ECLI:CZ:US:2021:3.US.2499.21.1
sp. zn. III. ÚS 2499/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., t.č. Věznice Kuřim, P.O.BOX 21, Kuřim, zastoupeného JUDr. Michalem Šilhánkem, advokátem se sídlem Tučapy 240, Tučapy, proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 4. 2017, č.j. 1 T 145/2016-198, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, č.j. 8 To 419/2017-348, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, č.j. 4 Tdo 1095/2018-28, usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 4. 2021, č.j. 1 T 145/2016-588, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2021, č.j. 9 Nt 6/2021-604, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 4. 2017, č.j. 1 T 145/2016-198, byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, kterého se dopustil (zjednodušeně řečeno) tím, že dne 4. 10. 2014 uzavřel v okrese V., jako zhotovitel smlouvu o dílo ve znění dodatku ze dne 15. 10. 2014, jejímž předmětem byla (mimo jiné) rekonstrukce střechy domu v okrese V., kdy se zavázal provést dílo v termínu do 8. 11. 2014 a za účelem nákupu střešní krytiny mu byla na bankovní účet zaslána požadovaná částka 50 000 Kč, přičemž takto jednal v úmyslu získané finanční prostředky použít pro vlastní potřebu, střešní krytinu v dohodnutém termínu ani později přes opakované urgence nezakoupil, rekonstrukci střechy neprovedl a zaslanou finanční hotovost použil na úhradu svých dalších závazků, čímž způsobil poškozeným škodu ve výši 50 000 Kč. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byla též uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody 50 000 Kč.
2. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 1. 2018, č.j. 8 To 419/2017-348, bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu podle §256 trestního řádu zamítnuto.
3. Dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2018, č.j. 4 Tdo 1095/2018-28.
4. Dne 14. 8. 2020 podal stěžovatel u okresního soudu v trestní věci sp. zn. 1 T 145/2016 již druhý návrh na povolení obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. Z jeho podání vyplynulo, že vznáší i námitku místní nepříslušnosti všech orgánů činných v trestním řízení, a to ve smyslu §18 odst. 1, odst. 2 trestního řádu.
5. Okresní soud usnesením ze dne 29. 4. 2021, č.j. 1 T 145/2016-588, před opakovaným řízením o druhé obnově řízení rozhodl o vznesené námitce místní příslušnosti tak, že podle §18 odst. 1, odst. 2 trestního řádu okresní soud byl a je místně příslušný pro konání trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené u okresního soudu pod sp. zn. 1 T 145/2016, a dále rozhodl o tom, že podle §281 odst. 2 trestního řádu je okresní soud v trestní věci stěžovatele vedené u okresního soudu pod sp. zn. 1 T 145/2016 příslušný pro konání řízení o obnově řízení.
6. Okresní soud konstatoval, že ačkoliv žádný z účastníků smlouvy o dílo neměl v době jejího uzavření v okrese V. pobyt, smlouva o dílo byla připravena, datována a sepsána ohledně nemovitosti v R., s místem uzavření v obci R. (okres V.). Doplnil, že došlo ke zjevné nesprávnosti při popisu skutku, kdy bylo uvedeno, že předmětná smlouva měla být uzavřena v obci R., okres V., ačkoliv se jednalo o obec R., okres V. Byť tato skutečnost svědčí o pochybení orgánů činných v trestním řízení, v konečném důsledku nemá ve vztahu k odsouzení stěžovatele žádný právní význam. Navíc tuto nesprávnost nenamítal ani sám stěžovatel, který byl po celou dobu trestního řízení zastoupen advokáty. Okresní soud doplnil, že v žádném případě nedošlo ke spáchání skutku v okrese T., nedošlo tam ani k uzavření žádné smlouvy, a to ani v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 9, či jinde. Veškeré záležitosti týkající se skutku byly konstruovány, míněny, připravovány, podepisovány a realizovány ve vztahu k nemovitosti poškozených v okrese V. Okresní soud proto uzavřel, že byl od samého počátku místně příslušným k projednávání předmětného skutku, a to i přes zřejmou nesprávnost v označení místa uzavření smlouvy o dílo (vždy však šlo o obce v okrese V.).
7. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu krajský soud s odkazem na odůvodnění obsažené v napadeném usnesení zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu usnesením ze dne 1. 7. 2021, č.j. 9 Nt 6/2021-604.
II.
8. Napadenými rozhodnutími byla podle stěžovatele porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K porušení mělo dojít projevem svévole při aplikaci a interpretaci práva, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
9. Stěžovatel namítá, že okresní soud nikdy nebyl místně příslušný pro projednávání jeho trestní věci, neboť veškeré podstatné okolnosti se odehrávaly mimo okres V. Smlouva o dílo byla dle stěžovatele sepsána v T., předmětné peníze byly zaslány z účtu vedeného v P. a následně z účtu vyzvednuty opět v T. Soudy uváděly jako místo uzavření smlouvy obec R., kde však vůbec k ničemu nedošlo, což uznal rovněž okresní soud.
10. Celé trestní řízení navíc provázela spousta procesních vad a nejasností. Trestním příkazem mu byly uloženy veřejně prospěšné práce, avšak bez vyžádání si zprávy probačního úředníka a stanoviska stěžovatele. Po podání odporu proti trestnímu příkazu bylo nařízeno hlavní líčení, ke kterému se stěžovatel nedostavil, protože si při změně obhájce nestihl najít obhájce nového, soud však k jeho omluvě nepřihlížel. Stěžovateli bylo rovněž navzdory jeho žádosti upřeno nahlédnout do spisu. V rámci dalšího průběhu řízení se snažil hájit svá práva podáváním různých žádostí, návrhů a stížností, nicméně soudy veškeré jeho snahy nebraly v potaz. Stěžovatelem navrhované důkazy nebyly soudy považovány za relevantní a ve většině případů se s nimi soudy ani dostatečně nevypořádaly. Taktéž si stěžovatel podal dva návrhy na povolení obnovy řízení, o jejichž zamítnutí bylo rozhodnuto bez řádného přezkoumání navrhovaných důkazů.
III.
11. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Brojí-li stěžovatel ústavní stížností proti usnesení okresního a krajského soudu o místní příslušnosti, je třeba uvést, že okresní soud v usnesení reflektoval námitky stěžovatele, vypořádal se se zjevnou nesprávností, ke které došlo záměnou obcí R. a R. v okrese V., a srozumitelným způsobem zdůvodnil, jak dospěl k učiněnému závěru o místní příslušnosti, který byl následně potvrzen také krajským soudem. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti na konkrétní argumentaci obecných soudů nijak nereaguje a neuvádí žádné skutečnosti, které by byly způsobilé závěr obecných soudů o místní příslušnosti okresního soudu přesvědčivě zpochybnit. Pokud dle okresního soudu ze spisového materiálu pravomocně skončeného řízení, ve kterém stěžovatel mohl uplatnit všechny své námitky, a tedy i námitky k místní příslušnosti, vyplývá kromě jiného právě to, že smlouva o dílo byla uzavřena v okrese V. (a týkala se rekonstrukce střechy domu v tomtéž okrese), pak pouhé opětovné tvrzení stěžovatele, že dle něj byla smlouva "sepsána v T., předmětné peníze byly zaslány z účtu vedeného v P. a následně z účtu vyzvednuty opět v T." nemůže být v dané situaci bez dalšího považováno z ústavněprávního hlediska za jakkoliv relevantní.
13. Po zvážení obsahu usnesení okresního a krajského soudu o místní příslušnosti a stěžovatelem předložených tvrzeních tak Ústavní soud dospěl k závěru, že důvod pro zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů dán není a ústavní stížnost je v této části návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
14. Další námitky stěžovatele (stran uložení trestu obecně prospěšných prací, omluvy z hlavního líčení, nahlížení do spisu a nevypořádání se s navrhovanými důkazy) se pak již nijak nevztahují k výše uvedeným rozhodnutím o místní příslušnosti. Stěžovatel tyto námitky mohl uplatnit v ústavní stížnosti směřující proti rozsudku okresního soudu ze dne 11. 4. 2017, č.j. 1 T 145/2016-198, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu, a navazujícím usnesením krajského soudu ze dne 30. 1. 2018, č.j. 8 To 419/2017-348, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, č.j. 4 Tdo 1095/2018-28, kterým došlo k odmítnutí jeho dovolání. To však neučinil, když proti těmto rozhodnutím ústavní stížností nikdy dříve nebrojil.
15. Pokud se tak snaží učinit nyní, činí tak zjevně opožděně, neboť dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud chtěl stěžovatel brojit proti těmto rozhodnutím, bylo tímto posledním procesním prostředkem právě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018.
16. Ústavnímu soudu byla dne 13. 9. 2021 doručena ústavní stížnost sepsaná samotným stěžovatelem a dne 12. 11. 2021 její doplnění zpracované k výzvě Ústavního soudu jeho advokátem. I z ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel lhůtu k jejímu podání odvíjí od usnesení krajského soudu ze dne 1. 7. 2021, kterým došlo k zamítnutí jeho stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu o místní příslušnosti (a k jehož doručení stěžovateli mělo dojít dne 3. 8. 2021), a nikoliv od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018. Směřuje-li tedy tato ústavní stížnost také proti rozsudku okresního soudu
a na něj navazujícím usnesením krajského soudu a Nejvyššího soudu, je zřejmé, že v této části nebyla podána ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a je třeba ji posoudit jako opožděně podanou (tato rozhodnutí navíc k ústavní stížnosti ani nebyla přiložena).
17. Stěžovatel také namítá, že podal dva návrhy na povolení obnovy řízení, o jejichž zamítnutí bylo rozhodnuto bez řádného přezkoumání navrhovaných důkazů. Tato rozhodnutí o návrzích na povolení obnovy řízení však v ústavní stížnosti nijak blíže neoznačil, ani je k ústavní stížnosti nepřiložil a Ústavní soud se jimi tedy nezabýval.
18. Vzhledem k důvodům shora uvedeným byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu