ECLI:CZ:US:2021:3.US.2370.21.1
sp. zn. III. ÚS 2370/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Jitky Obešlové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem, sídlem Zahradnická 74, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2021 č. j. 24 Cdo 3832/2020-371 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. července 2020 č. j. 30 Co 7/2020-297, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mariána Drga, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V návětí označeným rozsudkem změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") tak, že zamítl žalobu stěžovatelky, že je vlastnicí bytové jednotky, specifikované v I. výroku rozsudku krajského (dále jen "byt"). Krajský soud měl na rozdíl od okresního soudu za to, že v posuzované věci nebyly naplněny objektivní znaky lichvy, neboť poskytnutá výše plnění nebyla vzhledem k tržní ceně bytu v hrubém nepoměru. Vedlejší účastník byt od stěžovatelky koupil za 861 400 Kč s tím, že jí byt do tří let prodá zpět, zaplatí-li za něj stěžovatelka 1 050 000 Kč. V důsledku nařízení dražby bytu v exekuci byl byt oceněn na 825 000 Kč a vyvolávací cena bytu v dražbě byla stanovena na 550 000 Kč. Podle znalce ustanoveného okresním soudem byla tržní cena bytu v době jeho prodeje 1 200 000 Kč. Podle krajského soudu vzhledem k judikaturním kritériím lichvy či neúměrného zkrácení a celkovým okolnostem věci nelze považovat vzájemně poskytnutá plnění za jsoucí v hrubém nepoměru.
3. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud věc posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv zejména její nedostatečnou ochranou jako slabší strany smluvního vztahu. Obecné soudy se podle stěžovatelky zaměřily pouze na poměr vzájemných plnění a opomněly další okolnosti jako např. stěžovatelčinu tíseň, další smluvní ujednání nebo sankce. Stěžovatelka považuje rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, neboť krajský soud měl hodnotit toliko některé z provedených důkazů. Dále stěžovatelka hojně citovala napadená rozhodnutí a rozsudek okresního soudu a zopakovala, že rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů může Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Ústavní soud proto nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (z velké části postrádající věcnou argumentaci) opakovaně citovala některé postuláty plynoucí z ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jakož i svůj názor, že byla slabší stranou, jejíž tísně mělo být zneužito. Pominula však srozumitelné a podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu, podle něhož nemohla být stěžovatelčina věc posouzena jako lichva, neboť vzájemně poskytnutá plnění nejsou v hrubém nepoměru. Tuto argumentaci stručně, ale výstižně podpořil v napadeném usnesení i Nejvyšší soud. Stěžovatelka nezpochybnila stěžejní důvody napadených rozhodnutí, tedy proč by kupní cena ve výši 70 % soudním znalcem zjištěné ceny bytu měla být vzhledem k okolnostem natolik excesivní, že by obě plnění měla být v hrubém nepoměru. Nadto smluvená kupní cena byla nad úrovní ceny určené posudkem za účelem dražby. Za tohoto stavu nelze než shledat v souladu s ústavním pořádkem závěry napadených rozhodnutí, podle nichž bez splnění objektivních kritérií lichvy není rozhodné, zda byla smlouva uzavřena v tísni. Z napadených rozhodnutí je patrné, že krajský soud učinil dostatek skutkových zjištění, která právně posoudil ústavně souladným způsobem. Ústavní soud neshledal exces, který by mohl výjimečně ústit v jeho kasační zásah, pročež odkazuje na přezkoumatelná a logická odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu