ECLI:CZ:US:2021:3.US.2335.21.1
sp. zn. III. ÚS 2335/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. července 2021, č. j. 4 To 33/2021-5925, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. května 2021, č. j. 29 T 15/2019-5889, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel je obžalován ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1, odst. 4, písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit společně s dalšími obžalovanými výrobou a přechováváním padělaných eurových bankovek. Na základě obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 4. 10. 2019 probíhá v této trestní věci aktuálně hlavní líčení.
3. Stěžovatel požádal dne 1. 10. 2020 prostřednictvím svého obhájce vrchní státní zastupitelství o uzavření dohody o vině a trestu. Dne 16. 4. 2021 byl Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") doručen návrh státního zástupce na schválení dohody o vině a trestu. Dohoda o vině a trestu byla uzavřena dne 9. 4. 2021 mezi státním zástupcem vrchního státního zastupitelství a stěžovatelem, zastoupeným obhájcem JUDr. Radkem Hudečkem. Podle této dohody se státní zástupce a obžalovaný (stěžovatel) dohodli na vině a trestu tak, že obžalovaný prohlásil, že spáchal skutky popsané v dohodě [doznal se ke spáchání trestného činu padělání a pozměnění peněz dle §233 odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu přípravy dle §20 tr. zákoníku] a obžalovanému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, dále peněžitý trest ve výši 2 502 400 Kč, trest propadnutí věci a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích.
4. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 24. 5. 2021, č. j. 29 T 15/2019-5889, uzavřenou dohodu o vině a trestu neschválil. Z obsahu písemného odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že v případě skutku pod bodem I. by uzavřenou dohodu bylo možné akceptovat, když by při existenci plurality obžalovaných osob bylo dodrženo v rámci této dohody konstatování o tom, že dohoda se výhradně týká stěžovatele. Tato skutečnost však dle krajského soudu nebyla dodržena v případě skutku pod bodem II. v rámci navrhované dohody, kdy dle krajského soudu v předkládané dohodě jsou zmiňována jména dalších obžalovaných osob a dle soudu by pravomocně ukončené trestní stíhání stěžovatele v případě jakékoliv odlišnosti při rozhodnutí o těchto spoluobžalovaných zakládalo důvodnost podání návrhu na obnovu řízení právě v případě stěžovatele. Současně krajský soud na závěr svého rozhodnutí zmínil také další pochybnosti o uzavřené dohodě, jež se však týkají výše uloženého trestu, resp. jeho možné vymahatelnosti v případě dohodnutého peněžitého trestu, a to s ohledem na předchozí stanovisko obžalovaného (stěžovatele), týkající se jeho majetkové situace. Závěrem krajský soud stěžovatele poučil, že proti usnesení, kterým neschválil dohodu o vině a trestu, je možné podat opravný prostředek - stížnost, která má odkladný účinek.
5. Stěžovatel této možnosti využil a proti usnesení krajského soudu podal stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl s odkazem na §148 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), neboť dospěl k závěru, že stížnost proti rozhodnutí o neschválení dohody o vině a trestu v řízení před soudem není přípustná.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy v jeho věci dopustily přepjatého formalismu, a že bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel uvádí, že krajský soud nesprávně postupoval již při posuzování dohody o vině a trestu, když si vyžádal stanoviska ostatních spoluobžalovaných, dále že krajský soud měl postupovat dle §314r odst. 3 tr. řádu (umožnit navržení nového znění dohody). Uvádí rovněž, že postupem vrchního soudu bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a namítá, že postupem krajského soudu mu byla odňata možnost spravedlivého přezkoumání meritorního rozhodnutí o vině a trestu, když krajský soud dospěl k závěru, že pluralita obžalovaných brání schválení dohod o vině a trestu, pokud popis skutku v dohodě zahrnuje i označení dalších spoluobžalovaných (dle krajského soudu by takto měla být automaticky uznána i vina ostatních spoluobžalovaných), a že krajský soud měl dohodu schválit. Uvádí, že obecné soudy nesprávně aplikovaly procesní trestní předpisy, což vedlo k postupu rozpornému s čl. 2 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Listiny. Proti postupu vrchního soudu stěžovatel namítá, že dle jeho názoru žádné trestně právní ustanovení výslovně možnost podání stížnosti proti neschválení dohody o vině a trestu nevylučuje.
III.
Vyjádření účastníků řízení
7. Krajský soud uvedl, že shledává svůj postup při rozhodování o návrhu na schválení dohody o vině a trestu mezi státním zástupcem vrchního státního zastupitelství a stěžovatelem za plně souladný s ústavním pořádkem České republiky včetně Listiny základních práv a svobod a dle jeho názoru nedošlo ze strany krajského soudu k nezákonnému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. K námitkám proti postupu krajského soudu spočívajícímu ve zjištění stanovisek spoluobžalovaných a jejich obhájců k návrhu na schválení dohody o vině a trestu v průběhu hlavního líčení uvedl, že svůj postup považuje za souladný se zákonem a nadto se zásadou kontradiktornosti trestního řízení, resp. partikulárně řízení před soudem. Zatímco v rámci přípravného řízení by bylo zjišťování stanovisek spoluobžalovaných a jejich zástupců v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení (a je proto logické, že zákonodárce takový postup nestanovil), zjištění jejich stanoviska v průběhu hlavního líčení, u kterého jsou tyto osoby přítomny, považuje krajský soud za vhodné, správné, zákonné i v souladu s účelem novelizovaných ustanovení trestního řádu. Tento postup totiž dle krajského soudu nevede k prodloužení trestního řízení ani nezvyšuje náklady na jeho vedení (nebo pouze naprosto minimálně), přičemž však dochází k plné realizaci práv spoluobžalovaných podle §33 odst. 1 tr. řádu. Zjištění stanoviska spoluobžalovaných a jejich obhájců lze dle krajského soudu považovat za realizaci principu tzv. rovnosti zbraní, který pramení z práva na spravedlivý proces. K postupu vrchního soudu krajský soud uvedl, že má za to, že v projednávané věci, je třeba přiměřené aplikace ustanovení §175b tr. řádu v souladu s §206b odst. 2 tr. řádu i na řízení před soudem. Podle názoru krajského soudu neexistuje legitimní důvod pro vyloučení práva obžalovaného na přezkum usnesení o neschválení dohody o vině a trestu nadřízeným soudem. Krajský soud uzavřel, že zamítnutím stížnosti stěžovatele proti usnesení krajského soudu mohlo dle jeho názoru dojít k zásahu do práva na soudní ochranu.
8. Vrchní soud odkázal na argumentaci vyplývající z napadeného usnesení a setrval na svém právním názoru, že stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým neschválí dohodu o vině a trestu, ve fázi řízení před soudem, není přípustná. K části stížnosti směřující proti postupu krajského soudu dodal, že z trestního řádu nevyplývá, že by soud prvního stupně byl vázán předloženou dohodou, a že by tuto dohodu, pokud je stranami předložena, musel automaticky schválit (odkázal na obdobné právní instituty tzv. odklonů trestního řízení, jako podmíněné zastavení trestního stíhání dle §307 tr. řádu, či narovnání podle §309 tr. řádu), s tím, že stížnost proti nepřijetí uvedených institutů není rovněž přípustná.
9. Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že dle jeho názoru je rozhodnutí vrchního soudu nezákonné, když odepřením práva stížnosti proti rozhodnutí nalézacího (krajského) soudu v otázce neschválení předložené dohody o vině a trestu v rámci probíhajícího hlavního líčení, došlo k porušení §314 odst. 2 tr. řádu, a to v tomto případě v neprospěch stěžovatele. Vrchní státní zastupitelství ke svému vyjádření připojilo i rozhodnutí jiného senátu vrchního soudu (rozhodnutí ze dne 24. 2. 2021, č. j. 5 To 5/2021 - 4472), ve kterém senát 5 To o stížnosti proti neschválení dohody o vině a trestu rozhodl tak, že svým usnesením dle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení soudu první instance zrušil a sám ve věci rozhodl dle §206b odst. 3 za použití §314r odst. 2 tr. řádu. Dodalo, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti intervenující státní zástupce vrchního státního zastupitelství zpracoval návrh na podání podnětu pro ministryni spravedlnosti České republiky k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 odst. 1 tr. řádu ve prospěch stěžovatele, kdy předmětem této stížnosti má být návrh na vyslovení nezákonnosti a zrušení usnesení vrchního soudu ze dne 15. 7. 2021, č. j. 4 To 33/2021 - 5925 Nejvyšším soudem, a to podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. řádu.
10. Stěžovatel v replice odkázal na právní názor vrchního státního zastupitelství a krajského soudu, že stížnost proti usnesení soudu v hlavním líčení o neschválení dohody o vině a trestu je přípustná. Stěžovatel uvádí, že je nadále přesvědčen, že dohoda o vině a trestu se týká vždy jen konkrétního obviněného či obžalovaného, který je jejím účastníkem, tj. stranou takové dohody, a nikoliv dalších spoluobviněných či spoluobžalovaných. Opačnému právnímu názoru totiž zjevně brání princip presumpce neviny vtělený do čl. 40 odst. 2 Listiny. Dle stěžovatele proto nemůže případné schválení dohody o vině a trestu popisující rovněž jednání dalších spoluobviněných či spoluobžalovaných ničeho změnit, takže stěžovatel souběžně tvrdí, že rovněž krajskému soudu nic nebránilo dohodu o vině a trestu ve znění předloženém státním zástupcem schválit.
IV.
Posouzení věci Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje procesní podmínky k věcnému posouzení, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 ve věci sp. zn. III. ÚS 441/04; N 6/36 SbNU 53); projednávaná věc však do kategorie takových zcela výjimečných případů nespadá. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
12. Stěžovatel však napadá rozhodnutí obecných soudů (rozhodnutí krajského soudu, kterým nebyla schválena dohoda o vině a trestu, a rozhodnutí vrchního soudu, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost), která nejsou meritorními rozhodnutími. Trestní řízení tedy napadenými rozhodnutími nekončí a stěžovateli jsou k dispozici opravné prostředky podle trestního řádu, zejména odvolání proti případnému meritornímu rozhodnutí. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím nebylo tvrzené porušení jeho základních práv napraveno, by se stěžovateli otevřela cesta k podání přípustné ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení ze dne 9. 9. 2021 sp. zn. II. ÚS 2426/21). Stěžovateli nemůže být na újmu, pokud ústavní stížnost s ohledem na její subsidiární charakter v tomto okamžiku neuplatní a s ústavněprávní argumentací počká až na ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve věci samé. Opačně by tomu mohlo být pouze tehdy, kdyby otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. uvalení vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé. V projednávané věci Ústavní soud přihlédl i ke skutečnosti, že uzavření dohody o vině a trestu není nárokové, a že zároveň není ani vyloučeno, aby mezi stěžovatelem a státním zastupitelstvím byla uzavřena nová dohoda o vině a trestu, v takové podobě, kterou již krajský soud schválí.
13. Stěžovatel tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, jak to vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Zároveň nejsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, což ostatně stěžovatel ani netvrdí. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Stěžovateli totiž nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj