ECLI:CZ:US:2021:3.US.2551.21.1
sp. zn. III. ÚS 2551/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti města Jilemnice, sídlem Masarykovo náměstí 82, Jilemnice, zastoupeného Martinou Nyklovou, advokátkou, sídlem Horní Branná 25, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. července 2021 č. j. 20 Co 119/2021-337 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 15. ledna 2021 č. j. 2 C 5/2019-306, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a 1) M. B. a 2) obchodní korporace Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 1. 2021 č. j. 2 C 5/2019-306 vyhověl z větší části (ze dvou třetin) žalobě prvního vedlejšího účastníka řízení (žalobce) a stěžovateli (žalovanému), za účasti obchodní korporace Generali Česká pojišťovna, a. s., jako vedlejší účastnice řízení před obecnými soudy na straně stěžovatele, uložil povinnost zaplatit mu částku ve výši 56 130 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku (z jedné třetiny), tj. co do částky 28 065 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). První vedlejší účastník řízení se žalobou domáhal zaplacení celkově částky ve výši 84 195 Kč z titulu náhrady škody, která byla dána souhrnem částky 31 776 Kč požadované za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (1. 1. 2017 - 1. 5. 2017) a částky 52 419 Kč jako bolestného (náhrady nemajetkové újmy na zdraví). Újma na zdraví vznikla prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení dne 1. 1. 2017 ve večerních hodinách při procházce v důsledku pádu na namrzlé a řádně neošetřené komunikaci ve vlastnictví stěžovatele, při němž utrpěl zranění (zlomeninu) levé dolní končetiny. Okresní soud sice na jedné straně dovodil, že stěžovatel není odpovědný z titulu objektivní odpovědnosti podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, když nedošlo k závadě na schůdnosti, na druhé straně ale dospěl k závěru, že na straně stěžovatele lze shledat podmínky obecné odpovědnosti za újmu vzniklou prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení podle §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť stěžovatel porušil právní povinnost k údržbě komunikace podle §9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích ve spojení s §42 odst. 2 a §46 vyhlášky č. 104/1997 Sb., Ministerstva dopravy a spojů, kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, protože v rozporu s plánem zimní údržby v rozhodném období (tj. od 27. 12. 2016 do 1. 1. 2017) neprováděl žádnou údržbu. Ve smyslu §2910 a §2911 obč. zák. je tak stěžovatel povinen k náhradě újmy, která prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení vznikla v příčinné souvislosti se stavem neošetřeném komunikace. Okresní soud však podle §2918 obč. zák. požadovanou výši náhrady škody snížil o jednu třetinu, a to s ohledem na spoluzavinění prvního vedlejšího účastníka řízení, který procházku za tmy nemusel nutně podniknout a bylo mu známo varování před náledím i nepříznivý stav neošetřené komunikace.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 7. 2021 č. j. 20 Co 119/2021-337 rozsudek okresního soudu vyjma odvoláním nenapadeného zamítavého výroku II. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými a s nepatrnou výhradou i s právními závěry okresního soudu. Podotkl, že okresní soud správně vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), příp. z nálezu ze dne 14. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 4100/19, a z na něj navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 1621/2020. Jedinou výhradu měl k tomu, že okresní soud nesprávně použil ustanovení o generální prevenci (viz §2900 obč. zák.), když namísto toho měl uvažovat o použití §2901 obč. zák. o zvláštní prevenci, neboť údržba komunikace nebyla provedena vadně, nýbrž nebyla v daném období provedena vůbec. To však na výsledku rozhodnutí okresního soudu nic nezměnilo.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve vysvětluje, proč považuje ústavní stížnost za přípustnou. Přestože mu byla uložena povinnost k plnění přesahující částku 50 000 Kč, což by mohlo předjímat možnost podání dovolání, byly prvním vedlejším účastníkem řízení uplatněny dva různé nároky, takže přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně ke každému z nich, přičemž ani jeden z nich by uvedenou částku [srov. §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] nepřekročil.
5. Stěžovatel dále podotýká, že ústavní stížnost nepodává jen kvůli konkrétní věci, ale především s ohledem na využití závěrů obsažených v napadených rozhodnutích v souvislosti s prováděním zimní údržby v budoucnu. Z úvah okresního soudu totiž dovozuje, že aby nebyl stěžovatel povinen hradit škodu způsobenou uklouznutím na vozovce v zimním období, je-li stav počasí řadu dní neměnný, přesto musí pravidelně provádět údržbu (posypem) všech komunikací každé dva dny. Takový závěr se však příčí realitě a je pro stěžovatele i ekonomicky neudržitelný.
6. Obecné soudy rovněž stěžovateli vytkly, že nedodržel plán údržby. V této souvislosti se domnívá, že i kdyby nebyl dodržen plán údržby, neznamená to automaticky porušení generální prevence. Krajskému soudu vytýká, že stěžovateli podsouvá, že vůbec neprovedl údržbu komunikace, na níž došlo k úrazu prvního vedlejšího účastníka řízení. S tímto tvrzením však stěžovatel nesouhlasí, neboť z provedeného dokazování se podává, že komunikace byla ošetřena, pouze dané místo posypáno nebylo. Krajský soud se rovněž dostatečně nevypořádal se všemi stěžovatelem vznesenými argumenty zejména týkajícími se splnění generální prevence stěžovatelem a nevysvětlil, proč neaplikoval závěry vyplývající ze stěžovatelem odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1481/2017 nebo ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 25 Cdo 3510/2019). Stěžovatel dále namítá, že při posuzování výše škody měly soudy přihlédnout více k okolnostem, které se přičítají prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení (např. jemu známý stav komunikace; cesta nebyla nezbytná a uskutečnila se za tmy; znalost terénu atd.), jakož i k tomu, že uklouznutí a následný pád mohly být dílem náhody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V tomto směru lze dát zapravdu stěžovateli, že dovolání by nebylo přípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když jednotlivé stěžovatelem uplatněné nároky (náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada nemajetkové újmy na zdraví), které mají odlišný skutkový základ, by nepřesahovaly částku 50 000 Kč.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
11. Podstatou stěžovatelových námitek je polemika s tím, jak obecné soudy zhodnotily provedené důkazy a jak vyložily a na jimi zjištěný skutkový stav použily příslušná ustanovení občanského zákoníku, tedy podústavní právo. Konkrétně stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při zjišťování (ne)existence zákonných předpokladů odpovědnosti stěžovatele za vzniklou újmu způsobenou porušením zvláštní prevenční povinnosti a stanovení výše této náhrady (zejména výklad §2901 a §2918 obč. zák.). Takováto polemika opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, neboť tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
12. Jakkoliv není Ústavní soud oprávněn zabývat se zjištěným skutkovým stavem, uvádí, že obecné soudy (zejména pak okresní soud) ve věci provedly rozsáhlé dokazování (zejména body 4 - 20 rozsudku okresního soudu). Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout a nejde tak o porušení zákona dosahující intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv zaručených Listinou, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy své rozhodnutí dostatečně zdůvodnily a neporušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uplatnil i vady dosahující ústavněprávní roviny, a to nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, tyto námitky jsou však očividně nedůvodné, neboť obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně přesvědčivě a podrobně vysvětlily, jak k příslušným skutkovým i právním závěrům dospěly.
13. Přestože Ústavní soud vnímá obavu stěžovatele ze zvýšených časových i finančních nákladů na údržbu komunikací ve světle napadených rozhodnutí, nepředstavuje tato obava sama o sobě důvod, pro který by měla být žaloba prvního vedlejšího účastníka řízení zamítnuta. Jak totiž Ústavní soud vyslovil ve výše uváděném nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15, i když povinnost obcí provádět úklid a zimní údržbu chodníků (místních komunikací) na ně klade značné nároky, musí soudy vycházet z toho, že záměrem zákonodárce bylo zajistit chodcům náhradu újmy i v případech, kdy by pro obec bylo značně náročné chodník včas ošetřit a úrazu chodce předejít.
14. V této souvislosti Ústavní soud nesdílí námitku stěžovatele, že by z napadených rozhodnutí vyplynulo, že má provádět údržbu komunikací každé dva dny. V situaci, kdy se ráz počasí nemění, není zjevně třeba, aby byly komunikace ošetřovány, např. posypem, pravidelně v dvoudenních intervalech. Pouze dojde-li k předvídané změně charakteru počasí, která indikuje možnost vzniku problémů ve schůdnosti či sjízdnosti, což nastalo i v nyní posuzované věci, měla by být údržba uskutečněna v souladu s plány údržby. Pakliže v nyní posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo (viz body 9 a 10 rozsudku okresního soudu), že dne 28. 12. 2016, kdy při výkonu tzv. prevence naposledy projel posypový vůz místem, kde došlo k úrazu prvního vedlejšího účastníka řízení, byly zaznamenány teploty mezi 0 °C a 1,1 °C a v následujících dnech (29. 12. 2016 - 1. 1. 2017) pak vždy pod bodem mrazu, přičemž v tomto období již k žádné údržbě nedošlo, bylo očekávatelné, že může dojít ke vzniku náledí. Na tuto skutečnost však stěžovatel adekvátně nereagoval, pročež nelze mít proti závěru obecných soudů o vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení žádné výhrady.
15. Obecné soudy navíc zohlednily i částečné spoluzavinění prvního vedlejšího účastníka řízení na vzniku újmy, a proto ve výsledku a v intencích možností daných jim v §2918 obč. zák. jeho nároky zkrátily o jednu třetinu. Požadavek stěžovatele, že obecné soudy měly v jeho prospěch více zhodnotit okolnosti přičitatelné prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení, pak opět spadají do pouhé polemiky se skutkovým a právním posouzením věci.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu