ECLI:CZ:US:2021:3.US.250.21.1
sp. zn. III. ÚS 250/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem, sídlem Severovýchodní II/12, Praha 4 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 4 Tdo 1168/2020-435, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2020 č. j. 12 To 18/2020-406 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. října 2019 č. j. 1 T 39/2019-374, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu patnácti měsíců. Poškození byli podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel i státní zástupce napadli rozsudek okresního soudu odvoláními podanými ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který rozsudek okresního soudu v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. d) a f) trestního řádu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání dvou let s podmíněným odkladem na dva roky. Poškození byli podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutkově spočívalo jednání stěžovatele v tom, že v úmyslu zmocnit se osobního automobilu, v domnění, že je předmětný automobil jeho majetkem, vylákal z poškozených klíče od auta, přičemž chtěl vozidlo následně odvézt, v čemž mu poškození zabránili. Jednomu z poškozených bylo v průběhu popsaného jednání stěžovatele způsobeno zranění, které ho omezilo v běžném životě po dobu nejméně čtyř týdnů.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se domnívá, že všechna napadená rozhodnutí zasáhla do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Okresní soud postupoval zcela v rozporu s trestním řádem, když po ukončení dokazování zjistil, že nemá dostatek důkazů pro odsouzení stěžovatele pro zločin loupeže, a tak ho odsoudil pro přečin vydírání. Podle názoru stěžovatele měl okresní soud buď vrátit věc státnímu zástupci, anebo měl stěžovatele zprostit obžaloby.
6. Krajský soud v řízení o odvolání zcela pominul argumenty obhajoby, jež uváděla, že objekt loupeže byl v době, kdy se skutek stal, ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel uvádí vlastní skutková tvrzení, na základě nichž dovozuje, že poškozený za vozidlo nezaplatil. Obecné soudy se dle jeho náhledu dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy. Zjištěný skutkový stav pak nenaplňuje znaky trestných činů, z nichž byl stěžovatel uznán vinným.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek okresního soudu, který v celém rozsahu zrušil krajský soud, k projednání ústavní stížnosti v této části není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán tento rozsudek okresního soudu případně zrušit podruhé.
8. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele, které jsou v ústavní stížnosti vzneseny, byly již vypořádány napadenými rozhodnutími. Taktéž Nejvyšší soud, který sice dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, se zabýval naplněním znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, jakož i možnou existencí tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, přičemž nedospěl k závěru, že by takový extrémní rozpor ve věci stěžovatele skutečně nastal. K uvedenému Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel vznáší především námitky skutkového charakteru (otázka, zda poškozený zaplatil kupní cenu či nikoliv), které však Ústavní soud není povolán přezkoumávat, resp. Ústavní soud vychází ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což však v posuzované věci bylo vyloučeno, v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. V posuzované věci se krajský soud opírá zejména o svědecké výpovědi několika nezávislých svědků, které spolu navzájem korespondují a jež byly dle závěru soudu věrohodné. Nelze tedy hovořit ani o důkazní nouzi ani o nedostatečném odůvodnění či o svévolném rozhodnutí. Ústavní soud tudíž neshledal zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu, který v celém rozsahu zrušil krajský soud) odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbytku - co do ostatních napadených rozhodnutí - ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu