ECLI:CZ:US:2021:3.US.2267.21.1
sp. zn. III. ÚS 2267/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou, sídlem Občanská 1115/16, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. června 2021 č. j. 10 As 334/2019-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2017 č. j. MJ/66168/2017 Městský úřad Jeseník (dále jen "městský úřad") odňal stěžovatelce řidičské oprávnění, neboť se nepodrobila přezkoumání zdravotní způsobilosti podle §94 odst. 1 písm. a) a §96 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2000 Sb."). Stěžovatelka podala proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, které vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 28. 3. 2018 č. j. KUOK 35973/2018.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 8. 2019 č. j. 65 A 48/2018-27 zamítl s odůvodněním, že správní orgány řádně chránily veřejný zájem na ochraně bezpečnosti silničního provozu tím, že požadovaly, aby stěžovatelka naplnila povinnosti stanovené v zákoně č. 361/2000 Sb., tedy nikoli aby se jen dostavila k přezkoumání zdravotní způsobilosti (nezávisle na jeho výsledku), ale aby předložila posudek posuzujícího lékaře.
4. S tímto závěrem se ztotožnil v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, který zdůraznil, že stěžovatelka ve lhůtě určené městským úřadem nemusela podstoupit odborné neurologické vyšetření, ale měla se pouze alespoň pro začátek podrobit přezkoumání zdravotní způsobilosti posuzujícím lékařem podle §84 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. (v praxi nejčastěji praktikem, jak stěžovatelku poučily správní orgány). Stěžovatelka to však neučinila, a ani ve správním řízení, v řízení před krajským soudem či v řízení o kasační stížnosti nevysvětlila, proč se k posuzujícímu lékaři nedostavila.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že po doručení oznámení o zahájení řízení o odejmutí řidičského průkazu žádala o stanovení přiměřené lhůty k tomu, aby se podrobila posouzení zdravotní způsobilosti posuzujícím lékařem, neboť má s odkazem na vyhlášku č. 277/2004 Sb., o stanovení zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel s podmínkou a náležitostí lékařského potvrzení osvědčujícího zdravotní důvody, pro něž se za jízdy nelze na sedadle motorového vozidla připoutat bezpečnostním pásem (vyhláška o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 277/2004 Sb."), za to, že bez odborného vyšetření, jež si sjednala v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, není posouzení její zdravotní způsobilosti posuzujícím lékařem možné. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem správních soudů, že se bez ohledu na možnost (nutnost) vykonání takového odborného vyšetření měla ve lhůtě deseti dnů dostavit k posuzujícímu lékaři, a to i za situace, kdy oznámila správnímu orgánu, že již má stanovený termín odborného vyšetření v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Závěrem stěžovatelka uvádí, že po absolvování odborného vyšetření v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, které neprokázalo podezření, že by zdravotní stav stěžovatelky ohrožoval bezpečnost silničního provozu, navštívila svého praktického lékaře, který na základě odborného vyšetření a podmínek stanovených v příloze č. 3 vyhlášky č. 277/2004 Sb. vypracoval posudek o zdravotní způsobilosti stěžovatelky, načež správní orgán rozhodnutím ze dne 12. 7. 2018 stěžovatelce odejmutý řidičský průkaz vrátil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku ústavně souladným způsobem odůvodnil, že lhůty stanovené správním orgánem k předložení posudku o zdravotní způsobilosti byly v souladu s §96 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., podle kterého lhůta pro přezkoumání zdravotní způsobilosti nesmí být kratší než 15 dní, náhradní lhůta pak nesmí být kratší než 10 dní. Nejvyšší správní soud upozornil, že jiná by byla situace, kdyby se stěžovatelka v této lhůtě dostavila k posuzujícímu lékaři, avšak nemohla by včas bez své viny předložit městskému úřadu posudek o své zdravotní způsobilosti.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se k posuzujícímu (praktickému) lékaři nedostavila proto, že se již objednala k odbornému lékaři na vyšetření, bez něhož, jak dovozovala z obsahu vyhlášky č. 277/2004 Sb., by posuzující lékař nebyl schopen její zdravotní způsobilost přezkoumat.
11. Ústavní soud konstatuje, že ve stěžovatelkou uváděném bodě VI. přílohy č. 3 citované vyhlášky jsou uvedeny nemoci, vady nebo stavy nervové soustavy vylučující nebo podmiňující zdravotní způsobilost k řízení motorových vozidel, přičemž u skupiny 2 jde o duševní poruchy, které ovlivňují bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a u kterých lze žadatele nebo řidiče uznat za zdravotně způsobilého k řízení motorového vozidla pouze na základě závěrů odborného vyšetření. Z textu citovaného ustanovení však nevyplývá, že by se řidič nebyl povinen podrobit přezkoumání zdravotní způsobilosti ve stanovené lhůtě podle §96 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. Podle §84 odst. 4 ve spojení s §96 odst. 4 citovaného zákona přitom platí, že posuzujícím lékařem vydávajícím na předepsaném formuláři (příloha č. 2 vyhlášky č. 277/2004 Sb.) posudek o zdravotní způsobilosti se pro účely tohoto zákona rozumí a) lékař se způsobilostí v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktický lékař pro děti a dorost registrujícího poskytovatele ambulantní zdravotní péče, b) lékař poskytovatele pracovnělékařských služeb, c) lékař uvedený v písmenu a) kteréhokoliv poskytovatele této ambulantní zdravotní péče, jde-li o posuzovanou osobu, která nemá registrujícího poskytovatele nebo poskytovatele pracovnělékařských služeb.
12. Názor stěžovatelky, že sjednané odborné vyšetření v Ústřední vojenské nemocnici v Praze bylo důvodem, pro který by se neměla ve správním orgánem stanovené lhůtě podrobit u posuzujícího lékaře přezkoumání zdravotní způsobilosti, tedy nemá oporu v zákoně. Naopak závěr krajského soudu, že zdravotní posouzení činí vždy posuzující lékař, který sám zhodnotí, zda má být posuzovaná osoba podrobena dalším odborným vyšetřením, sám určí jejich zaměření a v případě potřeby si je sám vyžádá, vychází ze znění §87 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., podle kterého je-li to potřebné pro zjištění zdravotní způsobilosti povinné osoby, může posuzující lékař nařídit provedení odborného vyšetření. Závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka i přes opakované poučení správních orgánů neuvedla žádné závažné důvody, pro které nemohla podstoupit posouzení zdravotní způsobilosti u posuzujícího lékaře, proto Ústavní soud nemá z pohledu ústavnosti čeho vytknout. K uvedenému přistupuje skutečnost, že lhůta pro stanovení povinnosti podrobit se u posuzujícího lékaře přezkoumání zdravotní způsobilosti byla stěžovatelce opakovaně prodlužována (první výzva byla ze dne 8. 6. 2017, dne 27. 6. 2017 městský úřad stěžovatelce na její žádost ze dne 26. 6. 2017 lhůtu prodloužil).
13. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší správní soud se danou věcí podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu