ECLI:CZ:US:2021:3.US.2542.20.1
sp. zn. III. ÚS 2542/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Václava Vlka, advokáta, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, zastoupeného Mgr. Liborem Neradem, advokátem, sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2020 č. j. 23 Co 205/2020-182, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Pavla Zimy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jakož i zrušení ustanovení §12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a to pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného rozhodnutí, z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") č. j. 30 C 176/2017-167 a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti.
3. Stěžovatel byl jako advokát usnesením obvodního soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 30 C 176/2017-73 ustanoven podle §30 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu žalobci v civilním sporném řízení jako zástupce k ochraně jeho zájmů. V uvedené věci bylo předmětem sporu zaplacení částky 303 389 Kč s příslušenstvím, čehož se domáhal žalobce, klient stěžovatele. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 16. 1. 2019 č. j. 30 C 176/2017-84 bylo žalobě co do jistiny a části příslušenství vyhověno (výrok I.), co do části příslušenství byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že povinnost k náhradě nákladů řízení žalobce nese žalovaný (výrok III.) a povinnost k náhradě nákladů řízení placených státem nese též žalovaný (výrok IV.).
4. Obvodní soud následně rozhodl usnesením ze dne 11. 5. 2020 č. j. 30 C 176/2017-167 o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce, tedy stěžovatele. Odměna byla stanovena podle §7 advokátního tarifu ve výši 9 540 Kč za úkony právní služby spočívající v sepsání písemného vyjádření a účasti na jednání soudu (v rozsahu dvou úkonů), náhrada hotových výdajů byla stanovena ve výši 300 Kč podle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, a to ke každému z těchto úkonů, přičemž souhrn těchto částek byl navýšen o částku ve výši 21 % představující daň z přidané hodnoty. Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů stěžovatele tvořily částku ve výši 35 719,20 Kč.
5. Proti rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů zástupce žalobce (stěžovatele) podal odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") vedlejší účastník (žalovaný), který namítl, že obvodní soud nepřihlédl k §12a odst. 1 a 2 advokátního tarifu, podle něhož je třeba postupovat v případě odměny ustanoveného zástupce, když tato odměna se snižuje o 20 % a nesmí přesáhnout částku 5 000 Kč za jeden úkon právní služby. Městský soud uznal odvolání žalovaného jako důvodné a stěžovateli přiznal na odměně a náhradě hotových výdajů částku ve výši 19 239 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel předesílá, že si je vědom toho, že jeho věc je bagatelní, avšak je přesvědčen, že městský soud svým rozhodnutím porušil zásadu rovnosti před zákonem podle čl. 37 odst. 2 Listiny a zásadu ochrany před státní libovůlí, když znevýhodnil ustanoveného zástupce, kterému má náležet nižší odměna než právnímu zástupci, jenž byl svým klientem zvolen. V konečném důsledku může vést postup městského soudu k tomu, že ustanovení zástupci nebudou chtít svoji funkci vykonávat.
7. Libovůli v rozhodování městského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že spor o meritu věci nebyl jednoduchý a ani bagatelní, přesto však městský soud vyslovil závěr, že v případě úkonů stěžovatele nešlo o úkony nijak náročné.
8. Stěžovatel je toho názoru, že ve věci "hraje prim" fiskální zájem státu, který nemá zájem na tom, aby byla odměna uhrazena v plné výši, když jde o jeho vlastní náklady. Stěžovatel uvádí, že ad absurdum byl porušen čl. 11 odst. 5 Listiny, když splnění povinností ustanoveného zástupce a nesení veškerých nákladů až do doby jejich úhrady je naturální dávkou vůči státu a stěžovatel byl v legitimním očekávání jejich úhrady.
9. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že žalobce měl ve věci téměř plný úspěch, pouze část příslušenství mu nebyla přiznána, v důsledku čehož mělo být uplatněno ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Zmíněné ustanovení však bylo dle náhledu stěžovatele popřeno, neboť mu byla přiznána pouze část jeho nároku. V tom stěžovatel spatřuje popření zásady rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
10. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho ústavní stížnost není podána z touhy po zisku, nicméně je však třeba vzít v úvahu, že jako advokát musí hradit pojištění ve výši několika set tisíc Kč ročně, má náklady na provoz kanceláře a hradí zaměstnancům mzdy. Stát pouze říká, kolik má být zaplaceno, ale ze svého nechce dát nic. V tomto konkrétním případě je odměna zvoleného zástupce téměř o 50 % vyšší než odměna zástupce ustanoveného.
11. K uvedenému dále stěžovatel podotýká, že jeho postavení je oproti zvolenému zástupci horší ještě v tom, že musí odvést z přiznané náhrady nákladů řízení 21% daň z přidané hodnoty státu, a to aniž by peníze ještě dostal. Stěžovatel jako ustanovený zástupce má nárok na 5 000 Kč, z nichž musí do měsíce po právní moci rozhodnutí odvést daň z přidané hodnoty, tj. 1 050 Kč. O protiústavnosti právní úpravy tedy není pochyb.
12. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 22/19, v němž je uvedeno, že poskytnutí právní pomoci na základě ustanovení musí být přiměřené i co do odměny, a tudíž není podstatné, zda je právní pomoc poskytnuta na základě smlouvy či na základě ustanovení soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Stěžovatel, zjednodušeně řečeno, brojí proti postupu městského soudu, který podle §12a advokátního tarifu stěžovateli zkrátil odměnu coby zástupci ustanovenému podle §30 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, následkem čehož byla stěžovateli přiznána odměna za jeden úkon právní služby ve výši toliko 5 000 Kč. Popsanou skutečnost považuje stěžovatel za diskriminační (ve srovnání s advokátem poskytujícím právní služby na základě plné moci), porušující zásadu rovnosti podle čl. 37 odst. 2 Listiny v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. S těmito závěry se však Ústavní soud nemůže ztotožnit.
17. Stěžovatel v uvedené souvislosti argumentuje nálezem ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19, kterým byla zrušena část právní úpravy obsažené v §9 odst. 5 advokátního tarifu, a to z důvodu rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny a s čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. Argumentace tímto nálezem však není v posuzované věci přiléhavá, a to z více důvodů.
18. Ve zmiňovaném plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (a na něj navazující sérii plenárních nálezů "vyprazdňujících" §9 odst. 5 advokátního tarifu) šlo o osobu opatrovníka, jemuž byla při výpočtu odměny stanovena jako tarifní hodnota částka ve výši 1 000 Kč, což ve výsledku znamená odměnu ve výši pouhých 500 Kč (přičemž tato hodnota byla ještě podle §12a advokátního tarifu snížena o 20 %) za jeden úkon právní služby. Taková výše odměny byla shledána zcela nedostatečná, neboť se ani neblížila odměně, kterou by mohl advokát sjednat v běžném styku se svými klienty. Již samotný tento nález vycházel při posouzení ústavnosti konkrétní části hypotézy §9 odst. 5 advokátního tarifu z rozdílů mezi zástupcem ustanoveným podle §30 občanského soudního řádu a mezi ustanoveným opatrovníkem, neboť zástupci je odměna vypočtena rozdílně od opatrovníka, způsobem zvýhodňujícím právě zástupce, když zástupci je odměna vypočítávána podle §7 advokátního tarifu, kde se vychází ze skutečné hodnoty sporu. Tedy již prima facie je zjevné, že opatrovník byl co do odměny velmi výrazně znevýhodněn oproti ustanovenému zástupci. Stěžovateli byla přiznána odměna ve výši 5 000 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž fakticky vykonal ve věci tři úkony. Částka ve výši 15 000 Kč coby odměna za celkem tři úkony právní služby se nejeví jako odměna zjevně nepřiměřená provedené práci a lze předpokládat, že taková výše odměny není ani zjevně nepřiměřená ve vztahu k advokátům vykonávajícím právní službu na základě plné moci ve srovnatelně složitých věcech při stejném množství úkonů.
19. Stěžovateli za dané situace primárně vadí použití §12a advokátního tarifu, na základě něhož došlo ke snížení jeho odměny jako zástupce ustanoveného v občanském soudním řízení o 20 %, což vyústilo v onu zmiňovanou částku poníženou na 15 000 Kč (při současném omezení maximální částkou 5 000 Kč za úkon). Lze však konstatovat, že takto je ponižována odměna i ustanoveným opatrovníkům. Obecné snížení odměny však apriori nelze hodnotit jako rozporné se základními právy, neboť po advokátu lze požadovat, aby některé činnosti vykonával v přiměřeném rozsahu bez nároku na odměnu nebo za odměnu sníženou; rozhodné ovšem je, aby se tak nedělo diskriminačně, na základě nevhodných (svévolných) kritérií (srov. východiska uvedená v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983, stížnost č. 8919/80 a rozsudek ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku ze dne 18. 10. 2011, stížnost č. 31950/06).
20. V posuzované věci tedy Ústavní soud konstatuje, že nedošlo k porušení zásady rovnosti ani k porušení práva obstarávat si své živobytí prací, neboť postup uplatněný vůči stěžovateli snížením výše odměny o 20 % nebyl svévolný ani diskriminační, a to zejména vzhledem k výši skutečné odměny, která byla stěžovateli napadeným usnesením přiznána, jež není zjevně nepřiměřená výši odměny, kterou by ve srovnatelných podmínkách mohl od svého klienta požadovat a získat advokát působící na základě plné moci. V tomto ohledu jde o zásadní odlišnost oproti výši odměny, která byla shledána protiústavní v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19.
21. Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti navrhl taktéž zrušení §12a advokátního tarifu. Ústavní soud se touto námitkou nad rámec uvedeného odůvodnění nezabýval, neboť ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou a tento akcesorický návrh sdílí její "osud".
22. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu