ECLI:CZ:US:2021:3.US.2469.19.1
sp. zn. III. ÚS 2469/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Markese, zastoupeného Mgr. Ing. Jaroslavou Sodomkovou, advokátkou, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2019 č. j. KSPH 68 INS 6110/2018-B-36 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2019 sp. zn. KSPH 68 INS 6110/2018, kterým soud potvrdil volbu zástupce věřitelů, a dále proti usnesení schůze věřitelů ze dne 27. 5. 2019, kterým byl odvolán soudem ustanovený insolvenční správce, usnesení schůze věřitelů ze dne 27. 5. 2019, kterým byl zvolen nový insolvenční správce, a usnesení schůze věřitelů ze dne 27. 5. 2019, kterým byl zvolen zástupce věřitelů, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti Insolvency Project v. o. s., sídlem Bieblova 1110/1b, Hradec Králové, 2. Mgr. Jana Urbana a 3. obchodní společnosti HL Investment Solutions s. r. o., sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 7. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozhodnutí schůze věřitelů přijatých v rámci insolvenčního řízení vedeného krajským soudem pod sp. zn. KSPH 68 INS 6110/2018 z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se tudíž domáhá zrušení
- usnesení schůze věřitelů ze dne 27. 5. 2019, kterým byla zvolena zástupkyně věřitelů (vedlejší účastnice 3.);
- usnesení krajského soudu, kterým byla potvrzena volba vedlejší účastnice 3. jako zástupkyně věřitelů;
- usnesení schůze věřitelů o odvolání soudem ustanovené insolvenční správkyně (vedlejší účastnice 1.);
- usnesení schůze věřitelů o zvolení nového insolvenčního správce (vedlejší účastník 2.);
- usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno ustanovení nového insolvenčního správce.
2. Stěžovatel je dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. KSPH 68 INS 6110/2018. Krajský soud usnesením ze dne 17. 12. 2018 č. j. KSPH 68 INS 6110/2018-A-28 k návrhu vedlejší účastnice 3. zjistil úpadek stěžovatele, insolvenční správkyní ustanovil vedlejší účastnici 1. a na majetek stěžovatele prohlásil konkurs. Dne 25. 3. 2019 se konalo přezkumné jednání a navazující schůze věřitelů, které se zúčastnil jediný věřitel, a to vedlejší účastnice 3. (také "věřitelka č. 1"). Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice 3. nesplnila podmínku podle §177 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), a proto nesmí v souladu s §177 odst. 6 insolvenčního zákona vykonávat hlasovací práva. Krajský soud konstatoval, že s ohledem na to, že žádný věřitel nemá hlasovací právo na této schůzi věřitelů, nemohla proběhnout volba věřitelského orgánu a tuto funkci zatím bude ve smyslu §61 odst. 2 insolvenčního zákona provádět soud. Stejně tak s ohledem na to, že žádný věřitel nemá na této schůzi věřitelů hlasovací právo, nemohl být podán návrh na odvolání insolvenčního správce.
3. Další schůze věřitelů se uskutečnila dne 27. 5. 2019. Vedlejší účastnici 3. bylo na této schůzi přiznáno hlasovací právo ve výši 3 025 062 hlasů, vedle toho nebylo hlasovací právo přiznáno věřitelce č. 17 podle §53 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť tato věřitelka je matkou stěžovatele. Na schůzi dále proběhla volba věřitelského orgánu a schůze věřitelů zvolila jako zástupkyni věřitelů vedlejší účastnici 3. Stěžovatel proti této volbě vznesl námitku, že vedlejší účastnice 3. nemůže vykonávat tuto funkci podle §177 insolvenčního zákona, neboť nestačí odkaz na údaje z obchodního rejstříku. Krajský soud napadeným usnesením volbu vedlejší účastnice 3. jako zástupkyně věřitelů potvrdil.
4. Na stejné schůzi věřitelů konané dne 27. 5. 2019 bylo pak rozhodováno o insolvenčním správci. Vedlejší účastnice 3. navrhla odvolání dosavadní insolvenční správkyně (vedlejší účastnice 1.) a ustanovení nového správce, a to vedlejšího účastníka 2. Schůze věřitelů poté přijala v této věci napadené rozhodnutí o odvolání dosavadní insolvenční správkyně a zvolení nového insolvenčního správce v souladu s výše uvedeným návrhem. Stěžovatel vznesl námitku neplatnosti odvolání dosavadní insolvenční správkyně vzhledem k tomu, že již 25. 3. 2019 proběhla první schůze věřitelů, na které nebyl vznesen návrh na odvolání insolvenční správkyně, neboť vedlejší účastnice 3. neměla hlasovací práva s ohledem na §177 insolvenčního zákona, protože nepředložila doklady o skutečném vlastníkovi společnosti. Krajský soud následně vydal napadené usnesení, kterým potvrdil volbu vedlejšího účastníka 2. insolvenčním správcem (výrok I), vedlejší účastnici 1. uložil informovat nového insolvenčního správce o své činnosti a předat mu všechny doklady související s výkonem její funkce (výrok II) a uložil jí předložit soudu vyúčtování hotových výdajů, nákladů spojených se správou a udržováním majetkové podstaty a odměny (výrok III). Krajský soud v usnesení uvedl mimo jiné to, že neshledal důvodnou námitku stěžovatele (a vedlejší účastnice 1.), že nejde o první schůzi věřitelů následující po přezkumném jednání. Na první schůzi věřitelů, která se konala dne 25. 3. 2019, totiž soud odepřel neoprávněně hlasovací práva vedlejší účastnici 3. z důvodu nepředložení čestného prohlášení o tom, kdo je jejím skutečným majitelem. Avšak vedlejší účastnice 3. je společností s ručením omezeným, která je evidována v obchodním rejstříku, ze kterého je jednoznačně zřejmé, že jejím majitelem je Petr Hrdlička. O skutečném majiteli nemůže být pochyb. Pojem skutečného majitele vymezuje §4 odst. 4 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen "zákon o opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti") takto:
"Skutečným majitelem se pro účely tohoto zákona rozumí a) skutečný majitel podle zákona upravujícího evidenci skutečných majitelů nebo b) fyzická osoba, za kterou se obchod provádí." Skutečným majitelem je tedy vždy fyzická osoba, jde o člověka ve specifickém postavení k určité právnické osobě. Obecně lze za skutečného majitele označit člověka, který nemá nikoho dalšího nad sebou a zásadním způsobem řídí činnost právnické osoby nebo z její činnosti profituje. U obchodních korporací je indikátorem pozice skutečného majitele to, že 1. fyzická osoba sama nebo společně s osobami jednajícími s ní ve shodě disponuje více než 25 % hlasovacích práv této obchodní korporace nebo má podíl na základním kapitálu větší než 25 %, 2. fyzická osoba sama nebo společně s osobami jednajícími s ní ve shodě ovládá osobu uvedenou v bodě 1, 3. fyzická osoba má být příjemcem alespoň 25 % zisku této obchodní korporace. Podkladem prokazujícím postavení skutečných majitelů je ve smyslu zákona mimo jiné výpis z obchodního rejstříku, ze kterého jsou v tomto případě nesporné všechny skutečnosti svědčící o skutečném majiteli vedlejší účastnice 3. Petr Hrdlička je nejen jejím jediným společníkem, ale i jednatelem. Stejná fyzická osoba je jediným jednatelem a společníkem další obchodní korporace, ani z toho nelze pochybovat o údajích uvedených v obchodním rejstříku. Krajský soud dospěl k závěru, že na první schůzi věřitelů rozhodl nesprávně, když nepřiznal vedlejší účastnici 3. hlasovací práva.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že vedlejší účastník 2. není novým zvoleným insolvenčním správcem v dotčeném insolvenčním řízení, neboť schůze věřitelů konaná dne 27. 5. 2019 byla již druhou schůzí věřitelů uskutečněnou po přezkumném jednání. Podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona se na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání, mohou věřitelé usnést, že insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce odvolávají z funkce a že ustanovují nového insolvenčního správce. První schůze věřitelů po přezkumném jednání se konala dne 25. 3. 2019. Předmětem jednání této schůze bylo i případné odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce, avšak k tomuto nedošlo, neboť jediným přítomným věřitelem na schůzi byla vedlejší účastnice 3., která však nabyla celou pohledávku, kterou uplatňuje v předmětném řízení, postoupením v posledních šesti měsících před zahájením insolvenčního řízení, pročež byla povinna doložit v příloze přihlášky pohledávky čestné prohlášení, v němž uvede informaci o tom, kdo je jejím skutečným majitelem podle zákona o opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, a důvod, pro který se podle tohoto zákona taková osoba považuje za skutečného majitele. Vedlejší účastnice 3. tuto svoji povinnost podle §177 odst. 2 insolvenčního zákona nesplnila a krajský soud správně shledal, že nesmí podle §177 odst. 6 insolvenčního zákona vykonávat hlasovací práva spojená s pohledávkou. Hlasování o odvolání a zvolení nového insolvenčního správce, které proběhlo na druhé schůzi věřitelů konané dne 27. 5. 2019, proběhlo v rozporu s insolvenčním zákonem, jenž výslovně v §29 odst. 1 stanoví možnost odvolat soudem ustanoveného insolvenčního správce toliko na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání.
6. Stěžovatel doplnil, že pro splnění povinnosti podle §177 insolvenčního zákona nestačí prostý zápis vedlejší účastnice v obchodním rejstříku. Nic na tom nemění, že byl k datu konání první schůze věřitelů jako jediný společník zapsán v obchodním rejstříku Petr Hrdlička, a to jednak proto, že obchodní rejstřík není evidencí dle zvláštního předpisu podle §177 odst. 7 insolvenčního zákona, a dále proto, že ani z materiálního hlediska není v tomto případě možné považovat výpis z obchodního rejstříku vedlejší účastnice 3. za doklad způsobilý prokázat skutečného majitele. Základní kapitál vedlejší účastnice 3. je složen z podílů představovaných kmenovými listy. Kmenový list je cenný papír na řad a vlastnické právo k němu se převádí smlouvou, která nemusí být písemná. Její existence se předpokládá v okamžiku záznamu v rubopise a předání kmenového listu. Změna v osobě společníka, vlastníka kmenového listu, se vůči společnosti stává účinnou okamžikem, kdy je jí změna v osobě vlastníka kmenového listu oznámena a předložen kmenový list s příslušným rubopisovým záznamem. Tedy zápis o společníkovi obsažený v prostém výpisu z obchodního rejstříku vedlejší účastnice není způsobilý osvědčit, že Petr Hrdlička, byť tam zapsaný, byl jediným společníkem společnosti ke dni konání schůze věřitelů dne 25. 3. 2019 a je skutečným majitelem vedlejší účastnice 3. Vzhledem ke korporátnímu nastavení vedlejší účastnice 3. mohla být její vlastnická struktura odlišná oproti stavu zapsanému v obchodním rejstříku.
7. Stěžovatel také namítl, že vedlejší účastnice 3. nabyla pohledávku vůči stěžovateli nikoli s legitimním záměrem, ale s cílem připravit stěžovatele a jeho rodiče o nemovitosti. Sjednání a obsah smlouvy o úvěru a zástavních smluv, z nichž vedlejší účastnice 3. odvozuje v insolvenčním řízení tvrzený nárok vůči stěžovateli, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a s §547 a §580 občanského zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, vyšel Ústavní soud z nálezu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197), který se přípustností ústavní stížnosti proti rozhodnutím přijatým v insolvenčním řízení podrobně zabýval. Ze závěrů v nálezu přijatých plyne, že ústavní stížnost je přípustná proti takovému rozhodnutí schůze věřitelů, které nenásleduje potvrzení usnesením soudu (zejména body 47 a 48 citovaného nálezu). Konkrétně se v nálezu uvádí, že podmínka přípustnosti ústavní stížnosti je splněna v případě usnesení schůze věřitelů, kterým se podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává insolvenční správce.
10. Oproti tomu však není ústavní stížnost přípustná proti takovým rozhodnutím schůze věřitelů, u nichž následuje potvrzení ze strany insolvenčního soudu. Schůzi věřitelů v takovém případě nelze přiznat postavení zvláštního orgánu, který přímo vykonává státní moc, a ústavní stížnost je pak přípustná pouze proti usnesení insolvenčního soudu.
11. Ústavní soud tak shledal, že v nyní posuzované věci je ústavní stížnost přípustná proti napadeným usnesením krajského soudu a proti usnesení schůze věřitelů o odvolání soudem ustanovené insolvenční správkyně (vedlejší účastnice 1.), neboť toto usnesení schůze věřitelů poté zůstává bez potvrzení insolvenčním soudem a je účinné, jakmile se na tom schůze věřitelů usnesla (na rozdíl od rozhodnutí schůze věřitelů o ustanovení nového insolvenčního správce, k jehož účinnosti je třeba jeho potvrzení ze strany insolvenčního soudu). V tomto rozsahu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Vedle toho není ústavní stížnost přípustná proti usnesení schůze věřitelů, kterým byla zvolena zástupkyně věřitelů (vedlejší účastnice 3.) a usnesení schůze věřitelů o zvolení nového insolvenčního správce (vedlejší účastník 2.), neboť tato usnesení byla následně potvrzena krajským soudem, proti jehož usnesením ústavní stížnost přípustná je.
IV.
Vlastní posouzení
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
15. Po přezkoumání napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud, že námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné. Základní námitkou stěžovatele uplatněnou v ústavní stížnosti je, že nemohlo dojít k odvolání a zvolení nového insolvenčního správce, neboť hlasování o tomto proběhlo až na druhé schůzi věřitelů následující po přezkumném jednání, a v každém případě neměla být vedlejší účastnici 3. přiznána na schůzi věřitelů hlasovací práva, neboť nesplnila podmínku podle §177 odst. 2 insolvenčního zákona. K tomuto se již Ústavní soud v obdobném řízení o ústavní stížnosti, která se týkala stejného insolvenčního řízení, avšak stěžovatelem byla odvolaná insolvenční správkyně, vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 2433/19, vyjádřil a shledal, že: "Uvedené ustanovení (§29 odst. 1 insolvenčního zákona) sice obsahuje vcelku jasné pravidlo, insolvenční zákon však již neřeší situaci, kdy by tato schůze neproběhla řádně, zde pak konkrétně z toho důvodu, že insolvenční soud na schůzi věřitelů, která nejblíže následovala po přezkumném jednání, věřiteli, který se jako jediný této schůze zúčastnil, neoprávněně upřel hlasovací práva. V souvislosti s tím vyvstává otázka, zda je třeba zvolit procesní postup, jenž takto dotčenému věřiteli zajistí realizaci daného procesního práva, anebo je třeba z nějakého důvodu striktně trvat na dodržení daného pravidla. V tomto ohledu se však v ústavní stížnosti nic bližšího neuvádí. Aniž by přitom Ústavní soud mínil jakkoliv předjímat procesní postupy insolvenčních soudů (jelikož vedení řízení je jejich záležitostí - viz výše), je třeba vzít v úvahu, že je to právě věřitel, kdo je účastníkem insolvenčního řízení, o jehož hmotné právo jde (viz §14 odst. 1 insolvenčního zákona) a jako takovému mu svědčí ústavně zaručené základní právo na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny, zatímco insolvenční správce je "pouze" jeho "nástrojem", procesním subjektem [§9 písm. d) insolvenčního zákona], o jehož právech se (až na výjimky) v daném řízení nejedná a žádné právo na výkon funkce insolvenčního správce ústavně zaručeno není. K tomu Ústavní soud musí poznamenat (byť stěžovatelka v tomto smyslu neargumentuje), že nevidí ani žádný důvod k případné ochraně dlužníka, protože určení osoby insolvenčního správce je, jak patrno z §29 odst. 1 insolvenčního zákona, výlučně záležitostí věřitelů, a v daném případě ani k ochraně ostatních věřitelů, neboť ti byli pasivní, schůzí věřitelů se neúčastnili nebo neměli (v jediném případě) hlasovací právo. Přezkumného jednání dne 25. 3. 2019 se totiž zúčastnila pouze věřitelka č. 1, následného přezkumného jednání dne 27. 5. 2019 se sice zúčastnila i Zdeňka Markesová jako věřitelka č. 17, ta však hlasovat nemohla (§53 odst. 1 insolvenčního zákona). S těmito úvahami koresponduje i §29 odst. 3 insolvenčního zákona, který právo podat odvolání (jen) proti usnesení, jímž příslušné usnesení schůze věřitelů insolvenční soud nepotvrdil, vyhrazuje toliko věřitelům, a to pouze těm, kteří hlasovali pro přijetí takového usnesení."
16. Ústavní soud se v nyní posuzované věci plně hlásí k závěrům obsaženým v citovaném usnesení ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2433/19 a doplňuje, že tyto závěry odpovídají praxi insolvenčních soudů potvrzené např. v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2014 č. j. 3 VSPH 481/2014-B-35, kde se uvádí, že pokud řádné hlasování věřitelů podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona na první schůzi věřitelů následující po přezkumném jednání neproběhlo (zde taktéž vinou prvostupňového insolvenčního soudu), je třeba, aby soud o této otázce nechal věřitele hlasovat na nové schůzi věřitelů, kterou k tomu svolá.
17. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené nesplnění podmínky podle §177 odst. 2 insolvenčního zákona, připojuje se opět Ústavní soud k dříve vysloveným závěrům v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2433/19. Text ustanovení §177 insolvenčního zákona oporu pro striktní závěr, že může jít toliko o "evidence údajů o skutečném majiteli právnické osoby", neskýtá, a je tudíž otázkou, zda příslušný poznatek o skutečném vlastníku nelze vyvodit i z jiné evidence (zde veřejného rejstříku), jak učinil krajský soud. Z napadeného usnesení krajského soudu je patrno, že se danou otázkou k námitkám stěžovatele a vedlejší účastnice 1. podrobně zabýval a dostatečně svůj závěr odůvodnil, a to za situace, kdy znění aplikované kogentní normy nelze považovat za jednoznačné [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Je také zjevné, že k převodu kmenových listů, jak argumentuje stěžovatel, nedošlo. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva, nejde-li o projev svévole či libovůle, což se vzhledem k provedenému výkladu §177 odst. 7 ve vazbě na jiná odkazující ustanovení insolvenčního zákona (srov. §58, 112, 188, 203, 219, 277 a 418c) nedá jednoznačně stanovit bez ohledu na ustálený závěr judikatury, že poznámky pod čarou nemají normativní význam.
18. Stěžovatel petitem ústavní stížností brojil také proti tomu, že byla vedlejší účastnice 3. zvolena zástupkyní věřitelů. Tato část však zůstala v ústavní stížnosti zcela neodůvodněna. Ústavní soud proto vychází pouze z námitky vznesené stěžovatelem na schůzi věřitelů, v rámci níž uvedl, že se zvolením nesouhlasí proto, že nebyly splněny podmínky pro přiznání hlasovacích práv podle §177 insolvenčního zákona. K tomu lze plně odkázat na vysvětlení uvedené výše (bod 17).
19. Konečně pokud jde o námitku stěžovatele, kterou brojí proti samotné existenci pohledávky vedlejší účastnice 3. vůči stěžovateli, touto se Ústavní soud věcně nezabýval, neboť popření pravosti pohledávky není předmětem tohoto řízení, ostatně pohledávka ani popřena nebyla, jak vyplývá z insolvenčního rejstříku.
20. Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36. odst. 1 Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to částečně podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a částečně podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu