ECLI:CZ:US:2021:3.US.2437.21.1
sp. zn. III. ÚS 2437/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J. R., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2021 sp. zn. 14 To 45/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2021 sp. zn. Nt 412/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal, aby Ústavní soud dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť po skončení řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany může být prakticky kdykoliv na základě rozhodnutí ministryně spravedlnosti vydán.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. Nt 412/2020 bylo rozhodnuto podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJST"), tak, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických je přípustné.
3. Usnesením vrchního soudu ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. 14 To 45/2021 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že mu hrozí, že v trestním řízení v USA nebudou respektována jeho práva, a jelikož mezinárodní smlouvy o lidských právech by měly mít přednost před extradičními smlouvami, dovozuje, že jeho vydání by nemělo být přípustné. Předmětnou obavu odůvodňuje tím, že je elitním programátorem, v letech 2005 až 2008 pracoval na projektech pro americké ministerstvo obrany, armádu a tajnou službu National Security Agency a zná tak citlivé informace v oblasti kybernetického zabezpečení. Zmiňovaná tajná služba projevila zájem, aby se stal jejím tajným agentem. To však odmítl, neboť nesouhlasil s tím, že by musel podepsat smlouvu obsahující řadu podmínek, kde by se například vzdal presumpce neviny a bylo by obráceno důkazní břemeno v případě jakýchkoli obvinění proti němu. Představuje tak pro americký stát bezpečnostní riziko.
5. Hrozí též, že jeho práva nebudou respektována ve výkonu případného trestu. Podmínky v arizonských věznicích jsou nevyhovující, jak ukazují např. závěry Amnesty International.
6. Dále stěžovatel namítá, že proti němu nebylo řádně zahájeno trestní řízení, když mu nebyla doručena obžaloba. Také popis skutku je vágní a tendenční, když dopravní nehoda je označována za úmyslný útok nebezpečným nástrojem. Ústavní soud přitom vyslovil (nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06), že má-li být vyslovena přípustnost vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny, je nezbytné, aby extradiční materiály poskytnuté cizím státem svědčily o zachování obecně přijímaných základních standardů trestního řízení.
7. Stěžovatel též není spokojen s tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o poskytnutí lhůty k doplnění dokazování. Tím bylo omezeno jeho právo na obhajobu. Obstarávání důkazů z USA je časově náročné, zejména pak když se nachází ve vazbě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Účelem vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu je, aby se osoba podezřelá ze spáchání trestného činu nebo za jeho spáchání odsouzená nevyhýbala (a tím nebránila) trestnímu řízení nebo výkonu trestu pobytem v jiném státě. Vydávající stát vydáním osoby umožňuje její stíhání ve státě, který je k tomu příslušný, aniž by proti ní sám vedl trestní stíhání. Tímto postupem především naplňuje své mezinárodně právní závazky. V České republice se vydávání osob uskutečňuje v zákonem stanoveném extradičním řízení, jež upravuje §87 a násl. ZMJST.
10. Vydání k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu, má-li k němu dojít proti vůli vydávané osoby, představuje vždy významný zásah do jejích základních práv a svobod. Tato osoba je totiž za tímto účelem zbavena osobní svobody, a to s možnými nezanedbatelnými dopady do všech sfér jejího života. Takovýto zásah, byť k němu dochází za výše uvedeným legitimním účelem, může obstát jen za předpokladu, že podléhá soudnímu přezkumu. Jeho prostřednictvím musí být zaručeno, že k vydání dojde v souladu se zákonem a že se základních práv a svobod dotčené osoby nedotkne nepřípustným způsobem. Soud musí posoudit, zda je vydání dané osoby přípustné. K tomu se tato osoba má v soudní fázi extradičního řízení právo vyjádřit, což zahrnuje možnost uplatnění argumentace a důkazních návrhů tuto přípustnost zpochybňujících. Zde se plně uplatní zásady řádného procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Třeba zdůraznit, že úlohou obecných soudů při rozhodování o přípustnosti vydání není rozhodovat o tom, zda se osoba, o jejíž vydání jde, skutečně dopustila trestného jednání, pro které má být vydána. Tato otázka bude v příslušném řízení posouzena teprve dožadujícím státem, přičemž ze samotného povolení vydání nelze dovozovat, že vydaná osoba bude posléze uznána vinnou. Předmět rozhodování soudů v extradičním řízení se omezuje výlučně na otázku, zda není dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání podle §91 ZMJST [obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1015/14 (N 155/82 SbNU 451)].
12. V případě navazujícího řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů v extradičním řízení pak Ústavní soud nepůsobí jako další instance v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Je úlohou obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro vydání dané osoby či nikoliv. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Soudy se neopominuly zabývat stěžovatelovými tvrzeními o tom, že jednání dožadujícího státu může být ovlivněno stěžovatelovou znalostí citlivých informací či odmítnutím nabídky pracovat pro tajnou službu. Zcela logická se jeví přitom například jejich úvaha, že si lze stěží představit, že by dožadující stát za účely naznačovanými stěžovatelem zneužil soudní systém, navíc s odstupem 11 let od doby, kdy se skutečnosti, svědčící dle stěžovatele o tom, že je bezpečnostním rizikem, měly odehrát. Městský soud uvážil stěžovatelovu obavu ze stavu věznic v dožadujícím státě, nicméně vyšel z toho, že Spojené státy americké jsou demokratickou zemí, ve které jsou základní lidská práva obecně dodržována. Předmětem přezkumu byly i další aspekty a dostatečnost zpracování extradiční žádosti. S námitkou stěžovatele stran absence řádného doručení obžaloby se přitom vrchní soud vypořádal tak, že tato otázka není podstatná, jelikož v každém případě nedošlo k promlčení činu.
14. K otázce, zda měl stěžovatel dostatečný prostor k uplatnění svých námitek v extradičním řízení, když nebylo vyhověno jeho žádosti o poskytnutí lhůty k doplnění dokazování, lze odkázat na podrobné odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu (str. 8-9 jeho usnesení), který mimo jiné poukázal na to, že šlo již o třetí obdobnou žádost, kdy již bylo vyhověno dvěma předchozím.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
16. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu