ECLI:CZ:US:2021:3.US.256.21.1
sp. zn. III. ÚS 256/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Michalem Hráským, advokátem, sídlem Ostrovského 911/30, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2020 č. j. 58 Co 220/2020-1199 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. dubna 2020 č. j. 0 P 83/2019-1084, 45 P a Nc 127/2019, 45 P a Nc 110/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a B. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 0 P 83/2019 se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 12. 2016 č. j. 3 Nc 99/2016-484, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 2017 č. j. 3 Nc 99/2016-566, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017 č. j. 23 Co 125/2017-557 tak, že otec (dále jen "stěžovatel") je oprávněn stýkat se s nezletilým počínaje zářím 2020 každý lichý týden od pátku od 14:00 hodin do neděle do 18:00 hodin a každý sudý týden v úterý a ve čtvrtek od 14:00 hodin do 18:00 hodin, přičemž k vyzvednutí a vrácení nezletilého dojde v bydlišti matky (dále jen "vedlejší účastnice"). Současně byl upraven prázdninový styk. Dále byla stěžovateli uložena povinnost s účinností od právní moci rozsudku hradit výživné v částce 8 000 Kč měsíčně k rukám vedlejší účastnice. Návrh stěžovatele na svěření nezletilého do jeho výlučné péče byl zamítnut. Takto soud rozhodl na základě návrhu vedlejší účastnice na zvýšení výživného a na změnu styku s nezletilým a návrhu stěžovatele na svěření nezletilého do jeho výlučné péče.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o zamítnutí návrhu stěžovatele na svěření nezletilého do jeho péče, potvrdil. Stejně tak potvrdil výrok o styku stěžovatele s nezletilým, byl-li jím upraven prázdninový styk. Úpravu běžného styku změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém lichém týdnu kalendářního roku od čtvrtka od 14:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, a v každém sudém týdnu ve čtvrtek od 14:00 hodin do 18:00 hodin. Ve výroku o zvýšení výživného rozsudek změnil pouze tak, že zvýšené výživné je stěžovatel povinen platit od 1. 9. 2020, a že dluh na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2020 do 19. 11. 2020 ve výši 6 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám vedlejší účastnice do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dalšími výroky rozhodl o nákladech státu a nákladech účastníků před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, neboť dokazování nebylo provedeno úplně a spravedlivě. Uvádí, že i když navrhoval rozšíření styku s nezletilým, došlo k jeho zkrácení, byť si nezletilý přeje být s ním déle. Dle jeho názoru nemůže obstát argument o zahájení školní docházky nezletilého ani argument o stálosti rodinného prostředí. Rozhodnutí jde proti závěrům všech znaleckých posudků. Posudek znalce PhDr. Vladimíra Plášila poškodil jeho práva, když ho znalec nechal vyplňovat u stolečku pro malé děti; takový posudek označuje za neplatný, neboť mu nebyly poskytnuty adekvátní podmínky. Zpochybňuje závěry tohoto znalce ohledně své osoby i závěry policejního orgánu a poškození svých práv spatřuje i v neprověření jeho tvrzení a nepředvolání svědka P. S. ohledně námitek k péči vedlejší účastnice. I samotné zadání posudku označuje za neúčelné, neboť tento posudek nebyl navrhován. Má za to, že se mu znalec dílem mstil za to, že brojil proti způsobu jeho vyšetřování, kdy mu přisuzuje vlastnosti na základě skutečností, které se nestaly. Za nepravdivou označuje informaci, že přerušil návštěvy v psychologické poradně, tvrzení vedlejší účastnice o jeho příjmech a o údajném šikanování. Rovněž zprávu orgánu sociálně právní ochrany dětí považuje za dílem zkreslenou. Soud v podstatě vyhověl přání vedlejší účastnice a opomenul jeho právo podílet se na výchově nezletilého. Se soudy nesouhlasí ani v souvislosti s rozhodnutím o zvýšení výživného, přičemž tvrdí, že se jeho majetkové poměry od vydání rozsudku Okresního soudu v Benešově nezměnily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče a jak má být rozhodnuto o výživném. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy obou stupňů na základě skutkového stavu zjištěného obvodním soudem svá rozhodnutí opřely.
7. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž může přesahovat do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [čl. 32 odst. 6 Listiny; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
8. Předmětem řízení před obvodním soudem byl návrh vedlejší účastnice na změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilým a na zvýšení výživného a návrh stěžovatele na svěření nezletilého do jeho výlučné péče. Vedlejší účastnice návrhy odůvodnila nástupem nezletilého k povinné školní docházce a zvýšením jeho potřeb, stěžovatel svůj návrh odůvodnil tvrzením, že je schopen se o nezletilého postarat lépe než vedlejší účastnice, která zanedbává péči o jeho zdraví a ohrožuje jeho mravní výchovu. Obvodní soud zaměřil dokazování především na prověření stěžovatelových tvrzení o nedostatku v péči vedlejší účastnice o nezletilého, po provedeném a řádně zhodnoceném dokazování však dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o nevhodném chování vedlejší účastnice vůči nezletilému, o tom, že by jej vystavovala sexuálně nevhodným vjemům, či že by selhala v péči o jeho zdraví, nebyla prokázána. Vyšel přitom mimo jiné ze zprávy Městského státního zastupitelství v Praze, ze závěrů znaleckého posudku znalce PhDr. Vladimíra Plášila, vypracovaného v posuzovaném řízení, a ze zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu péče o nezletilého, když pro změnu stávající péče vedlejší účastnice a svěření nezletilého do výchovy stěžovateli není dán žádný důvod. Naproti tomu shledal důvodný návrh vedlejší účastnice na změnu úpravy styku a návrh na zvýšení výživného, a to s ohledem na nástup nezletilého k povinné školní docházce.
9. Především proti zamítavému výroku obvodního soudu, potvrzenému rozhodnutím městského soudu, stěžovatel brojí ústavní stížností. Ve svých námitkách však pomíjí, že soudy neřešily úpravu péče o nezletilého, neboť o té bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Berouně, ale zabývaly se tím, zda po vydání uvedeného rozhodnutí nastaly takové okolnosti, které by odůvodňovaly jeho změnu tak, jak předpokládá úprava §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."). Musí přitom jít o výraznou změnu zásadního rázu, která nastala ve skutečnostech tvořících skutkový podklad předchozího rozhodnutí. Objektivně však soudy nezjistily žádné skutečnosti, které by prokazovaly jakékoliv nedostatky v péči vedlejší účastnice a v dosavadním výchovném prostředí. Nevyhověl-li obvodní soud návrhům stěžovatele na výslech svědků PhDr. Toužimské a pediatra MUDr. Staška, tento postup náležitě odůvodnil (viz odst. 25 rozsudku obvodního soudu). K uvedeným návrhům stěžovatele se znovu vyjádřil městský soud (viz odst. 17 rozsudku městského soudu), přičemž poukázal zejména na výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení, neboť stěžovatelova tvrzení byla důkladně prošetřována těmito orgány na podkladě jeho trestního oznámení. Ústavního rozměru proto argument stěžovatele o neprovedení jím navrhovaných důkazů nedosahuje. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není povinností soudu vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl [viz nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Této povinnosti soudy obou stupňů plně dostály, neboť ve svých rozhodnutích podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč návrhy vznesené stěžovatelem jako nadbytečné zamítly.
10. Vznáší-li stěžovatel námitky proti znaleckému posudku vypracovanému znalcem PhDr. Vladimírem Plášilem, i s těmi se obvodní soud a městský soud patřičně vypořádaly. Jenom ze zjištění znalce, že stěžovatel vykazuje tendence angažovat do sporu rodičů za účelem prosazení svého názoru nezletilého, nelze dospět k závěru o předpojatosti tohoto znalce vůči stěžovateli. Na to nelze usuzovat ani z okolností, za nichž stěžovatel vyplňoval dotazník znalce, neboť, jak uvedl sám stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně bylo postupováno i s vedlejší účastnicí. Relevantní je, že znalec své závěry během ústního jednání obhájil, přičemž k dotazu stěžovatele se vyjádřil rovněž k postupu a metodám vlastního vyšetření.
11. Poukázaly-li soudy na přetrvávající konflikty mezi rodiči, jejich vzájemné obviňování a nevhodnou komunikaci, když jejich negativní chování vůči sobě nezletilého zatěžuje a odráží se i na jeho psychickém stavu, z čehož vyvodily nemožnost svěření nezletilého do střídavé péče, je jejich důkazně podložený názor ústavně akceptovatelný.
12. Svěření dítěte do střídavé péče ani za situace, kdy oba rodiče naplňují výchovná kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy "automatickým" řešením, neboť soudy jsou povinny vzít v úvahu i všechny další relevantní skutečnosti, jež s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče. Mezi takové okolnosti lze zařadit i situace, kdy rodiče, byť jsou stejně způsobilí vychovávat své dítě, nemají vyřešenu otázku vzájemné komunikace a slušného jednání. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že špatnou komunikaci mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí soudy zjistily již při rozhodování o svěření nezletilého do péče vedlejší účastnice, a tato mezi nimi přetrvává i nadále. I z tohoto důvodu stěžovatel nemůže očekávat změnu původního rozhodnutí.
13. Přistoupil-li obvodní soud k nastavení nových pravidel styku z důvodu zahájení školní docházky nezletilého, jde o takovou změnu poměrů nezletilého, která zásah do stávající úpravy styku odůvodňuje. Zachoval-li městský soud v této souvislosti souvislý styk otce s nezletilým v širší míře, než stanovil obvodní soud, přičemž vedle rozšířeného víkendu v lichém týdnu upravil jedno odpoledne ve všední den sudého týdnu, učinil tak v zájmu nezletilého a stěžovateli umožnil v poměrně široké míře podílet se na výchově nezletilého.
14. O zvýšení výživného bylo rozhodováno za situace, kdy nezletilý nastoupil do základní školy. Soudy proto nepochybily, jestliže doposud placené výživné zvýšily, neboť se nástupem nezletilého k povinné školní docházce zvýšily jeho potřeby. Řádně odůvodněný postup soudů respektuje zákonná kritéria (viz §913 odst. 1 a 2, §915 odst. 1 obč. zák.) a z hlediska ústavnosti mu nelze nic vytknout.
15. Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči řádně odůvodněným závěrům soudů obou stupňů. Považuje však za vhodné připomenout, že napadená rozhodnutí nemají povahu rozhodnutí "absolutně" konečných a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá z §909 obč. zák.
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem uváděná ústavní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu