ECLI:CZ:US:2021:3.US.2468.21.1
sp. zn. III. ÚS 2468/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele E. H., zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, sídlem Mořinka 70, Mořinka, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 20. dubna 2021 č. j. 55 To 71/2021-2064 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 11. června 2020 č. j. 1 T 218/2013-2001, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatel dále namítá porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně uvádí, že obecné soudy porušily povinnost požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 T 218/2013-662, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), ze dne 24. 6. 2016 č. j. 68 To 272/2015-783 nabyl právní moci dne 24. 6. 2016, odsouzen pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin zanedbání povinné výživy ve vztahu ke svým dvěma dětem podle §196 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 6 Tdo 471/2017-60 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 550/19 ze dne 11. 6. 2019 byla jeho ústavní stížnost v dané věci rovněž odmítnuta (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
3. Okresní soud napadeným usnesením přeměnil podmíněně odložený trest odnětí svobody a nařídil stěžovateli vykonat trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců uložený rozsudkem z 1. 4. 2015. Stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevyhověl uloženým podmínkám, neprokázal žádnou snahu o plnění vyživovací povinnosti ani uhrazení dlužného výživného a je proti němu vedeno trestní řízení pro totožnou trestnou činnost (viz také usnesení sp. zn. II. ÚS 2228/21 ze dne 20. 9. 2021).
4. Napadeným usnesením krajského soudu byla stížnost stěžovatele zamítnuta s tím, že jakýkoli jiný postup než přeměna původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody by znamenal, že by účelu trestu nebylo dosaženo. Stěžovatel svým chováním během stanovené zkušební doby jednoznačně prokázal, že výchovně preventivní účel podmíněného odsouzení se v jeho případě zcela minul účinkem. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že zde není ani prostor pro výjimečné rozhodnutí, např. ve smyslu prodloužení zkušební doby. Dne 25. 8. 2021 byl stěžovatel vyzván k nastoupení trestu nejpozději do 4. 10. 2021.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že nezohlednily, že mu je zaměstnavatelem zadržována mzda, že mu absence finančních prostředků neumožňuje zajistit svědky z Nizozemska, nebyl mu ani krajským soudem umožněn videokonferenční hovor. Dále stěžovatel namítá, že soudy ve vykonávacím řízení nepřihlédly k tomu, že rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 4. 2018 byla ke dni 20. 10. 2016 zrušena vyživovací povinnost k jeho dceři a že mu neposkytly metodu výpočtu dříve stanoveného výživného. Obecné soudy také měly dle stěžovatele pochybit, když nerozhodly o přenesení místní příslušnosti. Závěrem stěžovatel vyzývá Ústavní soud, aby Soudnímu dvoru Evropské unie položil předběžnou otázku, když na tuto povinnost obecné soudy rezignovaly, nekomunikovaly s ním, odmítly se vypořádávat se skutečností, že je unijním občanem.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
8. K námitkám stěžovatele směřujícím proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, a to včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1501/21 ze dne 22. 6. 2021).
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž plyne, že při rozhodování obecných soudů o přeměně trestu má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle §2 odst. 13 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny umožnit tomu, proti němuž se trestní řízení vede, počítaje v to samozřejmě též vykonávací řízení (srov. §12 odst. 10 trestního řádu), plné uplatnění jeho práv. Ustanovení §330 odst. 1 ve spojení s odst. 3 a 4 trestního řádu, stanovující, že rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání u soudu, odráží zmíněný ústavněprávní význam možného důsledku takového rozhodnutí (např. nález sp. zn. I. ÚS 2959/20 ze dne 29. 6. 2021).
10. Stěžovatel ve svých námitkách vesměs opakuje výhrady, které už vznášel ve vykonávacím i nalézacím řízení a na něž obecné soudy odpovídajícím způsobem reagovaly (viz také usnesení sp. zn. I. ÚS 550/19 ze dne 11. 6. 2019). Ústavní soud nevidí důvod přiléhavé vypořádání opakovat. Jen na okraj připomíná, že dle krajského soudu stěžovatel neposkytl ke zjištění svých majetkových poměrů dostatečnou součinnost. Měl také možnost účastnit se jednání u okresního soudu prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Tím soudy dostály výše zmíněné povinnosti projednat věc v jeho přítomnosti a dát mu příležitost vyjádřit se k prováděným důkazům. Ač stěžovateli byla zrušena vyživovací povinnost vůči jeho dceři ke dni 20. 10. 2016 (viz také usnesení II. ÚS 2725/19 ze dne 21. 1. 2020), rozsudkem ze dne 1. 4. 2015 mu bylo uloženo, aby ve zkušební době hradil běžné výživné na obě své děti včetně dlužného výživného.
11. V trestním řízení byly rovněž řešeny opakované stěžovatelovy žádosti o podání blíže nespecifikované předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie. I na tyto návrhy obecné soudy adekvátním způsobem odpověděly. Porušením práva na zákonného soudce by došlo v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU svévolně, resp. kdy se nezabývá tím, zda by měl či neměl předběžnou otázku položit, a své rozhodnutí v tomto smyslu řádně neodůvodní (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 865/20 ze dne 24. 11. 2020 nebo usnesení IV. ÚS 589/21 ze dne 6. 4. 2021 ve věci stěžovatele). K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Ani Ústavní soud nespatřuje důvod pro zapojení Soudního dvora EU. Pouhá skutečnost, že je stěžovatel unijním občanem, k tomu nepostačuje, ve vykonávacím řízení unijní právo aplikováno nebylo, žádné další argumenty za tímto účelem stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil.
12. Na základě výše řečeného lze uzavřít, že Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože neshledal namítaná porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu