li pro jejich podání splněny podmínky) bude konstatováno, že ve věci stěžovatelky nebyla efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že stěžovatelkou uplatněné opravné prostředky nebyly způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k nimž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Jak nicméně uvádí samotná stěžovatelka na str. 4 ústavní stížnosti, přípustnost odvolání závisí "na uvážení Vrchního soudu v Praze", přičemž však podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek (a maius ad minori i řádný) odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva do dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí.
10. Za takové situace Ústavní soud ústavní stížnost eventuálně nově podanou - při dodržení zákonem o Ústavním soudu stanovených podmínek řízení - posoudí, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k přezkumu v řízení o stěžovatelkou souběžně podaných opravných prostředcích, Ústavní soud sám posuzovat nemůže.
11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj