ECLI:CZ:US:2021:3.US.2464.20.1
sp. zn. III. ÚS 2464/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Th.Mgr. Evy Dudové, zastoupené Mgr. Františkem Duškem, advokátem, sídlem Kaprova 40/12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2020 č. j. 1 Ads 124/2020-43 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2020 č. j. 2 Ad 19/2017-65, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2016 č. j. R-7.12.2016-421/X. zamítla vedlejší účastnice žádost stěžovatelky o starobní důchod pro nesplnění podmínek podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), neboť nezískala potřebnou dobu pojištění 33 let podle §29 odst. 1 písm. i) téhož zákona, nýbrž toliko 23 let a 246 dnů. Rozhodnutím ze dne 16. 3. 2017 č. j. X.-RSO vedlejší účastnice zamítla námitky stěžovatelky a potvrdila předchozí rozhodnutí.
3. Stěžovatelka podala proti posledně uvedenému rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v návětí uvedeným rozsudkem zamítl. Stěžovatelka namítala, že dosáhla potřebné doby pojištění, neboť s Církví československou husitskou (dále jen "církev") vedla spory o platnost ukončení služebního poměru. Městský soud považoval za rozhodné, zda služební poměr stěžovatelky zanikl dne 18. 9. 1993. Byť městský soud v roce 2009 rozhodl, že pracovní poměr žalobkyně vůči církvi trval a Nejvyšší soud jeho závěr aproboval, zrušil Ústavní soud předchozí rozhodnutí nálezem ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3597/10 (N 181/63 SbNU 101). Podle Ústavního soudu nebylo posouzení této otázky v pravomoci soudů, nýbrž stěžovatelka měla vyvolat řízení před příslušným orgánem církve. Podle městského soudu potvrdila další rozhodnutí civilních soudů závěr Ústřední rady církve podle usnesení ze dne 22. 2. 2012 č. 4. 6. 128, že služební poměr vůči církvi stěžovatelce zanikl dne 18. 9. 1993. K témuž dospěl i Ústavní soud v zamítavém nálezu ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 3910/17 (N 170/91 SbNU 129). Městský soud v rozsudku napadeném ústavní stížností uvedl, že rozhodnutími civilních soudů, jakož i Ústavního soudu, je vázán jako rozhodnutími o předběžné otázce podle §52 odst. 2 věty druhé za středníkem zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Proto mu a ani stěžovatelce nepříslušelo přehodnocovat předchozí závěry soudů. Teze vyslovené v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1999 č. j. 14 C 154/95-92 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), odkazovaném stěžovatelkou, byly opakovaně překonány dalšími rozhodnutími obecných soudů i Ústavního soudu; ve výroku tohoto rozsudku nadto nebylo vysloveno, že služební poměr stěžovatelky k církvi trval, popř. že jeho zrušení bylo neplatné. Podle městského soudu vedlejší účastnice postupovala v souladu s §57 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné, je správní orgán vázán. Městský soud proto uzavřel, že stěžovatelka nebyla účastna důchodového pojištění, a nedosáhla tudíž potřebné doby pojištění podle §29 zákona o důchodovém pojištění.
4. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3597/10 jasně vyslovil, že způsob ukončení služebního poměru stěžovatelky nemohou soudy hodnotit, neboť by zasahovaly do ústavně zaručené autonomie církve. Postačovalo, že existoval určitý akt vedoucí k ukončení služebního poměru, jehož případnou neplatnost nebo nicotnost, případně další vady, nelze hodnotit. Pro tento jednoznačný závěr Ústavního soudu nemohl ani městský soud hodnotit podmínky, za nichž k rozvázání služebního poměru se stěžovatelkou došlo, tedy ani hodnotit, zda byl tento postup v souladu s Organizačním řádem církve. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem, že byl podle §52 odst. 2 s. ř. s. povinen vycházet z pozdějších rozhodnutí civilních soudů, které následovaly názor Ústavního soudu, a s respektem k právu církve na samosprávu vyslovily, že služební poměr stěžovatelky zanikl dne 18. 9. 1993. Posledním pravomocným rozhodnutím ve věci trvání služebního poměru, a z toho plynoucích nároků stěžovatelky, byl rozsudek městského soudu ze dne 1. 6. 2016 č. j. 13 Co 120/2016-120, jehož závěry již po vydání napadeného rozhodnutí potvrdil Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2017 č. j. 21 Cdo 1992/2017-367 a Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 3910/17. Městský soud nemohl tyto závěry přehodnocovat, a už vůbec nemohl vycházet z dřívějších překonaných rozhodnutí civilních soudů (jichž se stěžovatelka dovolávala), kterými podle Ústavního soudu porušily obecné soudy ústavně zaručené právo církve na samosprávu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že ani jemu nepřísluší se závěry Ústavního soudu polemizovat, či dokonce překročit hranice autonomie církve a přehodnocovat otázku skončení služebního poměru.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v nesprávném právním posouzení věci, neboť soudy se nevypořádaly s jejími tvrzeními a neprovedly nebo nesprávně hodnotily navržené důkazy. Stěžovatelka namítá, že řízení před Ústřední radou církve neproběhlo, pročež nebyla dosud ze služeb církve propuštěna. Podle stěžovatelky je zarážející, že soudy vycházely z tvrzení církve o rozvázání služebního poměru; přitom v předchozích řízeních dospěly k různým zjištěním o rozvázání poměru. Soudy nezohlednily, že u sporného rozvázání služebního poměru nešlo o rozhodnutí Ústřední rady církve, nýbrž o schválení úkonu pověřeného biskupa stěžovatelku propustit. Důkaz zápisem ze zasedání Ústřední rady církve přitom soudy již před dvaceti lety odmítly, protože není rozhodnutím. Soudy přehlížely rozsudek obvodního soudu s tím, že neplatnost rozvázání služebního poměru nebyla uvedena v jeho výroku, přitom však za současného stavu může být neplatnost konstatována pouze v odůvodnění. Stěžovatelka se proto domáhá, aby byl rozsudek obvodního soudu respektován. Stěžovatelka údajně nejenže byla až do vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3597/10 v dobré víře, že její služební poměr trval, ale tento poměr skutečně trval v zásadě v souladu se všemi soudními rozhodnutími vydanými před uvedeným nálezem. Nelze než dospět k závěru, že služební poměr stěžovatelky musel trvat nejméně do dne doručení rozhodnutí Ústřední rady církve ze dne 12. 2. 2012 č. j. 732/12. Přinejmenším do data doručení uvedeného rozhodnutí by tak měla být započítána doba pojištění stěžovatelky. Žádné dřívější rozhodnutí kompetentního orgánu údajně neexistuje. Napadenými rozhodnutími měl být též porušen zákaz diskriminace, neboť je se stěžovatelkou oproti běžným zaměstnancům zacházeno odlišně, protože je duchovní. V posledku stěžovatelka navrhla, aby její ústavní stížnost projednalo plénum Ústavního soudu za účelem možného překonání nebo alespoň lepšího vymezení závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3597/10.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
8. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne věcně nálezem. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem k jejich povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky, a postrádají tak ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
9. Stěžovatelka i obecné soudy logicky poukazují na předchozí judikaturu Ústavního soudu, neboť příslušné závěry předurčovaly výsledky řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí. Stěžovatelkou opakované námitky, s nimiž se soudy v souladu s judikaturou Ústavního soudu vyrovnaly, by mohly být opodstatněné pouze tehdy, kdyby Ústavní soud shledal dostatečně vážné důvody pro odchýlení se zejména od nálezů sp. zn. IV. ÚS 3597/10 a sp. zn. III. ÚS 3910/17, čemuž odpovídá i stěžovatelčina žádost o projednání věci plénem. Důvody pro postup podle §23 zákona o Ústavním soudu však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. V uvedených nálezech Ústavní soud s poukazem na svou předchozí judikaturu i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (včetně rozhodnutí o přijatelnosti ve stěžovatelčině věci ze dne 30. 1. 2001 Dudová a Duda proti České republice č. 40224/98) mimo jiné zdůraznil, že náboženská svoboda "vytváří uvnitř církví, resp. jejich institucí forum internum, do něhož nepřísluší třetím osobám, zejména pak veřejné moci, zasahovat. Zásada autonomie církví a náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu" [obdobně srov. nálezy ze dne 26. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 211/96 (N 34/7 SbNU 227) nebo ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (N 146/28 SbNU 295; č. 4/2003 Sb.)]. K tomu lze poukázat i na znění čl. 16 odst. 2 Listiny, podle něhož církve a náboženské společnosti mimo jiné ustanovují své duchovní nezávisle na státních orgánech.
11. Argumentace stěžovatelky závisí na předpokladu pravomoci soudů přezkoumávat ukončení jejího služebního poměru k církvi. Všechny její námitky však byly v napadených rozhodnutích srozumitelně vyvráceny. Ústavní soud zdůrazňuje, že soudy citované nálezy Ústavního soudu obsahují podrobnou a přesvědčivou argumentaci, dávající odpověď na všechny stěžovatelčiny námitky, od níž není důvod se odchýlit. Ústavní soud nepovažuje za účelné příslušné závěry opakovat, proto mu nezbývá, než odkázat na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí a nálezů Ústavního soudu zejména sp. zn. IV. ÚS 3597/10 a sp. zn. III. ÚS 3910/17.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu