ECLI:CZ:US:2021:3.US.2389.21.1
sp. zn. III. ÚS 2389/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Martina Maška, zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, sídlem Kasárenská 157/4, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. června 2021 č. j. KSCB 28 INS 4563/2019-B-20, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jakož i právo na odměnu za práci.
2. V insolvenčním řízení řešeném formou oddlužení Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 6. 2021 č. j. KSCB 28 INS 4563/2019-B-20 zamítl návrhy stěžovatele (dlužníka) na stanovení jiné výše měsíčních splátek v souvislosti s odměnami vyplacenými stěžovateli na základě dotačního programu na podporu mimořádného finančního ohodnocení zaměstnanců, poskytovatelů lůžkové péče, v souvislosti s epidemií COVID-19 pro rok 2020 a 2021.
3. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, kterou považuje za přípustnou, neboť mu jako osobě neznalé práva nebylo z poučení o opravných prostředích uvedenému v tomto usnesení jasné, zda lze proti němu podat odvolání, pročež lhůtu pro jeho podání zmeškal. Nadto poukázal na rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze ohledně možnosti odejmout mimořádné odměny vyplácené v souvislosti s pandemií COVID-19 zdravotnickým pracovníkům v rámci insolvenčního řízení.
4. Dříve, než přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, musí Ústavní soud prověřit, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Tento pojmový znak se promítá i do procesních předpokladů řízení: ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Smysl a účel subsidiarity ústavní stížnosti reflektuje maximu, podle níž není ochrana ústavnosti (a ani z povahy věci nemůže být) pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Subsidiarita ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá neústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje po selhání všech ostatních prostředků ochrany. V neposlední řadě princip subsidiarity odráží i požadavek minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, není-li již možná náprava tvrzené neústavnosti v systému ostatních orgánů veřejné moci.
6. V nyní posuzované považuje stěžovatel ústavní stížnost za přípustnou, neboť lhůtu pro podání odvolání proti napadenému usnesení krajského soudu zmeškal z důvodu zavádějícího poučení. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Krajský soud v poučení jednoznačně uvedl, že odvolání může podat dlužník (tedy stěžovatel) ve lhůtě 15 dnů od doručení stejnopisu písemného vyhotovení napadeného usnesení za předpokladu, že mu tímto rozhodnutím mohla být způsobena újma, kterou by bylo možno reparovat v odvolacím řízení. Stěžovatel přitom tvrdí, že odměny vyplácené v souvislosti s epidemií COVID-19 nelze použít bez souhlasu dlužníka k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Je tedy zjevné, že stěžovatel újmu, která by byla reparovatelná v případném odvolacím řízení, utrpěl. Nepodal-li stěžovatel odvolání proti usnesení krajského soudu, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z uvedeného důvodu považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou, pročež ji musel odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
7. Poukazoval-li stěžovatel na rozdílnou rozhodovací praxi obou vrchních soudů, pak zcela přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud (zejména v oblasti hmotného práva) nemůže provádět korekci judikatury či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Ústavní soud nemůže obecně plnit roli náhradní instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů.
8. Na základě výše uvedených závěrů, Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. září 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj