ECLI:CZ:US:2021:3.US.2545.21.1
sp. zn. III. ÚS 2545/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2021 č. j. 30 Cdo 3870/2020-199, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2020 č. j. 30 Co 67/2020-120 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. října 2019 č. j. 11 C 95/2018-90, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") bylo konstatováno, že v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 22 C 178/2013 došlo k porušení práva stěžovatele (žalobce) na projednání věci v přiměřené lhůtě (I. výrok), byla zamítnuta žaloba v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 84 792 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a žalované vedlejší účastnici bylo uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení (III. výrok).
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud korigoval některé závěry obvodního soudu a ve shodě s ním uzavřel, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a došlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu. Stěžovateli proto náleželo právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, avšak toliko ve formě konstatování porušení práva. Ačkoliv k závěru o tom, že konstatování porušení práva je dostatečným přiměřeným zadostiučiněním, lze dospět pouze výjimečně, v posuzované věci byly takové výjimečné okolnosti dány. Soud přihlédl k tomu, že stěžovateli se zadostiučinění dostalo dobrovolným plněním vedlejší účastnice již v počátku posuzovaného řízení, a to dokonce ve vyšší částce, než stěžovateli náležela. Dále pak soud zohlednil, že, jak mu bylo známo z jeho úřední činnosti, stěžovatel vedl a vede proti vedlejší účastnici řadu sporů o přiměřené zadostiučinění, a předmětný spor je tak pouze jedním z více vedených sporů obdobného typu; v dané situaci proto bylo nepochybné, že újma z nepřiměřené délky řízení spočívající v pociťované nejistotě o výsledku řízení bude nižší, než kdyby stěžovatel vedl řízení jediné. Pro závěr o dostatečnosti konstatování porušení práva pak svědčila též skutečnost, že i z hlediska dalších zákonných kritérií v posuzovaném případě šlo spíše o hraniční případ, kdy posuzované řízení (před správním orgánem a před čtyřmi stupni soudní soustavy) bylo sice nepřiměřeně dlouhé (5 let a 2 měsíce), nikoliv však excesivní. Městský soud tak s ohledem na uvedené neshledal žádné okolnosti, které by újmu stěžovatele významně zvyšovaly, a odůvodňovaly tak i přes nepatrný význam řízení pro stěžovatele přiznání zadostiučinění v peněžité formě.
4. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť na stěžovatelem předložených otázkách rozhodnutí městského soudu nezáviselo, případně se městský soud při jejich řešení neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. V části, v níž stěžovatel namítal porušení svých ústavně zaručených práv, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako vadné, neboť stěžovatel nevymezil, v čem konkrétně mělo dané porušení spočívat a od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu se měl městský soud odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele odškodnění toliko ve formě konstatování porušení práva není v jeho případě dostačující. Uvedená forma odškodnění má pouze podpůrnou funkci a zadostiučinění v penězích lze nepřiznat pouze ve výjimečných případech. Stěžovatel odmítá, že by význam předmětu řízení byl pro něj nepatrný a tvrdí naopak, že jeho význam byl velmi vysoký, neboť odškodňovací řízení lze nepochybně označit za řízení s vyšším významem pro poškozeného; navíc v daném řízení bylo prokázáno, že stěžovatel požadoval odškodnění opodstatněně. Názor městského soudu, že význam předmětu řízení pro stěžovatele byl nepatrný především z důvodu, že stěžovatel vede s vedlejší účastnicí větší počet sporů, odporuje stávající soudní praxi, dle níž jednání žalobce lze hodnotit jako litigózní (sudičské) pouze tehdy, kdy počet podávaných žalob je mimořádně vysoký, přičemž většina z nich je neúspěšná - to však není stěžovatelův případ, neboť stěžovatel je naopak ve většině vedených řízení úspěšný. Bagatelizují-li soudy stěžovatelovu věc pouze z důvodu, že vede řadu dalších soudních řízení, porušují tím jeho základní práva. Městský soud se dopustil pochybení též nepřípustným aktivismem, když dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro stěžovatele, ačkoliv vedlejší účastnice nic takového netvrdila a v tomto směru nenavrhovala žádné důkazy; na podporu uvedeného stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Nesprávné je pak konečně i rozhodnutí o dovolání stěžovatele v té části, v níž byla posuzována přípustnost dovolání ve vztahu k namítanému nepřípustnému aktivismu městského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. Stěžovatel svou argumentací vyjadřuje silný nesouhlas se způsobem, jakým bylo v řízení před obecnými soudy rozhodnuto o jím uplatněném nároku; konkrétní důvody, které soudy vedly k přijetí v ústavní stížnosti rozporovaných závěrů, však stěžovatel ne zcela reflektuje, případně tyto závěry za účelem podpoření vlastních námitek do značné míry zkresluje.
10. Soudy spatřovaly důvod pro výjimečné přiznání zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě ve skutečnosti, že význam předmětu řízení pro stěžovatele byl snížený, resp. pouze nepatrný. Není však pravdou, že by soudy k uvedenému závěru dospěly především na základě toho, že stěžovatel vede s vedlejší účastnicí větší počet sporů či že by snad jednání stěžovatele vyhodnotily jako "sudičské" a měly potřebu ho za to kárat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je naopak zcela zřejmé, že skutečnost, že stěžovatel vede více obdobných sporů, byla pouze jedním z důvodů, k nimž soudy přihlédly při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného stěžovatele. Soudy zohlednily především to, že zadostiučinění v penězích bylo stěžovateli vedlejší účastnicí dobrovolně poskytnuto již v počátku soudy posuzovaného řízení, a to dokonce ve vyšší částce, než stěžovateli dle zjištění soudů náležela; přihlédnuto bylo dále k tomu, že co do délky řízení šlo spíše o hraniční případ (viz zejména body 15 až 17 odůvodnění rozsudku městského soudu či str. 2 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). S ohledem na tyto konkrétní okolnosti věci Ústavní soud považuje závěr soudů, že přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je v daném případě dostačující, z ústavněprávního hlediska za přijatelný.
11. Úspěšnou nemůže být ani námitka nepřípustného aktivismu městského soudu. Ačkoliv je stěžovatel opačného názoru, tuto námitku dostatečným způsobem vypořádal již Nejvyšší soud. Ten stěžovateli vysvětlil, že městský soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, zohlednil-li okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které byly zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich tvrzení, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení (srov. str. 2 a 3 usnesení Nejvyššího soudu). Skutečnosti, z nichž městský soud v posuzované věci dovodil nepatrný význam předmětu řízení pro stěžovatele (tj. zejména skutečnost, že stěžovateli bylo vedlejším účastníkem již dobrovolně plněno či informace o dalších stěžovatelem vedených řízeních a o přesné délce posuzovaného řízení a jeho průběhu), byly soudu známy z jeho úřední činnosti, případně vyplynuly z tvrzení účastníků nebo ze soudního spisu. Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, naproti tomu dopadá na situace, kdy odvolací soud dospěl k závěrům, které z tvrzení účastníků nevyplývaly a u nichž nebylo zřejmé, z jakých důkazů soud daná skutková zjištění převzal (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 765/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejně dostupná na http://www.nsoud.cz), případně na situace, kdy odvolací soud sám od sebe snížil základní částku zadostiučinění pouze z důvodu, že žalobkyně neprokázala zvýšený význam řízení (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 515/2014).
12. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv, Ústavní soud ústavní stížnost usnesením odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu