ECLI:CZ:US:2021:3.US.2316.21.1
sp. zn. III. ÚS 2316/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti obchodní společnosti DANESA spol. s r. o., sídlem K Větrovu 548, Kamenice, zastoupené advokátkou JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, sídlem Dr. E. Beneše 26, Bystřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2021 č. j. 4 Cmo 58/2021-288 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2021 č. j. 74 Cm 80/2018-274, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Dany Durasové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 23. 8. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jsou v rozporu se zásadou ochrany právní jistoty vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zastavil řízení o odvolání stěžovatelky pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Konstatoval, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek navzdory prodloužení lhůty k jeho zaplacení a skutečnosti, že nebylo vyhověno její žádosti o osvobození od soudních poplatků nad rámec dříve přiznaného částečného osvobození, neboť neshledal takovou změnu majetkových poměrů, která by odůvodnila plné osvobození. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. Účastníky řízení současně vrchní soud poučil, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání podle §236 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř.").
3. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v předmětné věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl k závěru, že je nepřípustná.
4. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpala-li stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). V uvedených zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.
5. Přestože byla stěžovatelka vrchním soudem řádně poučena o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu za podmínek stanovených občanským soudním řádem, obrátila se bez dalšího k Ústavnímu soudu. V ústavní stížnosti přitom uvádí, že ji "považuje přípustnou, protože podle odborné literatury i judikatury Nejvyššího soudu ... není dovolání přípustné proti usnesení, kterým bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku...", pročež stěžovatelka vyčerpala "všechny prostředky k ochraně svého práva". Tomuto právnímu názoru stěžovatelky, který vychází z jichž neúčinného znění občanského soudního řádu však nelze přisvědčit. K přípustnosti dovolání proti těmto rozhodnutím v platné právní úpravě občanského soudního řádu se podrobně vyjádřil Ústavní soud v nedávném nálezu ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 642/21. V něm zdůraznil, že "rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, je rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí a proti němuž je dovolání přípustné za podmínek podle §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 ... Současně nejde o rozhodnutí, proti němuž by bylo dovolání objektivně nepřípustné podle některého z důvodů vymezených v §238 odst. 1 písm. a) až k) o. s. ř".
6. Ke shodným závěrům dospívá rovněž právní nauka, která uvádí, že "proti rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je dovolání přípustné za podmínek podle §237 o. s. ř. V tomto směru je třeba poukázat na změnu koncepce přípustnosti dovolání, jak byla zakotvena novelou provedenou zák. č. 404/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013, když podle dřívějšího právního stavu dovolání v těchto věcech přípustné nebylo, a dále na to, že na typové přípustnosti dovolání nic nezměnila ani zpřísňující novela zákonem č. 296/2017 Sb., neboť rozhodnutí tohoto druhu nebyla zahrnuta pod katalog §238 o. s. ř., na rozdíl od rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek, ohledně kterých dovolání nadále přípustné není podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř." (VEČERA, J. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 49; shodně též elektronická verze tohoto komentáře v systému ASPI zpracovaná ke dni 1. 9. 2019).
7. Odkazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na judikaturu Nejvyššího soudu k přípustnosti dovolání z roku 2006, ta není s ohledem na výše uvedenou novelizaci občanského soudního řádu na daný případ již použitelná. Ústavní soud tak shrnuje, že vrchní soud stěžovatelku správně poučil o přípustnosti dovolání proti jeho rozhodnutí (za podmínek stanovených zákonem), přičemž stěžovatelka se tímto poučením neřídila. Protože stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv stěžovatele podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je její ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud v dané věci neshledal ani splnění výjimečných předpokladů přijetí ústavní stížnosti vymezených v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, na které stěžovatelka ostatně ani nepoukazuje.
8. Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že s ohledem na výše uvedenou nepřípustnost ústavní stížnosti a procesní ekonomii řízení, již nevyzýval stěžovatelku, resp. její právní zástupkyni k doplnění plné moci, která byla udělena toliko k podání ústavní stížnosti proti shora vymezenému usnesení vrchního soudu, nikoliv (též) proti usnesení městského soudu, které je ústavní stížností rovněž napadeno.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj