ECLI:CZ:US:2021:3.US.2535.21.1
sp. zn. III. ÚS 2535/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., Věznice Plzeň, t. č. Klatovská 202, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2021, č. j. 5 As 157/2021-18, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 5 A 29/2021-6, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, městský soud v záhlaví označeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta v řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal ochrany proti nečinnosti žalované Vězeňské služby České republiky při vyřizování žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Důvodem odmítnutí těchto žádostí městským soudem byla okolnost, že stěžovatel vede značné množství obdobných sporů, které se nedotýkají jeho osobní sféry, nýbrž jsou projevem jeho zájmu o veřejné záležitosti. Je proto oprávněn tyto spory vést, avšak je na něm, aby nesl náklady s nimi spojené. Ke stejnému závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž Nejvyšší správní soud.
3. Obsahem nyní posuzované (několikařádkové) ústavní stížnosti je pouhé konstatování, že stěžovatel dlouhodobě využívá svoje ústavně zaručené politické právo k veřejně prospěšným účelům a že mu správní soudy nepřiznaly osvobození od soudního poplatku, čímž nezákonně odmítly jeho správní žaloby.
4. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
6. Zejména je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátkou), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je totiž uvedeno již výše, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv.
7. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadených rozhodnutích věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Pokud však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
8. Právě na tyto případy výslovně pamatuje §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož postačuje při odmítnutí návrhu (mimo jiné) pro jeho zjevnou neopodstatněnost uvedení zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a není tedy nutné domýšlet za samotného stěžovatele případné důvody, pro které by bylo namístě podrobit napadená soudní rozhodnutí skutečnému věcnému přezkumu.
9. Lze proto uzavřít, že jelikož stěžovatel neuvedl žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí obecných soudů neměla být ústavně konformní, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu