ECLI:CZ:US:2021:3.US.2427.21.1
sp. zn. III. ÚS 2427/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem se sídlem Novosadský dvůr 765/6, Olomouc, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 21 Cdo 3273/2020-545, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2019, č. j. 16 Co 178/2019-479, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 4. 2019, č. j. 8 C 351/2015-418, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud"). Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces, jak plyne z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Důvodem řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, bylo ukončení pracovního poměru výpovědí, kterou obdržel stěžovatel dne 23. 10. 2015 od svého tehdejšího zaměstnavatele X, a to podle §52 písm. e) zákoníku práce, tzn. z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti vykonávat u zaměstnavatele práci na pracovní pozici "dělník tepelné a povrchové úpravy kovů". U stěžovatele totiž docházelo ke zhoršování obecného chronického onemocnění dýchacího ústrojí, syndromu přesahu astmatu (tzv. syndromu ACOS) a chronické obstrukční plicní nemoci, přičemž však v jeho případě toto onemocnění nebylo možno považovat za nemoc z povolání ani ohrožení nemocí z povolání.
3. S tímto ukončením pracovního poměru stěžovatel nesouhlasil a domáhal se proto soudní cestou určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, avšak jeho žaloba byla rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 1. 2017, č. j. 8 C 351/2015-163, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2017, č. j. 8 C 351/2015-170, zamítnuta. Následně krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 16 Co 87/2017-230, rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele usnesením ze dne 18. 12. 2018, č. j. 21 Cdo 4362/2018-384, odmítl.
4. Stěžovatel podal dne 22. 12. 2017 k okresnímu soudu žalobu na obnovu řízení. Podle stěžovatele prý totiž existují ve vztahu k jeho osobě dva zjevně protichůdné lékařské posudky. Dále namítl, že v původním řízení soudy neprovedly všechny důkazy, které navrhoval (certifikáty o svých volnočasových sportovních aktivitách, článek z Prostějovského deníku, fotodokumentace části zbraňových pomůcek, aktuální pracovní smlouva a listiny o rekrutačním řízení Armády České republiky), bez jejichž provedení však nebylo možno "najisto určit etiologii jeho onemocnění" a prokázat, že "etiologie onemocnění je profesionální a nikoli alergická". Stěžovatel dále spatřoval důvod obnovy řízení v tom, že v původním řízení nebylo vyhověno jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku.
5. Okresní soud nyní napadeným usnesením žalobu na obnovu řízení zamítl podle §253e odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř"). V posuzované věci dospěl k závěru, že nejsou dány důvody obnovy řízení podle §228 odst. 1 o. s. ř., neboť není splněna podmínka, že důkazy, které stěžovatel navrhoval, nemohl v původním řízení použít. Obnovu řízení totiž neodůvodňují případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich provedení nebylo přistoupeno. Obnovu řízení neodůvodňuje ani znalecký posudek revidující závěry znaleckého posudku provedeného v původním řízení ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř., pokud bylo vypracování revizního znaleckého posudku v původním řízení navrhováno a soudem zamítnuto.
6. Následné odvolání stěžovatele shledal krajský soud nedůvodným a rovněž nyní napadeným usnesením podle §219 o. s. ř. potvrdil usnesení okresního soudu o žalobě na obnovu řízení, neboť v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. V odůvodnění krajský soud vymezil smysl žaloby na obnovu řízení jako mimořádného opravného prostředku, v jehož rámci nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda existují nové skutečnosti či důkazy, které ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné, pro žalobce příznivější rozhodnutí, než bylo původně vydáno. V posuzovaném případě však okresní soud správně poukázal na to, že neprovedení možného dokazování soudem ohledně skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníkem označeny, avšak soud je považoval za rozhodné a proto k jejich dokazování nepřikročil, nepředstavuje okolnost odůvodňující obnovu řízení. Nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů v původním řízení nepředstavuje důvod pro obnovu řízení.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nesplňovalo předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel totiž v dovolání nevymezil, které z hledisek přípustnosti dovolání byly podle §237 o. s. ř. v jeho případě splněny. K nutnosti takové hledisko přípustnosti vymezit odkázal Nejvyšší soud na svou ustálenou judikaturu. Stěžovatel v dovolání toliko polemizoval se závěry obecných soudů v řízení, jejichž obnovy se domáhal, že předpoklady pro podání výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. e) zákoníku práce byly splněny a uváděl námitky zpochybňující skutková zjištění soudů učiněná v původním řízení. Nejvyšší soud dále uvedl, že rozhodnutí krajského soudu v závěru, že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž jsou skutečnosti a důkazy důvodem obnovy řízení pouze tehdy, jsou-li pro účastníka nové. V případě stěžovatele nemohou být důvodem obnovy řízení důkazy, které již označil v původním řízení, ačkoliv nebyly obecnými soudy provedeny, neboť byly pokládány za nerozhodné, ani důkazy, které mohl žalobce navrhnout v původním řízení.
8. Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů. Povýtce je však třeba uvést, že obsahem ústavní stížnosti je v podstatě pouze rekapitulace předchozího řízení a obsahu napadených rozhodnutí. Jakákoliv ústavněprávní argumentace však v ústavní stížnosti chybí, jelikož stěžovatel pouze apodikticky tvrdí porušení jeho práv obsažených v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
9. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti, přičemž však dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
12. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. V posuzovaném případě však takový zásah zjištěn nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí má totiž Ústavní soud za to, že obecné soudy neporušily tvrzená základní práva stěžovatele. Zejména je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které by poté mohl zdejší soud podanému návrhu teprve případně vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Přitom, jak je naznačeno již výše, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní ústavněprávní argument nad rámec prostého popisu předchozího řízení.
14. Za této situace proto postačuje jen velmi stručně připomenout, že podle §228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízené před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
15. Zdejší soud se otázkami nových skutečností při obnově řízení a posouzení relevantních důvodů pro obnovu řízení zabýval např. v nálezu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. III. ÚS 3386/09 (N 151/58 SbNU 281) a nálezu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1148/13 (N 14/72 SbNU 189; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz). V uvedených nálezech zdejší soud uvedl, že "obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - a žalobci příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde jsou relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelkou předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly."
16. Zdejší soud vztáhl vymezené měřítko důvodnosti ústavní stížnosti i na nyní posuzovaný případ. Po důkladném seznámení se s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími přitom dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v intencích uvedeného ustanovení občanského soudního řádu a zaručená práva a svobody stěžovatele svým postupem nijak neporušily. Obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené skutečnosti nepředstavují nové skutečnosti, které by odůvodňovaly obnovu řízení.
17. Spatřuje-li stěžovatel důvod obnovy řízení v tom, že obecné soudy v původním řízení neprovedly jím označené a navrhované důkazy, nelze této námitce přisvědčit. Obecné soudy řádně odkázaly na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v otázce "nových důkazů" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1920/2009), podle níž pro účastníka řízení jsou skutečnosti a důkazy nové, a jsou tedy důvodem obnovy řízení, jen tehdy, když účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, např. proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení. Obnovu řízení však neodůvodňují případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přistoupeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 215/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013). Spatřuje-li stěžovatel dále důvod obnovy řízení v tom, že v původním řízení nebylo vyhověno jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku, nelze mu ani v této námitce přisvědčit. Okresní soud správně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž znalecký posudek revidující závěry znaleckého posudku provedeného v původním řízení není důvodem obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř., pokud bylo vypracování revizního znaleckého posudku v původním řízení navrhováno a soudem zamítnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo-1911/2008).
18. Lze tak shrnout, že stěžovatel zdejšímu soudu pouze znovu předkládá argumentaci, kterou již uplatnil před obecnými soudy a která se pohybuje výhradně v mezích podústavního práva. Ústavnímu soudu však ve vztahu k obecným soudům nepřísluší postavení další instance přezkoumávající podústavní právo. Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, neobsahující žádnou ústavněprávní argumentaci, přičemž však právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s (neexistujícím) právem na úspěch v soudním řízení.
19. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
20. K návrhu stěžovatele na spojení řízení o této ústavní stížnosti s řízením o ústavní stížnosti podané dne 9. 6. 2021 z důvodu jejich skutkové souvislosti Ústavní soud uvádí, že řízení o této ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1562/21, již bylo skončeno dne 22. 6. 2021 (tzn. ještě před podáním této ústavní stížnosti - 5. 9. 2021) usnesením odmítajícím návrh rovněž pro jeho zjevnou neopodstatněnost, když i v tomto případě dospěl Ústavní soud k závěru, že se stěžovatel domáhal výhradně odchylného výkladu podústavního práva a ústavní stížnost postrádala ústavněprávní dimenzi (bod 10 cit. usnesení).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu