ECLI:CZ:US:2021:3.US.2548.20.1
sp. zn. III. ÚS 2548/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Karlem Klimešem, advokátem, sídlem Ostrava, Macharova 302/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2020 č. j. 5 Tdo 503/2020-6082, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 3 To 60/2019-5787 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2019 č. j. 50 T 1/2018-5666, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 3, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaných částí spisového materiálu Krajského státního zastupitelství v Ostravě vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným v bodech I a II zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a v bodě II též přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tohoto zákona. Proti I. výroku o vině a v návaznosti na to rovněž do výroku o trestu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v nerespektování §1 odst. 1 věty druhé trestního řádu, když postup policejního orgánu v rámci trestního řízení nevedl k předcházení a zamezování trestné činnosti stěžovatele, ale pouze k jejímu dlouhodobému monitorování tak, aby dosáhla velkého rozsahu a tudíž kvalifikované skutkové podstaty, a dále v porušení §2 odst. 1, 3, 4 a 5 trestního řádu, neboť policejní orgán nepostupoval podle §159b odst. 1 tohoto zákona, tedy dočasně neodložil zahájení trestního stíhání, ani podle §160 odst. 1 téhož zákona nezahájil trestní stíhání, ač pro to nejpozději 13. 7. 2015 byly splněny všechny podmínky, neboť byla rozkryta celá trestná činnost a byli známi jednotliví pachatelé. Ačkoli trestní řád ukládá policejnímu orgánu, aby neprodleně zahájil trestní stíhání takové osoby, v posuzované věci toto učinil policejní orgán až dne 21. 3. 2017, tedy o rok a půl později, a to z důvodu, aby rozsah zkrácení daně přesáhl hranici 5 000 000 Kč.
4. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že bylo v rámci sledování osob a věcí dlouhodobě zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, aniž by k tomuto postupu dal předchozí povolení soudce podle §158b odst. 1 trestního řádu, přičemž navíc v rozporu s tímto ustanovením sledování nebylo realizováno a obrazové záznamy nebyly pořizovány policejním orgánem ani jeho technickými prostředky, ale obyvatelkou domu a soukromými technickými prostředky. Takto pořízené záznamy se pak staly hlavním důkazem, kterým byl odůvodněn odsuzující rozsudek. Stěžovatel uvádí, že na žádost policejního orgánu státní zástupce povolil podle §158d odst. 1, 2 trestního řádu sledování několika osob, neurčitého množství vozidel, tabáku, bydliště stěžovatele, a také bytu č. X na ulici X s tím, že toto sledování bude realizováno technickými prostředky celní správy a policie. Následně státní zástupkyně třikrát podala podle §158d odst. 3 trestního řádu návrh na povolení sledování tohoto bytu, které mělo být realizováno za využití bezpečnostních kamer umístěných v tomto domě. Ve všech třech případech soud návrh státní zástupkyně zamítl, přičemž v odůvodnění třetího zamítnutí návrhu soud konstatoval, že jedná-li se o společné prostory v domě, není potřeba postupu podle §158d odst. 3 trestního řádu, ale postup sledování je v kompetenci státního zástupce a postačuje postup podle §158d odst. 1, 2 tohoto zákona. Státní zástupkyně následně dne 16. 4. 2015 na základě návrhu policejního orgánu ze dne 14. 4. 2015 povolila toto sledování. S uvedeným názorem soudu a postupem státní zástupkyně se stěžovatel neztotožňuje a namítá, že i společné prostory domu podléhají ochraně obydlí, což přesvědčivě odůvodnil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.), stěžovatelem nesprávně označeném jako usnesení sp. zn. IV. ÚS 121/10 ze dne 31. 5. 2010, publikovaném ve sbírce zákonů pod č. 219/2010 Sb. Stěžovatel upozorňuje, že tyto závěry přijala taktéž odborná literatura, např. komentář k trestnímu řádu, publikovaný v nakladatelství C. H. Beck, 7. vydání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že sledování osob a věcí povolené Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě dne 16. 4. 2015 na základě návrhu policejního orgánu ze dne 14. 4. 2015 je nezákonné, neboť vnitřní společné prostory domu podléhají ochraně obydlí podle čl. 12 Listiny, a jejich sledování je možné pouze na základě povolení soudu.
7. Podle §158d odst. 3 trestního řádu platí, že pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků.
8. Otázkou nedotknutelnosti soukromého života a obydlí se zabýval Ústavní soud ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 v bodech 14 - 26 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém uvedl, že podmínky, za nichž bylo možné nařídit a vykonat prohlídku jiných prostor a pozemků, vymezené §83a odst. 1 trestního řádu, tedy podmínky pro použití nástroje trestního procesu omezujícího základní práva a svobody jednotlivce, v daném případě práva na soukromí v prostorové podobě, tj. práva na respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí, zřetelně porušovaly v odůvodnění nálezu naznačené ústavněprávní limity a maximy plynoucí z ústavního pořádku České republiky, které je zcela nezbytné při zákonné konstrukci (stejně jako při užití) nástrojů trestního procesu omezující základní práva a svobody jednotlivců respektovat. Samotným pojmem "obydlí" se Ústavní soud zabýval v bodě 18 uvedeného nálezu, kde konstatoval, že doktrínou je institut obydlí definován jako prostor sloužící k bydlení (byty, rodinné domky, rekreační chaty, bytové náhrady, místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení jako koleje a ubytovny, ale i pronajatý hotelový pokoj apod.) a prostory k němu náležející, za které je třeba považovat všechny prostory, k jejichž užívání opravňuje vlastnický nebo jiný právní titul, určující daný prostor k bydlení či obývání. Naopak pod pojem "obydlí" nejsou zahrnovány prostory nesloužící k bydlení (jiné prostory) ve smyslu §82 odst. 2 trestního řádu, za které jsou považovány zejména tzv. nebytové prostory jako kanceláře, dílny, tovární haly, skladiště, živnostenské provozovny, ale i samostatně stojící garáže, které nejsou součástí obydlí (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 629n., či poněkud odlišně Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Nakl. A. Čeněk, Plzeň 2005, str. 693).
9. Státní zástupkyně podala Okresnímu v Ostravě (dále jen "okresní soud") dne 13. 4. 2015 návrh podle §158d odst. 3 trestního řádu na vydání povolení ke sledování osob a věcí: domu na adrese X včetně jeho vnitřních společných prostor. Okresní soud téhož dne tento návrh státní zástupkyně zamítl s odůvodněním, že z návrhu nevyplývá, že by mělo být jakkoli zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, za které nelze společné prostory domu označit. Okresní soud dále uvedl, že pokud má dojít k pořizování zvukového, obrazového nebo jiného záznamu pouze ve společných prostorách domu, může tak být spolehlivě učiněno na podkladě písemného povolení státního zástupce podle §§158d odst. 2 téhož zákona. Měly-li být učiněny jakékoli úkony v předmětném bytě či prostorách, které k tomuto bytu podle nájemní smlouvy přináleží, musely by být tyto prostory a způsob umístění sledovacího zařízení v návrhu státní zástupkyně podrobně konkretizovány.
10. Státní zástupkyně dne 16. 4. 2015 na základě žádosti policejního orgánu ze dne 14. 4. 2015 povolila podle §158d odst. 2 trestního řádu sledování osob a věcí: domu na adrese X včetně jeho vnitřních společných prostor, přičemž odkázala na skutečnost, že její předchozí návrh podaný podle §158d odst. 3 tohoto zákona byl okresním soudem zamítnut pro nesplnění zákonných podmínek, neboť nejde o nedotknutelnost obydlí, listovního tajemství nebo zjišťování obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí.
11. Z uvedeného vyplývá, že povolila-li v trestní věci stěžovatele dne 16. 4. 2015 státní zástupkyně sledování domu na adrese X, včetně jeho vnitřních společných prostor, je nutno uvážit, zda vnitřní společné prostory domu spadají pod pojem obydlí z hlediska ochrany jeho nedotknutelnosti, a zda je stěžovatel oprávněn domáhat se práva na nedotknutelnost tohoto obydlí.
12. Jak již bylo shora uvedeno, judikatura Ústavního soudu i komentářová literatura stojí na stanovisku, že pod pojem obydlí spadají kromě samotného bytu či domu všechny prostory, k jejichž užívání opravňuje vlastnický titul nebo jiný právní titul, který opravňuje k užívání daného prostoru k bydlení či obývání. V nyní posuzované věci obývali předmětný byt č. X nacházející se v domě, jehož sledování včetně vnitřních prostor bylo státní zástupkyní povoleno, další spoluodsouzení L. M. a M. K., přičemž ze spisového materiálu vyplývá, že k bytu byl evidován R. K., jakožto nájemce bytu a M. K., jeho sestra, jako společný uživatel bytu - viz žádost policejního orgánu ze dne 16. 2. 2015 o povolení ke sledování předmětného bytu. Stěžovatel podle uvedené žádosti o povolení ke sledování přivážel do předmětného bytu několikrát týdně svým vozidlem tabák, který L. M. a M. K. přebírali.
13. V žádosti policejního orgánu ze dne 14. 4. 2015, na základě které bylo sledování domu na adrese X včetně jeho vnitřních společných prostor státní zástupkyní dne 16. 4. 2015 povoleno, se uvádí, že účelem sledování tohoto domu, zejména pak jeho vnitřních prostor, je zjištění způsobu distribuce tabáku, popř. tabákových výrobků, ustanovení dalších osob podílejících se na této trestné činnosti, včetně jejich zadokumentování s využitím záznamu bezpečnostních kamer umístěných na různých místech společných prostor domu (u vstupních dveří, na chodbě v přízemí a ve výtahu).
14. Namítá-li tedy stěžovatel, že bylo porušeno jeho právo na nedotknutelnost obydlí, nelze této jeho námitce přisvědčit, neboť mu nesvědčilo žádné právo k obývání předmětné nemovitosti, kterou navštěvoval zejména za účelem páchání trestné činnosti, jež spočívala v převážení a přípravě distribuce řezaného tabáku bez označení, jak bylo v řízení před obecnými soudy prokázáno. V posuzované věci stěžovatel nemůže namítat porušení nedotknutelnosti obydlí, neboť v případě povoleného sledování dotčeného domu nešlo ve vztahu ke stěžovateli o jeho obydlí, ostatně v předmětném povolení se výslovně uvádí, že se povoluje sledování osob a věcí: dům na adrese X, včetně jeho vnitřních společných prostor, současné bydliště L. M. a M. K.
15. Vzhledem k závěru o tom, že v posuzované věci již ze samé podstaty nemohlo být vydáním povolení státní zástupkyně ze dne 16. 4. 2015 ke sledování osob a věcí v domě na adrese X, včetně jeho vnitřních společných prostor, zasaženo do práva stěžovatele na nedotknutelnost obydlí, Ústavní soud již pouze na okraj dodává, že i v případě, kdy by stěžovateli svědčilo právo bydlení v bytě č. 29 nacházejícím se v tomto domě, nebylo by jeho právo na nedotknutelnost obydlí porušeno, neboť, jak již bylo shora uvedeno, doktrínou je institut obydlí definován jako prostor sloužící k bydlení (v daném případě byt) a prostory k němu náležející, kterými jsou např. uzamykatelná sklepní kóje, komora, půda, ale nejsou to společné prostory v domě, ve kterém je umístěn příslušný byt. Na uvedeném nic nemění ani závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, ve kterém Ústavní soud dovodil, že i v případě výkonu prohlídky jiných prostor včetně zemědělských stavení, jakož i pozemků, nezbytně dochází k zásahu do soukromé sféry jednotlivce prostorově vymezené, a pro takový zásah je třeba předchozí povolení soudu. Ústavní soud ve vztahu k zásahu do nedotknutelnosti obydlí hovořil o prohlídce jiných prostor a pozemků (ve vlastnictví osoby, do jejíchž práv by mělo být zasaženo), představující specifický institut zakotvený v §83 trestního řádu, přičemž pojem "jiné prostory a pozemky" nelze zaměňovat s pojmem vnitřní společné prostory domu.
16. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že v domě pořízené kamerové záznamy byly ve věci stěžejním důkazem. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování a soudy při svém rozhodování vycházely i z dalších důkazů, např. z komunikace mezi odběrateli a dodavateli, bankovních informací, z výslechu více než 70 svědků, řady listinných a věcných důkazů (dokladů přepravních společností, bank), protokolů a záznamů telekomunikačního provozu, domovních prohlídek v evidenčním i faktickém bydlišti L. M. i stěžovatele, prohlídek jiných prostor a pozemků, z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky apod. Záznamy z kamerového systému domu na ulici X přitom korespondují, jde-li o návštěvy stěžovatele v tomto domě, v řadě případů s protokoly o záznamu telekomunikačního provozu, které dokumentují objednávky činěné u stěžovatele. Uvádí-li stěžovatel, že policejní orgán delegoval provádění pořizování kamerového záznamu v domě na soukromé osoby, nic takového z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá, naopak Nejvyšší soud se k této námitce stěžovatele vyjádřil v tom smyslu, že veškeré úkony při sledování osob a věcí činily a zdokumentované informace vyhodnocovaly výlučně orgány činné v trestním řízení. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení k záznamům z kamerového systému uvádí, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 8. 2018 je zřejmé, že byly procesním stranám předloženy rovněž protokoly o sledování osob a věcí z období 18. 2. 2015 - 10. 2. 2017, kdy tento úkon byl prováděn prostřednictvím kamerového systému domu na ulici X, včetně připojeného DVD-R nosiče. Ani jedna z procesních stran nežádala čtení pořízených protokolů, přehrání obrazových záznamů či jiný způsob provedení tohoto důkazu, ani k dotazu soudu obžalovaní, tedy i stěžovatel, neměli k tomuto důkazu žádný dotaz či připomínky.
17. Jde-li o tvrzení stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení pochybily, když mu fakticky v další trestné činnosti nezabránily, a nechaly ji dojít do rozměrů značného rozsahu, to lze označit za absurdní, jak učinil již dříve Nejvyšší soud, který přesvědčivě odůvodnil, že z obsahu trestního spisu nevyplývají žádné poznatky o tom, že by v průběhu přípravného řízení či potom docházelo k průtahům mezi jednotlivými úkony, naopak je evidentní, že policejní orgán od počátečního prověření informace zveřejněné na internetových stránkách ohledně levného tabáku inzerované L. M. a M. K. soustavně pokračoval v odhalování a rozkrývání páchané trestné činnosti. Pouze díky následnému časově náročnému využití operativně pátracích prostředků, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, provedení domovních prohlídek, prohlídek jiných prostor aj. bylo možné zmapovat trestnou činnost stěžovatele a ostatních v rozsahu dostačujícím pro zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu.
18. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se danou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do soudního rozhodování v nyní posuzované věci jakkoliv zasahovat.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu