ECLI:CZ:US:2021:3.US.2429.21.1
sp. zn. III. ÚS 2429/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České pošty, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. května 2021 č. j. 14 To 1/2020-558, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí v části, jíž bylo zamítnuto její odvolání. Tvrdí, že uvedeným výrokem byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojené listiny se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 9. 2019 č. j. 2 T 156/2018 byla obžalovaná J. H.uznána vinnou ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, a obžalovaná J. O. byla uznána vinnou pokračujícím přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") byla stěžovatelka jako poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Soud vyšel ze zjištění, že obžalovaná J. O.se na rozdíl od druhé obžalované trestné činnosti dopustila v souvislosti s plněním pracovních povinností, takže otázka případné náhrady škody bude v jejím případě řešena zákoníkem práce. Stěžovatelku proto odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, kde bude nutné provést obsáhlejší dokazování a posoudit, jakým způsobem jsou ve vztahu k náhradě škody obě obžalované odpovědné.
3. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Shledal, že otázka náhrady škody je v posuzované věci poměrně složitá a nedostatečně objasněná, nadto upozornil na to, že náhradu škody v trestním řízení uplatnila stěžovatelka, ačkoliv byla smluvně vázána se zaměstnavatelem obžalované J. O. jako se soukromoprávním subjektem, a připomněl, že ve smluvním vztahu mezi oběma subjekty platí objektivní odpovědnost za vznik škody, které se nemůže smluvní strana zprostit poukazem na to, že škoda nevznikla jako následek jejího zavinění, neboť jde o splnění závazku ze smlouvy podle §2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), a nikoliv o deliktní odpovědnost ve smyslu §2909 a §2910 obč. zák. Podle názoru krajského soudu nelze dále přehlédnout, že odpovídá-li jeden ze spolupachatelů za škodu podle zákoníku práce a druhý podle občanského zákoníku, není jejich odpovědnost solidární, ale každá obžalovaná odpovídá samostatně podle míry svého zavinění, přičemž bude nutné rovněž zohlednit, že obžalovaná J. O. na rozdíl od obžalované J. H. neměla z trestné činnosti žádný finanční prospěch.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka s odkazem na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu vyslovuje přesvědčení, že krajský soud nesprávně vyhodnotil otázku excesu ze strany obžalované J. O., která si musela být vědoma toho, že porušuje jasně daná pravidla dobírky, že jedná v rozporu se zájmy stěžovatelky, a že jejím jednáním dojde ke vzniku majetkové újmy na straně prodávajících. Upozorňuje na to, že byla jasně prokázána vina obžalované J. H., jejímž zájmem bylo dostat se protiprávně k obsahu dobírkových zásilek, a je rovněž nepochybné, že obžalovaná J. O. sledovala zájmy, které jsou odlišné od zájmů stěžovatelky, jimiž byla snaha pomoci spoluobžalované. Dle jejího názoru je nepochybné, že obžalovaná J. O., která fakticky prováděla služby stěžovatelky, vybočila zcela zásadním způsobem z pravidel, která stěžovatelka stanovila pro poskytování poštovních služeb, na čemž nemůže nic změnit skutečnost, že byla formálně zaměstnankyní Obecního úřadu S. Odpovědnost J. O. nemůže zmírnit ani skutečnost, že se sama nijak majetkově neobohatila, když je z dokazování zcela zřejmé, že svým jednáním dopomohla k obohacení spoluobžalované, kterou znala. Stěžovatelka přitom kategoricky vylučuje, že by sama svým jednáním jakkoliv přispěla ke vzniku škody či že by zanedbala svou prevenční povinnost. Spoluzavinění stěžovatelky ostatně krajský soud vyloučil. Stěžovatelka je přesvědčena, že na základě dokazování lze učinit jednoznačný závěr, že obě obžalované odpovídají za vzniklou škodu společně a nerozdílně. V důsledku nesprávného právního posouzení a na základě vázanosti nesprávným právním názorem Nejvyššího soudu odepřel krajský soud stěžovatelce právo na soudní ochranu.
5. Zásah do práva vlastnit majetek stěžovatelka spatřuje v tom, že byť důvodně legitimně očekávala, že jí bude nárok v adhezním řízení přiznán, krajský soud jí exekuční titul odebral, přičemž bude nucena vynaložit nemalé náklady na další civilní řízení. Podle stěžovatelky byl krajský soud "přinucen" nesprávným rozhodnutím Nejvyššího soudu, jímž se cítil vázán, nešetřil podstatu a smysl ústavně zaručených práv stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ani jiných státních orgánů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
9. V prvé řadě Ústavní soud připomíná, že adhezní řízení není jediným způsobem, kterým se poškozený může domáhat svých práv či nároků, neboť tak lze učinit i samostatně v řízení před civilními soudy. Stěžovatelka se tedy může v souvislosti s ochranou svého nároku na náhradu škody, ohledně něhož nebyla úspěšná v adhezním řízení, obrátit na civilní soudy v občanském soudním řízení sporném. Tato okolnost však a priori neznamená nepřípustnost ústavní stížnosti. Podle novější judikatury může totiž Ústavní soud výjimečně konstatovat porušení základních práv či svobod jednotlivce i již přímo výrokem trestního soudu o nároku poškozeného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443, bod 17). Ústavní soud z tohoto důvodu neodmítl posuzovanou ústavní stížnost jako nepřípustnou, nýbrž posoudil, zda námitky stěžovatelky jsou alespoň potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení některého základního práva či svobody již v trestním řízení. Dospěl ovšem k závěru, že tomu tak není.
10. Stěžovatelka odvíjí své závěry o porušení základních práv a svobod od předpokladu, že jí požadovaná náhrada byla v rámci adhezního řízení zcela odepřena. Byť na podporu závěru o tomto porušení vznáší celou řadu argumentů, takto vymezené porušení nepatří (aniž by Ústavní soud předjímal, zda k němu došlo či nikoliv) potenciálně mezi taková, u nichž je nutno bezvýhradně trvat na tom, aby byla napravena již v průběhu trestního řízení, a u nichž tedy není možné požadovat, aby se k jejich nápravě stěžovatelka uchýlila do řízení ve věcech občanskoprávních. Přestože stěžovatelka argumentuje ve prospěch závěru, že uplatnění předmětného majetkového nároku ve věcech občanskoprávních by nebylo nutné za podmínky ústavněprávně konformní rozhodovací činnosti trestních soudů v předmětné věci, současně nepředjímá pro sebe jiný nepříznivý výsledek, jinými slovy, nenamítá relevantně, že krajský soud zasáhl do jejích základních práv nezhojitelným způsobem. Tím se liší nyní posuzovaná věc od nálezu sp. zn. I. ÚS 1587/15, v němž Ústavní soud přistoupil k vydání vyhovujícího rozhodnutí nikoliv z důvodu nepřiznání části nároku poškozenému, neboť v tomto rozsahu bylo možno dosáhnout nápravy jeho uplatněním v řízení ve věcech občanskoprávních, ale z důvodu porušení práva stěžovatele na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Naproti tomu stěžovatelka v nyní posuzované věci shledává porušení svých práv toliko v nepřiznání náhrady škody v adhezním řízení.
11. Je třeba ještě dodat, že soud v případném občanskoprávním řízení nebude vázán odůvodněním rozhodnutí soudů vydaných v trestním řízení [srov. §135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 (N 49/64 SbNU 607); výsledek řízení však není Ústavní soud povolán jakkoliv předjímat, a tedy vyjadřovat se blíže ke stěžovatelčiným námitkám, které mohou být uplatněny v civilním řízení.
12. Lze uzavřít, že v posuzované věci nebyly splněny předestřené podmínky, za nichž soudem uplatněný výklad a aplikace podústavního práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zásad ovládajících postupy soudu v řízení ani od pravidel ústavnosti zmiňovaných v judikatuře Ústavního soudu.
13. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem a rozhodnutím krajského soudu nebyla porušena tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu