ECLI:CZ:US:2021:3.US.2377.20.2
sp. zn. III. ÚS 2377/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech stěžovatelky J. Ch., zastoupené Mgr. Janem Suchomelem, advokátem, sídlem Jana Masaryka 677/45, Praha 2 - Vinohrady, a stěžovatele R. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Daliborem Franzem, advokátem, sídlem Římská 1276/36, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 3 Tdo 412/2020-16868, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. srpna 2019 č. j. 3 To 119/2019-16336 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2018 č. j. 39 T 8/2017-15661, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka se uvedeného domáhá pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. stěžovatel tak činí pro porušení čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní stížnost stěžovatelky sp. zn. III. ÚS 2377/20 a ústavní stížnost stěžovatele sp. zn. IV. ÚS 2632/20 byly usnesením pléna ze dne 24. 11. 2020 spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 2377/20.
3. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavních stížností vyžádal spis sp. zn. 39 T 8/2017 vedený u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), z něhož zjistil dále uvedené skutečnosti.
4. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 (v bodech I., II. a III.). Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 1 000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 500 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Stěžovateli byl také uložen trest propadnutí věci, a to dobíjecích kupónů blíže specifikovaných ve výroku o trestu a finančních částek blíže specifikovaných ve výroku o trestu. Stěžovateli byl taktéž uložen trest propadnutí věci, motorových vozidel a dvou nemovitostí nacházejících se jednak v katastrálním území M., kde byl na listu vlastnictví X1 zapsán jako výlučný vlastník stěžovatel, a jednak v katastrálním území M., kde byli na listu vlastnictví X2 uvedeni jako spoluvlastníci oba stěžovatelé, neboť předmětná nemovitost byla součástí společného jmění manželů. U druhé jmenované nemovitosti bylo uloženo propadnutí v podílu, který náležel stěžovateli z titulu společného jmění manželů. Stěžovateli byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a v prodeji na dobu 10 let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu u dalších spoluobviněných. Stěžovatelka se řízení před krajským soudem neúčastnila, neboť nebyla považována za stranu trestního řízení, z čehož vyplývá, že nebyla orgány činnými v trestním řízení ani nikterak zpravena o výsledku řízení před krajským soudem.
5. O odvolání stěžovatele rozhodl napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jímž podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestech ohledně stěžovatele a dalšího obviněného. Za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu pak nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vrchní soud stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla 2 000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 1 000 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věci, a to dobíjecích kupónů blíže specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku a finančních částek blíže specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Stěžovateli byl taktéž uložen trest propadnutí věci, motorových vozidel. Stěžovateli byl uložen také trest propadnutí věci, a to dvou nemovitostí nacházejících se jednak v katastrálním území M., kde byl na listu vlastnictví X1 zapsán jako výlučný vlastník stěžovatel, a jednak v katastrálním území M., kde byli na listu vlastnictví X2 uvedeni jako spoluvlastníci oba stěžovatelé, neboť předmětná nemovitost byla součástí společného jmění manželů. U druhé jmenované nemovitosti bylo uloženo propadnutí v podílu, který náležel stěžovateli z titulu společného jmění manželů. Stěžovateli byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a v prodeji na dobu 10 let. Podle §256 trestního řádu bylo odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatelka se řízení před vrchním soudem neúčastnila a ani nebyla orgány činnými v trestním řízení nikterak zpravena o výsledku řízení před vrchním soudem.
6. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Stěžovatelka se neúčastnila řízení před Nejvyšším soudem, neboť nebyla považována za stranu řízení a nebyla nikterak zpravena o výsledku řízení před obecnými soudy, včetně výsledku řízení před Nejvyšším soudem.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelka v prvé řadě hájí přípustnost své ústavní stížnosti. Stěžovatelka uvádí, že obhájci stěžovatele bylo usnesení Nejvyššího soudu doručeno dne 14. 7. 2020, čímž je splněna dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka lhůtu podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nemůže využít, stěžovatelka uvádí možnost využití §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť rozhodnutí soudů, jež stěžovatelce nebyla doručována, lze považovat za tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci. Stěžovatelka tak v souladu s §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu podává ústavní stížnost ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy dle jejího přesvědčení došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, a počátek lhůty tedy váže k právní moci rozsudku vrchního soudu, která nastala dne 19. 8. 2019, přičemž o výsledku řízení před Nejvyšším soudem se stěžovatelka dozvěděla od obhájce stěžovatele dne 22. 7. 2020, čímž je splněna i subjektivní dvouměsíční lhůta podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Jako důkaz k tomu předkládá stěžovatelka e-mailovou korespondenci s obhájcem stěžovatele (označeno jako příloha č. 2).
8. Stěžovatelka namítá, že uložením majetkového trestu stěžovateli, jejímu odloučenému manželovi, v trestním řízení, jehož se vůbec neměla možnost účastnit, bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených vlastnických práv, neboť trest propadnutí nemovitých věcí zasáhl i ji, když stěžovatelka byla spoluvlastnicí obou propadlých nemovitostí z titulu společného jmění manželů.
9. Stěžovatelka k výše uvedenému dále uvádí, že propadlé nemovitosti byly pořízeny z hypotečních úvěrů, které byly spláceny z nájmu těchto nemovitostí, přičemž stěžovatelka se stěžovatelem jsou stále osobami povinnými vůči bance, neboť přestože nemovitosti propadly, dluh bance je nutno nadále splácet. Stěžovatelka je nadto matkou dvou nezletilých dětí, které musí v současné době, kdy je stěžovatel v mnohaletém výkonu trestu odnětí svobody, vychovávat a živit zcela sama, čímž se dostala do závažných existenčních problémů.
10. Stěžovatelka ke své neúčasti v trestním řízení uvádí, že se stěžovatelem již delší dobu neudržují bližší kontakty, o trestné činnosti stěžovatele nic nevěděla a stěžovatel se stěžovatelkou o průběhu svého trestního řízení nehovořil, neposkytoval jí žádné informace či podklady a fakticky jí tak vůbec neusnadnil obranu jejích práv. Stěžovatelce nebyla doručována rozhodnutí trestních soudů a nebyla jí v rámci trestního řízení, o němž ani nevěděla, přiznána žádná práva.
11. Stěžovatelka namítá věcnou nesprávnost výroků o trestu propadnutí předmětných nemovitostí v rozsudcích krajského soudu a vrchního soudu, neboť společné jmění manželů je bezpodílovým spoluvlastnictvím, a tudíž nelze akceptovat výrok obou soudů, které uvedly, že nemovitosti propadají "v podílu, který náleží Ch. z titulu společného jmění manželů". Ve vztahu k nemovitosti v M. nadto obecné soudy nedostatečně zkoumaly vlastnictví k této věci, neboť i v tomto případě spadá uvedená nemovitost do společného jmění manželů, byť tato skutečnost nevyplývá z evidence katastru nemovitostí, neboť stěžovatel nabyl tuto nemovitost po dobu trvání manželství se stěžovatelkou. Na listu vlastnictví byl zapsán pouze stěžovatel z toho důvodu, že v kupní smlouvě byl uveden jako jediný kupec. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v případě nabytí nemovitosti v M. se neuplatnila žádná z tzv. zákonných výluk ze společného jmění manželů. Kupní cena nemovitostí byla hrazena hypotečním úvěrem, tedy nikoliv finančními prostředky stěžovatelů, které měly být výnosem z trestné činnosti. Stěžovatelka podotýká, že již zahájila civilní řízení u Okresního soudu v Mělníce, které je vedeno pod sp. zn. 12 C 360/2019, v němž se domáhá určení, že nemovitost v M. patřila do společného jmění manželů. Civilní soud však nemůže zhojit závadový stav, který vznikl rozhodováním trestních soudů. Ústavní stížnost je tedy jediným prostředkem, který je způsobilý napravit protiústavní zásah do vlastnických práv stěžovatelky.
12. Stěžovatelka namítá, že při ukládání trestu propadnutí věci nebyly splněny zákonné požadavky §70 odst. 3 trestního zákoníku, neboť trest propadnutí věci může být uložen pouze tehdy, náleží-li věc pachateli. Je-li věc zahrnuta do společného jmění manželů, pak je každý z manželů vlastníkem celé věci.
13. Stěžovatelka dále namítá, že jí byla v trestním řízení, které bylo vedeno proti jejímu manželovi a dalším osobám, upřena procesní práva, díky nimž by bývala mohla hájit svá majetková práva. Stěžovatelka je toho názoru, že měla být v řízení vedena jako tzv. zúčastněná osoba, přičemž následně mělo být uloženo zabrání věci, nikoliv propadnutí věci.
14. Stěžovatelka uvádí, že právní mocí rozsudku vrchního soudu došlo k absurdní situaci, neboť jí byla doručena výzva Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk (dále jen "katastrální úřad"), v níž je uvedeno, že katastrální úřad obdržel rozsudky krajského soudu a vrchního soudu, na základě čehož bylo zahájeno řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Katastrální úřad však po doručení listin dospěl k závěru, že změnu v evidenci katastru nemovitostí nelze provést, neboť znění rozsudku vrchního soudu "v podílu, který náleží R. Ch. z titulu společného jmění manželů" požadovanou změnu neumožňuje. Katastrální úřad v této souvislosti upozorňuje, že podíly v rámci společného jmění manželů neexistují, a proto vyzval stěžovatelku, aby doložila opravné usnesení (stěžovatelka výzvu předkládá pod označením příloha č. 15). Stěžovatelka uzavírá, že nedomůže-li se nápravy popsaného stavu ústavní stížností, budou se nemovitosti nacházet v právním vakuu, které není možno překonat cestou obecného soudnictví.
15. Stěžovatel namítá porušení principu in dubio pro reo, neboť jeho vina nebyla v trestním řízení dostatečně prokázána. Obecné soudy vycházely z výpovědí spolupracujícího obviněného T. a svědka B., které měl stěžovatel organizovat a jimž měl sdělit princip neodvádění daně z přidané hodnoty. Výpovědi těchto osob však byly v průběhu přípravného řízení i hlavního líčení často měněny, což jim ubírá na věrohodnosti. Obecné soudy zároveň přecenily a jednostranně vyložily výslechy spolupracujících obviněných T. a P. a zároveň zcela pominuly nesoulad jejich výpovědí.
16. Stěžovatel taktéž namítá nedostatečné hodnocení subjektivní stránky trestného činu, neboť u stěžovatele absentoval úmysl.
17. Stěžovatel namítá taktéž existenci závažných procesních vad. K takové vadě mělo dojít již v přípravném řízení, kdy policejní orgán vyslechl osoby, jimž byl přiznán status spolupracujících obviněných, bez toho, aby o těchto úkonech vyrozuměl obhájce dalších obviněných, byť o to výslovně požádali. Závažnost této vady potvrdil i vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku, avšak bez toho, aby z tohoto pochybení vyvodil patřičné důsledky, když toliko uzavřel, že v posuzované věci nedosahuje předmětné pochybení takové intenzity, aby bylo nutné přistoupit ke zrušení rozsudku krajského soudu.
18. Stěžovatel konečně vznáší i námitku ohledně trestu propadnutí nemovitostí v katastrálních územích M. a M. Stěžovatel opakovaně vznášel námitku, že obě nemovitosti se nacházely ve společném jmění manželů, neboť byly nabyty po dobu trvání manželství. Tyto nemovitosti taktéž nebyly a ani nemohly být výnosem z trestné činnosti, neboť stěžovatel se stěžovatelkou kupní cenu ze 100 % zaplatili z hypotečního úvěru, tedy z peněz banky, nikoliv z vlastní hotovosti.
III.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastníků řízení a replika stěžovatelky
19. Ústavní soud zaslal ústavní stížnosti k vyjádření účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení.
20. Krajský soud uvedl, že ústavní stížnosti stěžovatelky a stěžovatele považuje obě za nedůvodné a argumentačně odkázal na napadený rozsudek.
21. Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") uvedlo, že jde-li o uložení trestu propadnutí věci, v hlavním líčení bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti byly pořízeny v době, kdy se stěžovatel dopouštěl trestné činnosti, a tudíž nebylo pochybností o tom, že zakoupení nemovitostí mělo sloužit k zastření nelegálně získaných finančních prostředků. Stěžovatel měl z trestné činnosti zisky v řádu milionů Kč, které investoval mimo jiné i do zmiňovaných nemovitostí, ať už do kupní ceny anebo do splátek úvěru. Bylo též doloženo, že všechny příjmy stěžovatele plynuly z trestné činnosti, žádné jiné příjmy neměl. Dále vedlejší účastník dodává, že podle §70 odst. 3 trestního zákoníku se věc nestává součástí společného jmění manželů, byla-li získána trestným činem nebo jako odměna za něj.
22. Vrchní soud konstatoval, že odkazuje na napadený rozsudek, zejména na bod 93 a násl. Ústavní stížnosti považuje za zjevně neopodstatněné.
23. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") uvedlo, že propadlé nemovitosti jsou tzv. zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, a tudíž se nikdy nestaly součástí společného jmění manželů, a tudíž mělo být nařízeno propadnutí nemovitostí v celém rozsahu, což však nyní nelze vzhledem k principu zákazu reformationis in peius jakkoliv realizovat. Ústavní stížnosti považuje vedlejší účastník za nedůvodné.
24. Nejvyšší soud uvedl, že v dovolacím řízení nebyla otázka uložení trestu propadnutí věci (zmiňovaných nemovitostí) řešena, neboť námitky stěžovatele směřovaly výlučně proti výroku o vině. K této otázce, kterou vznáší stěžovatelka, se tedy Nejvyšší soud není oprávněn vyjadřovat.
25. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že jde-li o stěžovatele, obsah jeho ústavní stížnosti je prakticky shodný s obsahem jeho dovolání, a proto vedlejší účastník odkazuje na přezkumné závěry Nejvyššího soudu. K námitce ohledně propadnutí nemovitostí podotýká, že tato námitka nebyla stěžovatelem v dovolání ani uplatněna, a proto se nemůže stát předmětem přezkumu ve vztahu ke stěžovateli. Jde-li o stěžovatelku, limity přezkumu jsou dány rozsahem ústavní stížnosti stěžovatele, která je však stran námitky propadnutí věci nepřípustná. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, ústavní stížnost stěžovatelky pak pro neoprávněnost navrhovatele.
26. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení stěžovatelům na vědomí a k případné replice.
27. Stěžovatelka se ve své replice zejména vymezuje proti stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství, které odvozuje oprávnění stěžovatelky podat ústavní stížnost výlučně od postavení stěžovatele. Stěžovatelka nebyla trestně stíhána a neměla žádné procesní postavení v trestním řízení vedeném proti stěžovateli a dalším osobám. Nepochybně však bylo zasaženo napadenými rozhodnutími do jejích práv, neboť propadlé nemovitosti byly součástí společného jmění manželů. Stěžovatelce nebyl poskytnut žádný prostředek k ochraně jejích práv. Prvním a jediným takovým prostředkem je právě ústavní stížnost.
28. Jde-li o trest propadnutí nemovitostí, stěžovatelka opakuje skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti, tedy že obě nemovitosti byly ze 100 % nabyty z hypotečního úvěru a splátky byly hrazeny z pronájmu těchto nemovitostí, tedy nikoliv z prostředků získaných trestnou činností stěžovatele. Přitom stěžovatelka zdůrazňuje, že úvěry zdaleka nebyly splaceny, a stěžovatelka byla nucena podat insolvenční návrh (řízení vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 22180/2020), přičemž jedinými věřiteli stěžovatelky jsou právě banky. Dluh z hypotečních úvěrů nyní činí téměř
6 500 000 Kč. Obecné soudy tedy nesprávně uložily trest propadnutí věci na prakticky veškerý majetek napojený na stěžovatele, aniž by řádně zkoumaly majetkový režim těchto věcí.
29. Stěžovatelka se taktéž vymezuje vůči argumentaci vrchního státního zastupitelství, které uvedlo, že vykonatelnost trestu propadnutí nemovitosti v M. bude nejspíš nemožná. Stěžovatelka upozorňuje na právní vakuum, které vznikne nemožností rozsudek vrchního soudu vykonat. Stěžovatelka musí platit úvěr a přitom nemůže nemovitostí nijak disponovat.
30. Stěžovatel se k vyjádřením účastníků a vedlejších účastníků řízení prostřednictvím svého právního zástupce nevyjádřil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
31. Jde-li o stěžovatele, Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
32. V případě stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že ačkoliv se neúčastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, těmito rozhodnutími mohlo být zasaženo do jejích práv. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatelky mohlo jít o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud připomíná, že skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti, a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena (viz nález ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95).
33. Pro posouzení, zda byla ústavní stížnost stěžovatelky podána včas, je rozhodný §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, který rozlišuje lhůtu subjektivní a objektivní. Počátek běhu objektivní lhůty jednoho roku lze skutečně stanovit, jak uvádí stěžovatelka, ke dni, kdy rozsudek vrchního soudu nabyl právní moci, a rozhodnutí se tedy stalo vykonatelné. Právní moc nastala dnem vyhlášení rozsudku vrchního soudu, tj. dnem 19. 8. 2019, přičemž ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu datovou schránkou doručena dne 14. 8. 2020, tedy před uplynutím této objektivní lhůty.
34. Jde-li o subjektivní lhůtu, ta činí dva měsíce ode dne, kdy se stěžovatelka o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděla. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se o zásahu do svých práv dozvěděla až dne 22. 7. 2020, neboť tohoto dne jí byla prostřednictvím e-mailové komunikace doručena zpráva od obhájce stěžovatele, v níž byla stěžovatelka zpravena o výsledku řízení před Nejvyšším soudem. Ústavní soud je však toho názoru, že lze-li v případě stanovení počátku běhu objektivní lhůty vycházet z právní moci rozsudku vrchního soudu, na základě níž se stal rozsudek vykonatelný, a mohlo být tedy fakticky přistoupeno k propadnutí předmětných nemovitostí, je nutno i počátek běhu subjektivní lhůty posuzovat podle téhož kritéria a určit, kdy nejdříve po právní moci rozsudku vrchního soudu se stěžovatelka dozvěděla, že bylo, resp. mohlo být zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Tuto informaci měla stěžovatelka prokazatelně k dispozici již dne 10. 12. 2019, kdy jí byla doručena výzva Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Nymburk, v níž byla stěžovatelka zpravena o tom, že katastrálnímu úřadu byl doručen pravomocný rozsudek vrchního soudu, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2019, a je nutno vykonat trest propadnutí předmětných nemovitostí. Z evidence katastru nemovitostí dále vyplývá, že již od počátku roku 2020 probíhaly stran nemovitosti v M. (jako její spoluvlastnice byla stěžovatelka v katastru nemovitostí evidována) úkony spojené právě s výkonem rozhodnutí trestu propadnutí věci, o čemž musela být stěžovatelka katastrálním úřadem zpravena. Evidence katastru nemovitostí taktéž vyvrací tvrzení stěžovatelky o tom, že si vůbec nebyla vědoma toho, že proti jejímu manželovi probíhá trestní řízení, neboť již v přípravném řízení došlo k zajištění předmětných nemovitostí, tedy i nemovitosti v M., usnesením policejního orgánu podle §79d trestního řádu ze dne 11. 11. 2014, neboť bylo dáno důvodné podezření, že nemovitosti tvoří zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, které se stěžovatel společně s dalšími osobami v té době dopouštěl, přičemž neměl žádné jiné příjmy, než příjmy plynoucí z trestné činnosti. O zajištění nemovitosti policejním orgánem tedy stěžovatelka byla zpravena katastrálním úřadem již v roce 2014. Z uvedeného vyplývá, že nelze odvozovat počátek běhu subjektivní lhůty od stěžovatelčina zjištění ze dne 22. 7. 2020 o odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem, když úkony spojené s výkonem trestu propadnutí věci začaly být realizovány již v prosinci roku 2019, o čemž byla stěžovatelka prokazatelně zpravena katastrálním úřadem, nota bene o tom, že je vedeno trestní řízení proti jejímu manželovi, které bylo spojeno se zajištěním minimálně nemovitosti v M., stěžovatelka musela prokazatelně vědět již od roku 2014. Ústavní stížnost stěžovatelky proto nelze považovat za včas podanou, neboť nenaplnila kritérium subjektivní lhůty podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Další podmínky řízení ve vztahu k ústavní stížnosti stěžovatelky tudíž Ústavní soud již nezkoumal.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
35. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
36. Stěžovatel směřuje část svých námitek k hodnocení důkazů, resp. věrohodnosti určitých svědků a spolupracujících obviněných. Ústavní soud však není povolán tato namítaná pochybení přezkoumávat. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Nejvyšší soud se všemi námitkami stěžovatele opětovně zabýval, byť byly již vypořádány krajským soudem i vrchním soudem. Úkolem Ústavního soudu však nyní není rekapitulovat závěry obecných soudů ke skutkovým otázkám či k hodnocení důkazů, a pro stručnost proto odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které námitky opětovně vypořádává. V posuzované věci nelze dovodit ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, neboť rozhodnutí obecných soudů, zejména rozsudek krajského soudu, kde jsou podrobně popsána velmi rozsáhlá skutková zjištění, jsou odůvodněna precizně a logicky ve vzájemné návaznosti, přičemž nelze sdílet závěry stěžovatele ohledně nedostatečných skutkových zjištění či svévolně hodnocených důkazů. Ústavní soud tudíž neshledal zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
37. Stěžovatel dále namítá závažné procesní vady, k jejichž výskytu mělo dojít již v přípravném řízení, kdy policejní orgán vyslechl osoby, jimž byl přiznán status spolupracujících obviněných, bez toho, aby o těchto úkonech vyrozuměl obhájce dalších obviněných, byť o to výslovně požádali. K tomu Ústavní soud dodává, že tato procesní pochybení byla napravena, neboť zmíněné osoby byly vyslechnuty opakovaně již za splnění podmínek kontradiktorního řízení, a to ještě v průběhu přípravného řízení a zejména v hlavním líčení. Zmíněné procesní pochybení tedy nelze považovat za důvod pro zásah Ústavního soudu.
38. Námitka stěžovatele ohledně trestu propadnutí nemovitostí je nepřípustná, neboť stěžovatel tuto námitku nevznesl v dovolání, a tudíž se touto námitkou Ústavní soud nyní věcně nezabýval.
39. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Stěžovatelčinu ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako opožděnou dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu