ECLI:CZ:US:2021:3.US.2278.21.1
sp. zn. III. ÚS 2278/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DINAK spol. s r. o., se sídlem Areál ZD Velké Přílepy, závod Kněževes, Středokluky, zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 11, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 23 Cdo 727/2021-434, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 14 Co 195/2020-350, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 3, odst. 4 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí uvést, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 640 687 Kč s příslušenstvím jako vypořádání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka plnila uvedenou částku žalované, AXA životní pojišťovně, a. s., jako pojistné na základ "smlouvy o investičním pojištění" uzavřené mezi stěžovatelkou jako pojistníkem a žalovanou jako pojistitelem; uvedená smlouva však podle stěžovatelky byla absolutně neplatná, neboť nenaplňovala materiální znaky pojistné smlouvy podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 3. 2020, č. j. 20 C 13/2018-294, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 24 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne 18. 7. 2017 do zaplacení (výrok I.), a dále zamítl žalobu na zaplacení částky 616 687 Kč s příslušenstvím (výrok II.), jakož i na zaplacení zákonného úroku z částky 21 241,25 Kč za dobu od 26. 9. 2014 do 17. 7. 2017 (výrok III.).
4. K odvolání stěžovatelky i žalované ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako věcně správné (výrok I.).
5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné.
6. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení před obecnými soudy, byť ji zasazuje do širšího ústavněprávního kontextu. Opětovně tudíž rozporuje závěr, že subjektivní promlčecí doba začala běžet již od okamžiku uzavření předmětné smlouvy. Stěžovatelka dále uvádí, že její nárok nebyl promlčen, neboť námitka promlčení, kterou vznesla žalovaná, představovala v dané situaci výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Z ustálené judikatury zdejšího soudu též vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem zcela zjevně nejde. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky s příslušenstvím, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
10. Pro Ústavní soud je podstatné, že obecné soudy věc posoudily v souladu se svou ustálenou judikaturou, která je srozumitelná a přehledná, přičemž její použití ve stěžovatelčině případě nevzbuzuje jakékoliv pochybnosti. Výklad relevantní právní úpravy užitý obecnými soudy tudíž nelze považovat za nepředvídatelný či překvapivý. Ústavní soud rovněž nepovažuje právní posouzení obecných soudů za extrémní, a tedy vybočující z mezí ústavnosti ve shora naznačeném smyslu.
11. Ústavní soud proto toliko stručně odkazuje na ústavní stížností napadená rozhodnutí, z nichž se podává, že obecné soudy považovaly stěžovatelčin nárok (v jeho větší části) za promlčený, a to vzhledem k tomu, že okolnosti, z nichž bylo možné dovodit odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, byly seznatelné již ze samotného textu "pojistné smlouvy" (srov. rozsudek městského soudu, bod 60). Obecné soudy též nepřisvědčily argumentu poukazujícímu na rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, a to z toho důvodu, že stěžovatelka nemravnost námitky promlčení dovozovala pouze z okolností spjatých se vznikem uplatněného nároku, a tedy nikoliv - jak je vyžadováno ustálenou judikaturou dovolacího soudu - z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna (srov. rozsudek městského soudu, body 64-65). Z napadeného rozhodnutí městského soudu se ostatně podává (srov. rozsudek městského soudu, bod 16), že stěžovatelka "ani netvrdila zvláštní okolnosti spojené s uplatněním předmětné pohledávky - proč právo nebylo uplatněno před uplynutím promlčecí doby a zda k tomu povinná nějak přispěla."
12. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo (navzdory odlišnému názoru stěžovatelky) v posuzované věci splněno.
14. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než nyní posuzovanou ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu