ECLI:CZ:US:2021:3.US.2564.21.1
sp. zn. III. ÚS 2564/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 16. července 2021 č. j. 1 VZN 294/2014-204 a jinému zásahu Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, ve věci vedené pod sp. zn. 3 KZN 1083/2014 a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Expozitury Olomouc, ve věci vedené pod sp. zn. NCOZ-1098/TČ-2016-417801, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud vysloví, že "postupem orgánů činných v trestním řízení, dozorového státního zástupce a policejního orgánu v trestní věci vedené Policí České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Expozitury Olomouc, pod č. j. NCOZ-1098/TČ-2016-417801, dozorované Krajským státním zastupitelstvím v Brně - pobočkou ve Zlíně, pod sp. zn. 3 KZN 1083/2014, došlo k neoprávněnému zadržení stěžovatele jako podezřelého dne 10. 2. 2021, k překročení maximální délky zadržení, kdy stěžovatel byl propuštěn ze zadržení až dne 12. 2. 2021 v 12.30 hodin, tedy po více jak 51 hodinách od zahájení jeho výslechu dne 10. 2. 2021 v 9.20 hodin, a k vystavení stěžovatele jako zadrženého ponižujícímu zacházení spočívající v opakovaném bezdůvodném přikládání pout, a tím bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na osobní svobodu dle čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 3 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")".
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, SKPV, Expozitura Olomouc (dále jen "policejní orgán"), prověřuje podezření z trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Policejní orgán dne 10. 2. 2021, po souhlasu dozorového státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajské státní zastupitelství") zadržel stěžovatele jako podezřelého, provedl u něj domovní prohlídku, dne 12. 2. 2021 jej vyslechl a ve 12.30 hodin jej propustil. Stěžovatel se podáním ze dne 19. 5. 2021 domáhal u Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") provedení instančního dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") nad činností dozorového krajského státního zastupitelství. Předmětem dohledu mělo být přezkoumání důvodnosti, naléhavosti a délky zadržení stěžovatele policejním orgánem. Vrchní státní zastupitelství napadeným vyrozuměním stěžovateli sdělilo, že v postupu krajského státního zastupitelství a policejního orgánu neshledalo zásadnější pochybení, nezjistilo ani, že by policejní orgán překročil zákonnou 48denní lhůtu pro zadržení stěžovatele, když jeho předchozí kontakt s policejním orgánem dne 10. 2. 2021, kdy podával vysvětlení, nepovažovalo za omezení na svobodě.
3. Stěžovatel svůj návrh odůvodňuje přesvědčením, že jeho omezení na svobodě bylo nezákonné, nedůvodné a překračující zákonnou 48hodinovou lhůtu. Polemizuje přitom se závěry vrchního státního zastupitelství obsaženými v napadeném vyrozumění a tvrdí, že dohledové vrchní státní zastupitelství, které neshledalo v postupu dozorového krajského státního zastupitelství a policejního orgánu zásadních nedostatků, mu neposkytlo ochranu.
4. Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, vždy ověřuje, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V posuzované věci shledal, že jeho věcný přezkum je vyloučen.
5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).
6. Pravomoci Ústavního soudu, vycházející v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v případě návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti konkretizovány v §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z předmětného ustanovení vyplývá, že stížnostní návrh může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je v návaznosti na to oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí (kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele), Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
7. Žádá-li stěžovatel v návrhu, jímž je Ústavní soud vázán, aby bylo vysloveno, že postupem orgánů činných v trestním řízení (konkrétně popsaným v petitu ústavní stížnosti) bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, Ústavní soud s odkazem na shora vymezené pravomoci upozorňuje na to, že v oblasti ústavních stížností nemůže vydávat jiná rozhodnutí, než předpokládá shora citované ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu, které rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně.
8. Stěžovatel se s odkazem na jiný zásad orgánů činných v trestním řízení, v podstatě domáhá přezkoumání postupu příslušných státních orgánů, který byl však zakončen vydáním rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Napadené vyrozumění je totiž konečným rozhodnutím ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť za "rozhodnutí" způsobilé zasáhnout do ústavních práv stěžovatele je dle ustálené judikatury Ústavního soudu možno považovat i sdělení (vyrozumění) vyššího státního zastupitelství, kterým byl podnět podle §12d zákona o státním zastupitelství k přezkoumání postupu nižšího státního zastupitelství vyřízen [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623)]. Není přitom podstatné, jak je příslušné rozhodnutí označeno či jakou má vnější podobu. Vyrozumění vrchního státního zastupitelství jako poslední rozhodnutí ve věci však stěžovatel zrušit nenavrhuje, byť s ním obsáhle polemizuje.
9. K tomu je třeba uvést, že jakkoliv zákon o Ústavním soudu umožňuje kromě "rozhodnutí" napadnout rovněž "jiný zásah orgánu veřejné moci" [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], připadá tato možnost do úvahy pouze tehdy, jestliže ve věci samotné rozhodnutí vydáno nebylo. Jinak vyjádřeno, spatřuje-li stěžovatel porušení svých základních práv v rozhodnutí orgánu veřejné moci, pak je samozřejmě v řízení o ústavní stížnosti přezkoumáván i proces, který k vydání takového rozhodnutí vedl. Jestliže tedy v nyní posuzovaném případě stěžovatel brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho věci, pak bylo namístě petitem ústavní stížnosti navrhnout kasaci vyrozumění vrchního státního zastupitelství coby rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ochrana základních práv totiž musí být účinná, což by logicky neplatilo, když by Ústavní soud třeba i vyhověl stížnostnímu návrhu na konstatování porušení ústavních práv v konkrétním řízení, avšak bez možnosti zrušit konečné rozhodnutí.
10. Za dané situace nelze než uzavřít, že Ústavní soud není k projednání navrhované ústavní stížnosti příslušný. Postupoval proto podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj