ECLI:CZ:US:2021:3.US.2470.21.1
sp. zn. III. ÚS 2470/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Evy Horňákové, zastoupené Mgr. Hanou Vojtíškovou, advokátkou, sídlem Žižkova třída 1914/1a, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2021 č. j. 26 Cdo 19/2021-487, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. května 2020 č. j. 8 Co 1512/2019-396, usnesení téhož soudu ze dne 11. října 2018 č. j. 8 Co 898/2018-180, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. července 2019 č. j. 15 C 334/2017-351 a usnesení téhož soudu ze dne 29. března 2018 č. j. 15 C 334/2017-150, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Evy Vyletělové jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se podanou žalobou domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky původně ve výši 64 796 Kč z titulu přeplatků zaplacených na zálohách za služby a energie spojené s užíváním bytu, který si pronajala od vedlejší účastnice řízení. Svůj nárok odvíjela od existence přeplatků vrácených vedlejší účastnici řízení, jež vyplynuly z jednotlivých vyúčtování služeb a energií poskytovatele služeb v období od ledna 2014 do dubna 2017.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 29. 3. 2018 č. j. 15 C 334/2017-150 řízení ohledně částky 7 077 Kč zastavil (výrok I.) a žalobu stěžovatelky co do částky 57 719 Kč zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 10. 2018 č. j. 8 Co 898/2018-180 rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
5. Okresní soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 7. 2019 č. j. 15 C 334/2017-351 žalobu stěžovatelky opět co do částky 57 719 Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení (výrok II.) a státu (výrok III.).
6. K odvolání stěžovatelky rozhodoval krajský soud podruhé a rozsudkem ze dne 5. 5. 2020 č. j. 8 Co 1512/2019-396 v pořadí druhý rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil; změnil jej toliko ve výroku II. ohledně výše nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud (shodně s okresním soudem) vyšel ze zjištění, že mezi stěžovatelkou (jako podnájemkyní) a vedlejší účastnicí řízení (jako nájemkyní) byla uzavřena dne 31. 8. 2011 první smlouva o podnájmu družstevního bytu a dne 18. 4. 2012 druhá smlouva o podnájmu téhož bytu (dále též jen "smlouvy o podnájmu"), k níž se vázal dodatek podnájemní smlouvy ze dne 14. 4. 2014 o zvýšení podnájemného ze 7 500 Kč na 8 000 Kč, přičemž v řízení nebyly prokázány jiné právní úkony mezi účastnicemi. V obou smlouvách o podnájmu si smluvní strany ujednaly, že stěžovatelka se zavazuje platit vedlejší účastnici řízení za užívání předmětu smlouvy měsíční smluvní podnájemné ve výši 7 500 Kč s tím, že tato měsíční úhrada podnájemného zahrnuje i úhradu za služby a energie související s užíváním předmětu podnájmu (tj. elektrická energie, plyn, voda, teplo). Krajský soud dospěl k závěru, že podnájemní smlouva je neplatná a stěžovatelka tak užívala byt bez právního důvodu, pročež bylo třeba její nárok posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Na straně vedlejší účastnice řízení však žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo, neboť ze skutkových závěrů o výši průměrného tržního podnájemného v předmětném bytě zjištěného znaleckým posudkem a skutečných měsíčních nákladech na elektřinu a plyn v témže bytě (v době jeho užívání stěžovatelkou) po celé sledované období (od 1. 1. 2014 do dubna 2017) vyplynulo, že suma, již měla stěžovatelka správně za užívání bytu platit, byla vždy vyšší než částka, kterou fakticky platila vedlejší účastnici řízení (tj. 7 500 Kč, respektive 8 000 Kč).
7. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2021 č. j. 26 Cdo 19/2021-487 zamítl, když je shledal přípustným pro zodpovězení dosud neřešené otázky hmotného práva, zda je podnájemní smlouva absolutně neplatná, neobsahuje-li přesné ujednání o výši podnájemného a o výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo o způsobu jejich výpočtu. Nejvyšší soud vyšel z právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013. S ohledem na princip autonomie vůle smluvních stran v soukromoprávní sféře i s ohledem na to, že zákon výslovně náležitosti podnájemní smlouvy nestanoví, uzavřel, že nezpůsobuje neplatnost podnájemní smlouvy, sjednají-li si smluvní strany úhradu za podnájem paušální částkou, aniž by byla rozlišena výše podnájemného a výše úhrad za služby spojené s užíváním bytu. V posuzované věci podnájemní smlouva ze dne 18. 4. 2012 její základní náležitosti (úplatnost, dočasnost i specifikace bytu) obsahovala. Ze skutkových zjištění krajského soudu (jimiž je Nejvyšší soud vázán) pak vyplynulo, že strany se dohodly na měsíční výši smluvního podnájemného, které v sobě již zahrnovalo i úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. To však s ohledem na důvody uvedené shora neplatnost podnájemní smlouvy za následek nemělo. Ovšem ani závěr o platnosti podnájemní smlouvy nemohl přivodit pro stěžovatelku příznivý výsledek sporu. Bylo-li totiž podnájemné sjednáno jednorázovou (paušální) částkou měsíčně, ze které není výše záloh na úhradu plnění spojených s užíváním bytu zjistitelná, nemohou z povahy věci tyto platby podléhat vyúčtování, a není proto možné domáhat se přeplatku z jejich vyúčtování. Stěžovatelkou namítané vady řízení spočívající v absenci poučení podle §118a a §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pak Nejvyšší soud neshledal.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkové okolnosti věci a průběh řízení před obecnými soudy. Soudům vytýká, že pominuly její důkazní návrhy, které měly směřovat ke zjištění o neplatnosti podnájemní smlouvy (důkaz nájemními smlouvami o nájmu družstevního bytu). Dále se nezabývaly věrohodností výpovědi vedlejší účastnice řízení, která si ve vyjádřeních opakovaně protiřečila, aniž by však svoje tvrzení musela podložit jakýmikoliv důkazy. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se nezabýval důkazy provedenými v předchozích řízeních ani dalšími námitkami stěžovatelky (např. námitkou absence poučení podle §119a o. s. ř.). S poukazem na judikaturu Ústavního soudu [viz nález ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 658/18 (N 102/89 SbNU 509); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] stěžovatelka v průběhu řízení zdůrazňovala, že při posuzování platnosti smluv je třeba vycházet ze skutečné vůle smluvních stran a upřednostnit platnost smlouvy před její neplatností. Dospěl-li Nejvyšší soud po téměř pěti letech soudního řízení k závěru o platnosti podnájemní smlouvy, měl se podle stěžovatelky zabývat i tím, zda bylo možné určit z podnájemní smlouvy i z jednání, které jejímu uzavření předcházelo, jakou část tvořil nájem a jakou zálohy na energie. Stěžovatelka dále poukazovala na rozpor mezi písemným protokolem z jednání a zvukovým záznamem, který jí byl z tohoto jednání umožněn pořídit a jímž se Nejvyšší soud rovněž nezabýval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím její žaloby, přičemž poukazuje na to, že soudy pominuly jí navržené důkazy (zejména důkaz nájemními smlouvami uzavřenými mezi družstvem jako pronajímatelem a vedlejší účastnicí řízení jako nájemkyní), nezabývaly se věrohodností výpovědi vedlejší účastnice řízení a řízení zatížily procesními vadami spočívajícími zejména v absenci poučení podle §118a a §119a o. s. ř. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od okresního soudu příslušný spis (sp. zn. 15 C 334/2017), avšak žádné ze stěžovatelkou namítaných pochybení obecných soudů neshledal.
12. Namítala-li stěžovatelka, že byl pominut důkaz nájemními smlouvami, které měly mít vliv na případnou existenci podnájemního vztahu, nepovažuje Ústavní soud toto pochybení za natolik závažné, aby měl důvod zasáhnout. Jakkoliv mohou opomenuté důkazy obecně porušit právo na soudní ochranu, v nyní posuzované věci by toto opomenutí evidentně nemohlo mít na výsledek sporu vliv. Závěr Nejvyššího soudu byl totiž v prvé řadě postaven na tom, že podnájemní smlouva je mj. i s ohledem na princip autonomie vůle platná s tím, že si smluvní strany sjednaly paušální výši podnájemného. Avšak i pokud by tomu tak nebylo, a byl by potvrzen závěr soudů nižších stupňů o neplatnosti podnájemní smlouvy (byť by vycházel z jiných důvodů než stěžovatelka uváděla v ústavní stížnosti), musel by být nárok stěžovatelky, jak se podává z rozsudku krajského soudu, posouzen podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, které však, jak soudy dovodily, na straně vedlejší účastnice řízení vůbec nevzniklo, neboť ze skutkových závěrů o výši průměrného tržního podnájemného v předmětném bytě zjištěného znaleckým posudkem a skutečných měsíčních nákladech na elektřinu a plyn v témže bytě (v době jeho užívání stěžovatelkou) po celé sledované období (od 1. 1. 2014 do dubna 2017) vyplynulo, že suma, kterou měla stěžovatelka správně za užívání bytu platit, byla vždy vyšší než částka, kterou fakticky platila, tedy jinak řečeno, vedlejší účastnice řízení naopak na to, že stěžovatelka užívala předmětný byt, v podstatě doplácela.
13. Uváděla-li stěžovatelka, že pokud již Nejvyšší soud vyslyšel její argumentaci, že při posuzování platnosti smluv je třeba vycházet ze skutečné vůle smluvních stran a upřednostnit platnost smlouvy před její neplatností (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 658/18), měl se zabývat současně i tím, zda bylo možné určit z podnájemní smlouvy a z jednání, které jejímu uzavření předcházelo, jakou část tvořil nájem a jakou zálohy na energie, potom přehlíží, že skutková zjištění nemohou být předmětem přezkumu Nejvyšším soudem (srov. §241a odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §242 odst. 3 o. s. ř.). Proto v postupu Nejvyššího soudu, který vyšel ze skutkového závěru krajského soudu, podle něhož se stěžovatelka a vedlejší účastnice řízení dohodly na paušální měsíční výši smluvního podnájemného, které v sobě již zahrnovala i úhrady za plnění spojená s užíváním bytu, nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
14. Co se týče námitky, že se soudy nezabývaly věrohodností výpovědi vedlejší účastnice řízení, Ústavní soud poukazuje na obecné pravidlo, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy, včetně věrohodnosti toho kterého důkazu, podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném občanským soudním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané procesním předpisem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Úkolem Ústavního soudu také není rekapitulovat závěry obecných soudů ke skutkovým otázkám či k hodnocení důkazů. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nelze dovodit tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
15. K námitce, že se Nejvyšší soud nevypořádal s výtkou ohledně absence poučení podle §119a o. s. ř. pak lze uvést, že ani tato námitka není způsobilá vyvolat reakci Ústavního soudu. Touto výtkou se Nejvyšší soud zabýval dostatečně. Poukazuje-li stěžovatelka na rozpor mezi protokolem z jednání a jí pořízeným zvukovým záznamem, nelze tuto skutečnost nikterak ověřit (a není ani v kompetenci Ústavního soudu, aby toto jakkoliv zjišťoval). Podstatné každopádně je, že proti obsahu protokolu z jednání konaného před okresním soudem dne 10. 7. 2019 (viz č. l. 324 - 326 vyžádaného spisu), kde je uvedeno, že účastníkům řízení bylo dáno poučení podle §119a odst. 1 a 2 o. s. ř., neměl právní zástupce stěžovatelky žádné výhrady (viz č. l. 326 vyžádaného spisu). Závěrečné poučení podle §119a o. s. ř. bylo posléze dáno i při závěrečném jednání okresního soudu, které se konalo dne 31. 7. 2019 (viz č. l. 347), přičemž ani v tomto případě nebyly proti protokolaci vzneseny žádné námitky (viz č. l. 348 vyžádaného spisu). Z tohoto pohledu nelze postupu Nejvyššího soudu, který vyšel z těchto protokolů obsažených ve spise, nic vytýkat.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu