ECLI:CZ:US:2021:3.US.2451.21.1
sp. zn. III. ÚS 2451/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Alexandra Tichonova, zastoupeného JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem, sídlem Blanická 1008/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2021 č. j. 9 To 29/2021, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 2, čl. 9 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. 13 To 14/2021 bylo rozhodnuto, že se stěžovateli jako soudnímu tlumočníkovi do ruského jazyka přiznává odměna za překlad do ruského jazyka v rozsahu 22 normostran á 450 Kč, tedy 9 900 Kč (I. výrok), a náhrada hotových výdajů za tisk 48 stran formátu A4 ve výši 144 Kč a za poštovné v částce 60 Kč (II. výrok). Celkem tedy bylo stěžovateli přiznáno 10 104 Kč.
3. Stížnost stěžovatele byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Vrchní soud konstatoval, že krajský soud rozhodl správně jak o odměně za překlad, tak o náhradě hotových výdajů. Správným bylo rozhodnutí krajského soudu i co do odmítnutí přiznat stěžovateli odměnu za další tři vyhotovení překladu rozsudku ve výši 8 910 Kč s odůvodněním, že za daných okolností stěžovatel fakticky pořídil pouze tři další stejnopisy z již pořízeného písemného překladu za pomoci tisku a jejich svázání a opatření razítka, přičemž nešlo o odbornou tvůrčí a kontrolní činnost, kterou předpokládá §5 a §6 vyhlášky č. 507/2020 Sb., o odměně a náhradách soudního tlumočníka a soudního překladatele (dále jen "vyhláška č. 507/2020 Sb."), jejichž použití se stěžovatel domáhal. Vytištění aktuálního překladu v několika provedeních s opatřením potřebných formálních náležitostí dle soudu vyžadovalo pouze nízké administrativní nároky. Náklady na současné pořízení tří vyhotovení stejnopisu byly dle soudu navíc kompenzovány tím, že stěžovateli byla přiznána odměna za překlad jedné normostrany v maximální možné výši. Vrchní soud shledal dílčí pochybení krajského soudu v tom, že jeho rozhodnutí neobsahuje výrok o nepřiznání odměny za tři další vyhotovení překladu. Nicméně vzhledem k tomu, že jak z výrokové části, tak z odůvodnění usnesení bylo naprosto jednoznačné, jak krajský soud rozhodl, nepovažoval vrchní soud za nutné přistoupit ke změně usnesení krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že přístup soudů i dalších orgánů k výpočtu odměn podle vyhlášky č. 507/2020 Sb. je značně nekonzistentní. Předmětná ustanovení vyhlášky dopadají na celou řadu osob, a sjednocení způsobu určování odměn tlumočníků a překladatelů je tak věcí obecného veřejného zájmu. V důsledku postupu soudů v nynější věci byla stěžovateli odepřena jakákoliv odměna za odvedenou práci, čímž došlo k porušení zákazu nucených prací. Další pochybení soudů stěžovatel spatřuje v chybějícím výroku o nepřiznání zbývající části odměny; vrchní soud si vady rozhodnutí krajského soudu všiml, nijak ji však nenapravil. Stěžovatel je bytostně přesvědčen o tom, že vyhotovení dalších překladů je řádný a samostatný překladatelský úkon spojený s řadou dalších aktivit, jejichž chybné provedení by ho mohlo činit odpovědným za přestupek; požadovaná odměna mu proto měla být přiznána.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Předně nutno konstatovat, že ačkoliv je petitem ústavní stížnosti navrženo zrušení pouze usnesení vrchního soudu, ze stížnostní argumentace vyplývá, že stěžovatel brojí též proti usnesení krajského soudu, jehož kopii k ústavní stížnosti rovněž přiložil. Ústavní stížnost tak brojí proti postupu soudů, v jehož důsledku stěžovateli nebyla přiznána odměna ve výši 8 910 Kč, tedy ve výši tzv. bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3010/14 a ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3540/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v případech, kdy jde o tzv. bagatelní věc, s výjimkou extrémních rozhodnutí, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
8. Jádro stěžovatelovy argumentace tkví v odlišném výkladu příslušných ustanovení vyhlášky č. 507/2020 Sb., resp. v požadavku na sjednocení tohoto výkladu. Ani tato část jeho argumentace však nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti, neboť posuzování či sjednocování výkladu podústavního práva - v tomto případě dokonce podzákonné právní normy - není úkolem Ústavního soudu. Do procesu rozhodování obecných soudů by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze tehdy, kdyby byl soudy přijatý výklad v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí, však Ústavní soud neshledal. Soudy zaujatý výklad §5 a 6 vyhlášky č. 507/2020 Sb. naopak Ústavní soud považuje za logický a řádně zdůvodněný.
9. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti nemůže být ani pochybení krajského soudu, jehož usnesení neobsahuje výrok o nepřiznání stěžovatelem účtované odměny za tři další vyhotovení překladu, resp. tvrzené pochybení vrchního soudu, který uvedenou vadu nenapravil. Ústavní soud sdílí názor vrchního soudu, že šlo o vadu nikoliv podstatnou, když z odůvodnění i výrokové části usnesení krajského soudu je zcela jasné, jakým způsobem bylo o odměně stěžovatele rozhodnuto; žádné nejasnosti v tomto ohledu nevyvolává ani odůvodnění usnesení vrchního soudu. Vyhověl-li by Ústavní soud ústavní stížnosti a zrušil-li by usnesení vrchního soudu (když stěžovatel zrušení usnesení krajského soudu nenavrhuje) výhradně z důvodu, že vrchní soud nenapravil popsanou chybu krajského soudu, postupoval by přehnaně formalisticky, neboť ani případná následná náprava tohoto dílčího pochybení by nebyla s to jakkoliv změnit, resp. zlepšit stěžovatelovo právní postavení.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu