ECLI:CZ:US:2021:3.US.2478.21.1
sp. zn. III. ÚS 2478/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, sídlem Wilsonova 368, Hlinsko, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. června 2021 č. j. 14 To 132/2021-560, rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. února 2021 č. j. 7 T 26/2020-390 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. prosince 2020 č. j. 14 To 411/2020-348, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního státního zastupitelství v Chrudimi jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Jde o rozhodnutí vydaná v trestním řízení, ve kterém byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku, když chronologicky posledním rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 6. 2021 č. j. 14 To 132/2021-560 bylo zamítnuto jeho odvolání.
2. Stěžovatel uvádí, že spolu s touto ústavní stížností podává dovolání, přičemž k podání ústavní stížnosti přistoupil toliko z procesní opatrnosti, a žádá, aby její projednání bylo přerušeno až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
3. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Zásadu subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska znění zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle zákona o Ústavním soudu a ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod. Lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
6. Podání ústavní stížnosti je předčasné. Kdyby byla věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení před Nejvyšším soudem přitom nelze předjímat. Rozhodování dovolacího soudu včetně posuzování dovolacích důvodů by se nadto ocitlo mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem, ač ten již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel řádného procesu.
7. Ústavní soud nemůže ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť tak by zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a také nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje a naopak mu umožňuje, v případě neúspěšnosti dovolání, podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.
8. Závěrem Ústavní soud připomíná, že jde-li o základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 90 Ústavy, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné podmínky k přistoupení k meritornímu přezkumu v dovolacím řízení.
9. Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, podaný návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj