ECLI:CZ:US:2021:3.US.2467.21.1
sp. zn. III. ÚS 2467/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Golf Club Praha, z. s., se sídlem Goldscheiderova 318, Praha 5, zastoupeného Mgr. Petrem Boučkem, advokátem se sídlem Milady Horákové 176/68, Praha 7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2021, č. j. 27 Cdo 2797/2020-463, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 3 Co 48/2019-419, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2019, č. j. 34 C 128/2010-403, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta.
3. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora rubrikovaným rozsudkem zamítl žalobu obchodní společnosti GRAFIGTO s. r. o. (dále jen "žalobkyně"), aby se stěžovatel, coby žalovaný, zdržel užití designových a grafických prvků dle grafického manuálu žalobkyně (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 37 500 Kč (výrok II.) a zamítl žalobu o zaplacení 67 500 Kč s příslušenstvím (výrok III.), jakož i žalobu o zaplacení 15 200 Kč s příslušenstvím (výrok IV.).
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem, které stěžovatel nesprávně datuje ke dni 24. 10. 2017, rozhodnutí městského soudu ve výroku III. změnil tak, že uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 37 500 Kč s úrokem z prodlení z částky 75 000 Kč ve výši specifikované ve výroku tohoto rozsudku; jinak je ve výroku III. potvrdil v rozsahu, v němž městský soud zamítl úrok z prodlení z částky 105 000 Kč za dobu od 8. 11. 2007 do 4. 1. 2008, a ve zbytku tohoto výroku, jakož i ve výrocích I., IV. a nákladovém výroku V., je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
5. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť ani jedna z částek, kterou vrchní soud uložil stěžovateli zaplatit, nepřevyšovala zákonný limit 50 000 Kč, přičemž v dané věci nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy či o pracovněprávní vztah.
6. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž obecným soudům vytýká, že se nezabývaly jím vznesenou námitkou promlčení. Dále má za to, že není naplněna Nejvyšším soudem konstatovaná bagatelnost věci, když veškeré nároky uplatněné žalobkyní mají společný skutkový základ.
7. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje částečně zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a částečně návrh opožděný ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona (ve vztahu k rozhodnutí vrchního a městského soudu).
8. Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (a to ani nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je totiž přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Napadená rozhodnutí však takovými vadami, které by odůvodnily kasační zásah Ústavního soudu, netrpí.
9. Jak vyplývá již z výše provedené rekapitulace, "dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o samostatných nárocích žalobkyně majících odlišný skutkový základ a nepřevyšujících 50.000 Kč." Dovolání stěžovatele proto bylo odmítnuto jako ex lege nepřípustné. Nejvyšší soud přitom s odkazem na svoji již zcela ustálenou judikaturu konstatoval, že "přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem", a upřesnil, že stěžovatelovo dovolání směřovalo právě proti dvěma nárokům se samostatným skutkovým základem (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 8).
10. Podobné štěpení nároku a posuzování samostatnosti jeho skutkového základu v dovolacím řízení Ústavní soud v zásadě akceptuje (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2009/15 ze dne 20. 6. 2017 a tam citovanou nálezovou judikaturu, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 79/19 ze dne 26. 2. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Závěry vyslovené Nejvyšším soudem v nyní posuzované věci, založené na tom, že stěžovatel dovoláním brojil proti dvěma samostatným nárokům, z nichž však ani jeden nepřevyšoval částku 50 000 Kč, tudíž nelze označit za a priori excesivní z hlediska výkladu podústavního práva či překvapivě vybočující z dosavadní judikatury zdejšího soudu.
12. Protože je tedy v posuzovaném případě závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z ústavněprávního hlediska akceptovatelný, měl stěžovatel za dané procesní situace podat ústavní stížnost bezprostředně poté, co obdržel rozhodnutí odvolacího soudu, a to přinejmenším z důvodu procesní opatrnosti. Jen v tomto případě by se totiž u něj mohlo jednat o ústavní stížnost meritorně projednatelnou i ve vztahu k rozhodnutím soudu odvolacího a nalézacího. Jelikož tak ale učinil teprve v návaznosti na ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, je zřejmé, že tato část ústavní stížnosti je opožděná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu