ECLI:CZ:US:2021:3.US.237.21.1
sp. zn. III. ÚS 237/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného Mgr. Janem Czapekem, advokátem, sídlem Masarykova 1325, Orlová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 8 Tdo 955/2020-831, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 12. 2019 sp. zn. 45 T 5/2019, byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. a) a i) trestního zákoníku, za což byl podle §140 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V dalším bylo podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 a 2 trestního řádu rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. 2 To 11/2020 bylo podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 č. j. 8 Tdo 955/2020-831 bylo stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel byl odsouzen stručně shrnuto za to, že během konzumace alkoholických nápojů v obývacím pokoji bytu došlo mezi ním a dvěma poškozenými k iracionální výměně názorů, načež se stěžovatel ozbrojil nožem a oba muže několika bodnými ranami usmrtil.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nepopírá, že se dopustil určitého protiprávního jednání, dle jeho názoru však mělo být kvalifikováno nikoliv jako vražda, nýbrž pouze zabití podle §141 odst. 1, odst. 2, písm. a) trestního zákoníku, když při svém jednání prožíval pocit ohrožení, neboť poškození ho napadli. Uvádí, že soudy vycházely při závěru o právní kvalifikaci a výši trestu ve značné míře z výpovědi svědkyně B. D. Jde ovšem o osobu omezenou ve svéprávnosti. Dle stěžovatele tak měl být na tuto svědkyni vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie nebo psychologie za účelem zjištění, zda dotyčná netrpí nějakou duševní poruchou, která může způsobovat zkreslení prožitků, bájné lhaní, atd. Uvedená svědkyně také během řízení změnila svoji výpověď ve stěžovatelův prospěch, na což soudy reagovaly tak, že jako stěžovatelova přítelkyně chce těmito změnami stěžovateli pomoci. Dle stěžovatele však mělo být uváženo, zda svědkyně mu naopak původní výpovědí nechtěla přitížit, neboť daný čin byl směřován proti jejím rodinným příslušníkům. Další roli mohlo hrát to, že svědkyně byla během činu pod vlivem alkoholu, což ji mohlo významným způsobem ovlivnit ve vnímání celého skutku a jeho následném popisu na Policii České republiky krátce po činu. Soud měl mít při posuzování těchto aspektů více na paměti zásadu in dubio pro reo. Obhajoba navíc neměla možnost uvedené svědkyni po změně její výpovědi položit otázky, neboť svědkyně byla sice krajským soudem předvolána k hlavnímu líčení na den 5. 12. 2019, avšak poté, co se nedostavila, tak namísto jejího předvedení soud další výslech zamítl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Jak je popsáno v napadených rozhodnutích, předmětná svědkyně líčila v přípravném řízení útok stěžovatele zpočátku jako ničím nevyprovokovaný, své stanovisko však změnila, když nakonec zaslala soudu přípis označený jako čestné prohlášení, ve kterém naznačila, že stěžovatel byl poškozenými fyzicky napadán. Nutno konstatovat, že soudy stěžovatelem napadané posouzení této výpovědi a přípisu svědkyně řádně hodnotily a s jeho obhajobou se přiměřeným způsobem vypořádaly. Stěžovatelův nesouhlas s jejich vývody má charakter pouhé polemiky nemající podobu ústavněprávní argumentace, přičemž není na Ústavním soudu, aby závěry jimi učiněné přehodnocoval. Vyjadřuje-li stěžovatel názor, že k posouzení věrohodnosti svědkyně měl být vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie nebo psychologie, Ústavní soud podotýká, že takovýto důkaz měl stěžovatel případně navrhnout před obecnými soudy; z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti však nevyplývá, že by tak učinil. Co se týče možnosti klást svědkyni po změně jejího postoje otázky, soudy logicky jednak poukazují na to, že svědkyně odmítla v hlavním líčení vypovídat s poukazem na to, že je stěžovatelovou družkou a soudy ji tak nemohly k výpovědi nutit, a za druhé právě ve světle existence tohoto vztahu jednotlivá vyjádření svědkyně hodnotily. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry soudů, zejména pak když byly řádně odůvodněny, jak se v posuzované věci stalo, nijak nedokládá, že by došlo k nepřípustnému zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu