ECLI:CZ:US:2021:3.US.2567.20.1
sp. zn. III. ÚS 2567/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2020 č. j. 61 To 396/2020-34 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. května 2020 č. j. 43 Nt 2020/2020-20, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 9. 2020, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel také namítá, že došlo k porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Napadeným usnesením obvodního soudu byl ponechán ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu, byly zamítnuty jeho návrhy na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, uložením omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, nebyl přijat návrh stěžovatele na výkon elektronické kontroly uložených povinností a nebyla přijata nabídka peněžité záruky ve výši 2 000 000 Kč učiněná matkou stěžovatele. Obvodní soud shledal, že důvody vazby jsou stále aktuální a navrhovaná nahrazující opatření jsou nedostatečná. Obsah spisu vypovídá o tom, že trestní stíhání je důvodné a vedené v souladu se zákonem. K důvodu vazby útěkové obvodní soud uvedl, že stěžovatel je stíhán spolu s dalšími osobami pro daňový trestný čin a v případě odsouzení je ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí 5 až 10 let. Jeho trestná činnost měla spočívat ve vyhledávání bílých koní, kteří působili v obchodních společnostech podílejících se na daňové kriminalitě. Důvod útěkové vazby je u stěžovatele posilován tím, že stěžovatel je současně stíhán pro další majetkovou trestnou činnost, kdy v případě uznání viny mu hrozí trest odnětí svobody v zákonné trestní sazbě 8 až 12 let. Stěžovatel je tak ohrožen přísným nepodmíněným trestem, přičemž v souladu s výkladem Ústavního soudu zakládá hrozba vysokého trestu odnětí svobody v trvání asi 8 let sama o sobě důvodnost útěkové vazby. Existuje obava, že stěžovatel uprchne kamkoli do zahraničí, neboť mu to umožňuje jeho finanční situace. Sám stěžovatel vypověděl, že jeho příjem činí 500 000 Kč měsíčně, přestože z jeho následně změněných výpovědí a předložených listinných důkazů nelze jeho příjem spolehlivě určit. K důvodu vazby předstižné uvedl obvodní soud, že stěžovatel měl páchat trestnou činnost dlouhodobě (minimálně od ledna 2016 do června 2018) a také je zřejmé z výpovědi stěžovatele, že provozování nominee služeb považuje stále za legální, tudíž by tuto činnost mohl opakovat. I důvod předstižné vazby posiluje další trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 a 5 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a 5 trestního zákoníku. Přijetí záruk za chování stěžovatele i dalších opatření nahrazujících vazbu nebylo možné s ohledem na osobu stěžovatele, jeho zkušenosti, věk a charakter trestné činnosti, pro kterou je trestně stíhán. Obvodní soud nicméně stěžovatele poučil o možnosti nahradit vazbu peněžitou zárukou ve výši asi 8 000 000 Kč, neboť již v minulosti uvedl, že jeho příjem činil 500 000 Kč měsíčně. Nabídnutá záruka ve výši 2 000 000 Kč je nedostatečná vzhledem k trestu, který mu hrozí, i vzhledem k výši škody, která měla být stíhanou trestnou činností způsobena. Stěžovatel se v minulosti zabýval velmi výnosnou činností, pročež obvodní soud nechápe nynější tvrzení stěžovatele, že je bez peněz.
3. Napadeným usnesením městského soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ve výkonu vazby se nachází od 17. 10. 2019, tj. v době podání ústavní stížnosti již téměř jeden rok, přičemž v přípravném řízení nedošlo od doby jeho zahájení ve vztahu ke stěžovateli k žádnému posunu. Nebyl znovu vyslechnut, nebyly provedeny žádné nové důkazy, které by posilovaly přesvědčení o jeho vině. Nebyly také zjištěny žádné relevantní skutečnosti o tom, že by vazební důvody u stěžovatele nadále trvaly. Obecné soudy nevzaly tyto skutečnosti při rozhodování v úvahu, pročež rozhodly v rozporu s uznávanou zásadou oslabování vazebních důvodů plynutím času a trváním vazby.
5. Obecné soudy se nevypořádaly s návrhem stěžovatele a jeho matky na složení peněžité záruky ve výši 2 000 000 Kč. Uvedená částka představuje celoživotní úspory stěžovatelovy matky. Obecné soudy však nezkoumaly osobní a majetkové poměry stěžovatele a jeho matky a bez těchto relevantních zjištění učinil obvodní soud závěr, že za přiměřenou by považoval kauci okolo 8 000 000 Kč. Obvodní soud měl nadto rozhodnout o přípustnosti kauce v konkrétní výši tak, jak předpokládá trestní řád.
6. Stěžovatel se v rámci svého podnikání věnoval zejména inkasu pohledávek a obchodování s nimi. Minoritní část jeho podnikání tvořilo zakládání nových obchodních společností, nákup a prodej starších společností, příprava právních dokumentů pro změny ve společnostech a nabízení tzv. nominee služeb (výkon funkce jednatele či společníka v obchodní společnosti pro jiného). Tuto činnost nabízí a realizují desítky či stovky subjektů v České republice a tisíce subjektů v Evropské unie a je to legální a v podnikání běžná činnost. Obecné soudy zakládají svá dosavadní rozhodnutí o uvalení vazby a ponechání stěžovatele ve vazbě na úvaze, že stěžovatel považuje poskytování nominee služeb za legální, proto je vinen a je nezbytné ponechat jej ve vazbě. Takový přístup ukazuje na neznalost problematiky. Samotné vyhledání či nabízení osob vykonávajících činnost orgánů či společníků obchodní společnosti nemůže být považováno za nelegální, natož za trestné. Jde o běžnou podnikatelskou činnost. V teoretické rovině nemůže být zprostředkovatel či poskytovatel nominee služeb odpovědný za eventuální úmyslnou nelegální činnosti společnosti, ve které jsou nominee služby jinými osobami vykonávány, pokud není prokázáno, že nelegální činnost za společnost sám prováděl nebo o ní věděl a byl s ní srozuměn. Orgány činné v trestním řízení nemají k dispozici důkazy o tom, že by stěžovatel věděl či mohl vědět, jak bylo se společnostmi, které prodal dalším osobám nebo u kterých mohl zprostředkovat výběr nominee orgánů, dále nakládáno. Stěžovateli není o dalším osudu dotčených obchodních společností nic známo, nebyl v přímém kontaktu s obviněným P. M. a jeho jednání nemůže být kryto úmyslem, a to ani úmyslem nepřímým.
7. Obecné soudy se dopustily pochybení také v tom, že opakovaně odkázaly na jiné trestní stíhání stěžovatele týkající se směnek, které bylo zahájeno dříve a ve kterém je stěžovatel od počátku stíhán na svobodě. V tomto dalším trestním stíhání hrozí stěžovateli vyšší trest než v nyní posuzované věci, avšak obecné soudy se neseznámily s podstatou obvinění a rozhodovaly bez znalosti příslušných okolností. Dále obecné soudy neodůvodnily řádně úvahu o hrozícím vysokém trestu a tvrzené obavě z pokračování v trestné činnosti, ačkoli se jedná o základní náležitost rozhodování o omezení svobody. Stěžovatel upozorňuje na to, že organizátor trestné činnosti P. M. byl propuštěn z vazby již při prvním rozhodování stížnostního soudu, stěžovateli by měl svědčit stejný přístup obecných soudů, když jeho eventuální role v posuzované věci je výrazně nižší až bagatelní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud seznal, že stížnost je zjevně neopodstatněná. V první řadě je třeba konstatovat, že stěžovatel z velké části obdobné námitky uplatnil již ve dvou předchozích řízeních o ústavní stížnosti ve stejné vazební věci, v nichž brojil proti předchozímu vazebnímu rozhodování. Závěry Ústavního soudu, které jsou stěžovateli známy, jsou obsaženy v usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 245/20 a usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1092/20. Uvedenými rozhodnutími byly ústavní stížnosti stěžovatele odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Takto stěžovatel zopakoval svou polemiku se samotným předmětem trestního řízení, tj. že jím vykonávané poskytování služeb, spočívajících v zakládání nových obchodních společností, nákupu a prodeji starších společností, přípravě právních dokumentů pro změny ve společnostech a nabízení tzv. nominee služeb, není vůbec trestné. Nutno připomenout, aniž by Ústavní soud jakkoli předvídal možný výsledek trestního řízení, že podstatou obvinění není samotné vykonávání stěžovatelem popisovaných služeb, které v obecné rovině jistě trestné nejsou, ale skutečnost, že stěžovatel si měl být vědom toho, že osoby, které měl zajišťovat do obchodních společností jako tzv. bílé koně, nebudou plnit zákonem uložené povinnosti, včetně řádného podání přiznání k dani z přidané hodnoty a její úhrady, že budou použity k páchání trestné činnosti, a přesto s nimi měl absolvovat prvotní úkony při založení obchodních společností, jejich bankovních účtů a datových schránek, kdy v úmyslu páchat daňovou trestnou činnost či ji umožnit páchat dalším osobám měl převzít od tzv. bílých koní, kteří byli osobami nemajetnými a přihlášenými k trvalému pobytu na ohlašovnách, přístupy k internetovému bankovnictví a do datových schránek společností a předat je spoluobviněnému či dalším osobám. Námitky stěžovatele proti podstatě trestního řízení vedeného proti němu je nutno vyhodnotit jako účelové a nevystihující podstatu proti němu vzneseného obvinění.
13. Stejně tak stěžovatel opakovaně namítal, že obecné soudy nesprávně odkázaly na jiné trestní řízení vedené proti němu a to použily jako argument pro trvající vazební důvody. K tomu Ústavní soud opakuje, že obecné soudy argumentovaly jeho dalším souběžně vedeným trestním stíháním pro závažnou trestnou činnost majetkového charakteru, kde je rovněž ohrožen vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody, na podporu své další argumentace svědčící o existenci vazebních důvodů, přičemž na tomto opět neshledal Ústavní soud ničeho protiústavního.
14. Další opakovanou námitkou stěžovatele je, že jeho spoluobviněný, který měl být organizátorem posuzované trestné činnosti, již byl propuštěn z vazby na svobodu, což by mělo být důvodem k propuštění stěžovatele, neboť jeho eventuální role v posuzované věci je výrazně nižší až bagatelní. S takovou námitkou se opět nelze ztotožnit. Vazební důvody nejsou dány toliko závažností posuzované trestné činnosti a právě z toho důvodu nelze srovnávat jednotlivé obviněné a jejich roli na posuzovaném protiprávním jednání. Vazební důvody jsou u stěžovatele podle hodnocení obecných soudů dány celou řadou okolností na posuzovaném jednání - a tím i na osobách spoluobviněných - nezávislých (finanční situace stěžovatele, opakované páchání trestné činnosti aj.)
15. Není pravdou, že se obecné soudy nevypořádaly s návrhem matky stěžovatele na složení peněžité záruky ve výši 2 000 000 Kč. Obvodní soud vysvětlil, proč je peněžitá záruka v navrhované výši nedostatečná a za jakých kritérií pro učinění tohoto závěru vycházel. Jak vyplývá z protokolu o vazebním zasedání konaném obvodním soudem dne 27. 5. 2020, byl to obhájce stěžovatele, který soudce výslovně v průběhu závěrečných řečí požádal o sdělení, jakou orientační výši peněžité záruky by soud považoval za přiměřenou, aby měl stěžovatel představu. Je až absurdní, že stěžovatel následně ústavní stížností brojí proti tomu, že mu tato výše byla soudem sdělena.
16. Stěžovatel nijak nerozvedl svou námitku týkající se nedostatečného odůvodnění úvah o hrozícím vysokém trestu a pokračování v trestné činnosti. Po přezkoumání rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích tyto své úvahy řádně odůvodnily. S ohledem na vše výše uvedené pak ani nelze dospět k závěru, že obecné soudy nedostály povinnosti vzít v úvahu délku trestního řízení a případného zeslabování vazebních důvodů.
17. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými usneseními nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
19. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení neshledal důvod pro přednostní projednání věci, tudíž o návrhu stěžovatele podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu