ECLI:CZ:US:2021:3.US.2518.21.1
sp. zn. III. ÚS 2518/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2021 č. j. 7 Tdo 618/2021-2775, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2021 sp. zn. 9 To 445/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. srpna 2020 sp. zn. 44 T 17/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. V uvedené věci rozhodoval napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") poté, co byl jeho předchozí odsuzující rozsudek, a na něj navazující rozhodnutí, zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2867/16 (N 204/87 SbNU 341), neboť Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy se adekvátně nezabývaly námitkami stěžovatele spočívajícími v tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, resp. práva vyjádřit se k prováděným důkazům a práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, čímž došlo k zásahu do práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel v dalším řízení opětovně uznán vinným pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství s dalšími osobami, které byly již pravomocně za uvedenou trestnou činnost odsouzeny. Uvedená trestná činnost spočívala v tom, že se stěžovatel podílel na prodeji kradených motorových vozidel, z čehož následně generoval zisky v řádu statisíců Kč. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody v délce trvání 24 měsíců se zkušební dobou dvou let a trest propadnutí věci.
3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, které bylo jako nedůvodné dle §256 trestního řádu Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") zamítnuto.
4. Stěžovatel napadl zamítavé usnesení městského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení pravidel spravedlivého procesu, k čemuž mělo dojít tím, že stěžovatel byl v trestním řízení odsouzen na základě výpovědi svědka, který byl vyslechnut před zahájením trestního stíhání stěžovatele a stěžovatel nikdy neměl možnost tohoto svědka kontradiktorně vyslechnout sám anebo prostřednictvím svého obhájce.
6. Stěžovatel uvádí, že výpověď svědka R. byla pro jeho odsouzení klíčová, bez ní by stěžovatel nemohl být odsouzen. Nicméně tento důkaz vznikl bez dodržení principu rovnosti. Absenci kontradiktorního procesu nelze v právním státě bagatelizovat.
7. Stěžovatel taktéž rozporuje argumentaci soudů o dostatečně silných procesních zárukách, které měly vyvažovat nemožnost kontradiktorního výslechu svědka R. Stěžovatel tak považuje přítomnost soudce při výslechu svědka za toliko formální; k výpovědi svědka měl sice stěžovatel možnost se vyjádřit, avšak to nelze považovat za žádnou silnou procesní záruku, neboť jde pouze o běžné procesní oprávnění každého obviněného. Stěžovatel též odmítá, že by soudy hodnotily výpověď svědka R. obezřetně, a je toho názoru, že trestní stíhání proti stěžovateli nabývá rozměrů kabinetní justice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení, jež jim předcházelo, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2867/16 sice dospěl k závěru, že došlo k porušení základních práv stěžovatele, avšak nikoli na základě samotného faktu, že v hlavním líčení došlo toliko k přečtení protokolu svědecké výpovědi svědka R. Naopak Ústavní soud v tomto nálezu upozornil, že samotné provedení důkazu již v rámci předsoudní fáze trestního řízení samo o sobě není v rozporu s požadavkem, aby všechny důkazy byly v zásadě prováděny za přítomnosti obviněného při veřejném jednání (srov. rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kostovski proti Nizozemí ze dne 20. 11. 1989, č. stížnosti 11454/85, bod 41). Rovněž použití výpovědí získaných jako důkazy v průběhu přípravného řízení není bez dalšího neslučitelné s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Závadou napadených rozhodnutí, která vyústila v jejich následné zrušení, byla v zásadě absence řádného vypořádání námitky stěžovatele o tvrzeném zásahu do jeho práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Soudy se nevypořádaly s požadavky stanovenými judikaturou ESLP, které jsou na odůvodnění rozhodnutí a na postup soudů kladeny v obdobných případech (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Šačašvili proti Německu ze dne 15. 12. 2015, č. stížnosti 9154/10). Těmito požadavky jsou (I) posouzení, zda je pro nepřítomnost svědka v hlavním líčení dostatečný důvod; (II) posouzení důležitosti svědecké výpovědi pro trestní řízení, tj. zda šlo o důkaz výlučný či rozhodující; (III) posouzení, zda v trestním řízení existovaly dostatečné procesní záruky, které by kompenzovaly připuštění výpovědi svědka proti obviněnému a (IV) posouzení, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Úkolem soudů v dalším řízení navazujícím na zrušující nález Ústavního soudu bylo tedy především provést dokazování v souladu s uvedenými požadavky a argumentačně se s těmito požadavky vypořádat.
11. Ústavní soud tedy ve stávajícím řízení o ústavní stížnosti posuzoval naplnění výše uvedených požadavků a dospěl k závěru, že naplněny byly. První kritérium poukazuje na důvod nepřítomnosti svědka v hlavním líčení, který je v posuzované věci dán tím, že svědek ještě předtím, než mohl být podroben kontradiktornímu výslechu stěžovatelem, resp. jeho obhájcem, zemřel. Jde-li o důležitost důkazu svědeckou výpovědí svědka R., lze k tomu podotknout, že má velký význam, neboť propojuje ostatní důkazy, které svědčí proti stěžovateli. Význam tohoto důkazu lze vyvodit již ze samotného faktu, že byl tento důkaz v hlavním líčení vůbec použit, neboť kdyby nešlo o významný důkaz, soudy jej mohly z dokazování vynechat, neboť by byl nadbytečný. Jelikož byl tento důkaz použit, svědčí to o jeho nikoliv malém významu pro trestní řízení. Důležité z hlediska viny stěžovatele je však to, že tento důkaz nestojí osamoceně, nýbrž je součástí uceleného řetězce společně s dalšími provedenými důkazy, zejména se záznamy telekomunikačního provozu nebo informacemi o pohybu na bankovním účtu stěžovatele. Procesní záruky v posuzovaném řízení byly zcela jistě dostatečné. Primární zárukou je fakt, že důkaz byl opatřen jako neodkladný a neopakovatelný úkon, tedy za účasti soudce, který je významnou garancí zákonnosti tohoto úkonu. Z hlediska požadavků ESLP je nutno poukázat na to, že ESLP hovoří obecně o dostatečných procesních garancích, přičemž stěží si lze představit větší garanci zákonnosti (ústavnosti), než kterou tvoří přítomnost soudce při výslechu před zahájením trestního stíhání. Kontradiktornost řízení samozřejmě v posuzované věci nahradit objektivně nelze, neboť svědek zemřel, nicméně i pro tyto případy zákonodárce zakotvil institut neodkladných a neopakovatelných úkonů, jejichž význam spočívá v tom, že tyto důkazy mohou být později použity v řízení před soudem. Částečnou kompenzací stěžovateli budiž skutečnost, že měl možnost vyjádřit se k přečtenému protokolu s výpovědí svědka R. v hlavním líčení, a obvodní soud vyhověl požadavku stěžovatele na důkladné zkoumání věrohodnosti výpovědi tohoto svědka v intencích objektivních možností. K důkazu obvodní soud přistupoval obezřetně, nicméně pravdivost důkazu se jeví býti vysoká, neboť svědek zjevně vypovídal spontánně, byl řádně poučen, a informace vyplývající z jeho výpovědi korespondují s obsahem dalších, posléze provedených důkazů. Lze proto konstatovat, že trestní řízení proti stěžovateli bylo jako celek spravedlivé, neboť bylo prosto procesních pochybení za současného poskytnutí všech zákonných záruk stěžovateli. Ústavní soud upozorňuje, že z pouhého objektivního faktu, že určitý svědek, který poskytl důležité svědectví použitelné jako důkaz v trestním řízení, nelze činit závěry o výsledku trestního řízení. Na situace, kdy dojde ke ztrátě možnosti svědka vyslechnout v hlavním líčení, pamatuje trestní řád různými instituty, mezi nimiž zaujímá významné postavení právě institut neodkladných a neopakovatelných úkonů. Na soudy je pak v takovém případě kladen požadavek větší obezřetnosti při nakládání s takovým důkazem a při jeho posuzování v kontextu s dalšími provedenými důkazy, což se nevyhnutelně promítá i do kvality odůvodnění soudního rozhodnutí, které se musí s objektivním nedostatkem kontradiktornosti ve vztahu k takovému důkazu vypořádat. Soudy v posuzované věci tomuto požadavku však dostály.
12. Ústavní soud proto na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu