ECLI:CZ:US:2021:3.US.253.21.1
sp. zn. III. ÚS 253/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Vidura, zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem 28. října 3117/61, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2020, č. j. 9 Ads 238/2020-36, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 8. 2020, č. j. 72 Ad 36/2018-72, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 6. 2018, č. j. RN-600 105 1573-315-LL, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 2. 2017, č. j. R-17.2.2017- 422/600 105 1573, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal žádost o starobní důchod od dosažení věku 55 let a 6 měsíců. Česká správa sociálního zabezpečení však rozhodnutím ze dne 17. 2. 2017, č. j. R-17.2.2017-422/X, tuto žádost zamítla, neboť stěžovatel nezískal potřebnou dobu pojištění. Stěžovatel totiž nepracoval v takovém typu důlního díla, o němž by bylo rozhodnuto, že zde byli pracovníci vystaveni patřičné míře negativního ionizujícího záření, s čímž by byla spojena doba pojištění umožňující stěžovateli začít čerpat dávku starobního důchodu již po 55. roku věku. Námitky, které stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal, Česká správa sociálního zabezpečení zamítla rozhodnutím ze dne 13. 6. 2018, č. j. RN-X-LL. Rozhodnutí o námitkách stěžovatel napadl správní žalobou, která byla ale rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 12. 2019, č. j. 72 Ad 36/2018-42, nejprve zamítnuta, ovšem tento rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ve dne 7. 4. 2020, č. j. 9 Ads 19/2020-31, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Uložil mu, aby se v novém rozhodnutí vypořádal mimo jiné se závěrem hlavního hygienika z roku 1990, z něhož vyplývá, že i pro některá pracoviště Rudných dolů Jeseník (stěžovatel pracoval na důlním díle Zlaté Hory) je možno stanovit nejvyšší přípustnou expozici pro práci v podzemí z důvodu ionizačního záření.
3. Krajský soud následně provedl (mimo jiné) jako důkaz sdělení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost a stěžovatelovu žalobu znovu zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Na základě všech skutkových zjištění totiž uzavřel, že pro pracoviště Rudných dolů Jeseník, závod Zlaté Hory (pracoviště stěžovatele) nebyla stanovena nejvyšší přípustná expozice z důvodu rizika ionizačního záření, nýbrž nejvyšší možná expozice z důvodu rizika škodlivé prašnosti. Nepodařilo se proto prokázat, že by pracoviště stěžovatele bylo pokládáno za uranový důl, který by nadto měl stanovenou nejvyšší možnou expozici z důvodu ionizujícího záření, jež by stěžovateli při splnění dalších podmínek umožnila začít čerpat dávku starobního důchodu již po 55. roku věku.
4. Následná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud zejména zdůraznil, že stěžovateli nevznikl nárok na snížení důchodového věku na 55 let, neboť nezískal zaměstnání hornictví v uranových dolech nebo v dolech, kde by byl vystaven právními předpisy předpokládané dávce ionizujícího záření. Jádrem sporu mezi stěžovatelem a Českou správou sociálního zabezpečení byla přitom právě otázka možnosti podřazení pracoviště stěžovatele pod pojem uranový důl nebo důl s obdobným vlivem ionizujícího záření. Krajský soud ovšem podle Nejvyššího správního soudu řádně odůvodnil závěr, že v případě dolu, kde stěžovatel pracoval, nebylo prokázáno, že by šlo o pracoviště, ve kterém by byla rozhodnutím příslušného hygienika stanovena nejvyšší přípustná expozice ionizujícího záření na 2100 směn. Teprve za těchto podmínek by jejich odpracování stěžovateli zakládalo nárok na snížení důchodového věku. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelovo tvrzení, že v době řízení před správními soudy ve věci stěžovatele byl na jeho bývalém pracovišti zjištěn výskyt radonu. Pro založení stěžovatelova nároku by totiž bylo zapotřebí, aby příslušný státní orgán pro pracoviště stěžovatele (a to pro dobu, kdy v něm byl stěžovatel činný) autoritativně stanovil nejvyšší přípustnou expozici 2 100 směn z důvodu ionizujícího záření. To se však nestalo.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že při absenci možnosti jednoznačného určení, na která z pracovišť Rudných dolů Jeseník se určení nejvyšší přípustné expozice hlavním hygienikem vztahovalo, měly správní soudy věc vyložit tak, že stanovení této expozice se týkalo všech pracovníků pracujících na těchto důlních dílech (tedy i stěžovatele). Ze stanoviska Státního úřadu pro jadernou bezpečnost podle stěžovatele nebylo možno vycházet, neboť tento úřad nemá pravomoc se vyjadřovat ke stanovení nejvyšší přípustné expozice z hlediska jaké jakéhokoliv rizikového faktoru; nemá totiž pravomoc nejvyšší možné expozice stanovovat.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, jelikož napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě odůvodněna, dostatečně reagují na námitky stěžovatele a Ústavní soud proto neshledal žádný rozumný důvod, pro který by je měl z hlediska ústavnosti jakkoliv zpochybňovat.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatele proto Ústavní soud uvádí pouze následující a v ostatním odkazuje právě na přesvědčivá odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Především je třeba uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepřináší žádnou hlubší - natožpak skutečnou ústavněprávní - argumentaci. Nevysvětluje například, proč by mělo být spravedlivé stanovit výskyt ionizujícího záření bez konkrétních dobových podkladů i pro důlní dílo, kde stěžovatel pracoval. I jen z ústavní stížností napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že důl Zlaté Hory podléhal hygienické kontrole a výskyt ionizujícího záření v období stěžovatelovy činnosti zde zjištěn nebyl (byla zde naopak zjištěna nebezpečná prašnost). Není tedy dán důvod, aby soudy vycházely z toho, že jen kvůli možné potencionalitě výskytu takového záření v důlním díle je nutno předpokládat, že zde takové záření opravdu přítomno bylo. Nadto (viz zejména napadený rozsudek krajského soudu) ze shora citovaných rozhodnutí správních soudů je podle Ústavního soudu dostatečně patrno, že oba označené soudy věnovaly velké úsilí, aby otázka existence autoritativního stanovení míry záření - pokud by takové skutečně existovalo - byla postavena najisto. Ze shora provedené rekapitulace věci se ostatně podává, že krajský soud z důvodu kasace jeho prvního rozhodnutí rozhodoval ve věci opakovaně a v dalším řízení doplnil provedené dokazování.
11. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud (bod 57) rovněž reagoval na námitku stěžovatele, která se posléze promítla i do argumentace před Ústavním soudem. Státní úřad pro jadernou bezpečnost sice sám v případě důlního díla nezjišťuje eventuální míru záření, nicméně vede seznam všech zdrojů ionizujícího záření. Není tedy důvod, aby krajskému soudu případně nesdělil, zda pracoviště stěžovatele bylo v období pro posouzení věci relevantním právě takovým zdrojem záření. Ani k této části odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí stěžovatel přitom v ústavní stížnosti žádnou věcnou protiargumentaci nenabízí a Ústavní soud proto pro stručnost plně odkazuje na její vypořádání krajským soudem.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu