ECLI:CZ:US:2021:3.US.2575.21.1
sp. zn. III. ÚS 2575/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Marka Pruckla, zastoupeného JUDr. Davidem Petrilákem, advokátem se sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 30 Cdo 1040/2020-597, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, č. j. 28 Co 176/2019-530, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2018, č. j. 19 C 70/2016-433, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel domáhal zaplacení náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu, který měl spočívat jednak v pochybení notářského kandidáta, který jménem notáře vypracoval notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti nároků stěžovatele za vydlužitelem, jehož totožnost ověřil na základě falzifikátu občanského průkazu, a jednak v pochybení notářské tajemnice při ověřování podpisu na smlouvě o zápůjčce a smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitostem, kdy totožnost vydlužitele ověřila rovněž z falzifikátu občanského průkazu. Vydlužitel, který se tímto způsobem vydával za jinou osobu a jednal jejím jménem, byl následně ztotožněn a pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 2 T 15/2015 (dále jen "odsuzující rozsudek"), byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu a padělání a pozměnění veřejné listiny, a mimo trestu odnětí svobody a zákazu činnosti ve statutárních orgánech obchodních společností mu byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené stěžovateli. Ta měla vzniknout tím, že byly vydlužiteli vyplaceny finanční prostředky ve výši 15 000 000 Kč, které si měl stěžovatel obstarat uzavřením úvěrové smlouvy právě a jen (v rozporu s podmínkami úvěru) za účelem této zápůjčky. Pro nedobytnost pohledávky uplatnil stěžovatel v nyní posuzované věci nárok na náhradu škody výše uvedeným způsobem.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl s tím, že nedovodil odpovědnost žalovaných za škodu mu způsobenou; jejich způsob výkonu notářské činnosti při ověřování podpisů totiž neshledal nesprávným úředním postupem. Za této situace pak soud nemohl dovodit ani kauzální nexus mezi nesprávným úředním postupem a škodou, jejíž vznik ostatně nebyl rovněž prokázán. Nalézací soud k tomu uvedl, že stěžovatel uvedeným obnosem, který měl na základě uzavřené úvěrové smlouvy získat, reálně nikdy nedisponoval a nebylo objasněno, zda k poskytnutí těchto prostředků vydlužiteli vůbec došlo na základě stěžovatelova pokynu. Nadto pravým důvodem uzavření úvěrové smlouvy bylo obejití zákona o ochraně spotřebitele, tedy jednání simulované ve snaze zastřít skutečně zamýšlené právní jednání, či jednání obcházející zákon, které nepožívá právní ochrany. Nalézací soud závěrem dodal, že za situace, kdy byl proti primárnímu dlužníkovi vydán exekuční titul k vymáhání náhrady škody, by přiznáním náhrady škody i v odškodňovacím řízení došlo k duplicitě přiznání požadovaných nároků.
4. Městský soud v Praze nyní rovněž napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl současně o nákladech řízení. Neztotožnil se přitom s názorem stěžovatele, že soudu prvního stupně nepříslušelo zkoumat platnost právních jednání, která předcházela uzavření smlouvy o zápůjčce, a že překročil hranice předmětu sporu a nevzal v úvahu pravomocný odsuzující rozsudek. Naopak potvrdil jako správný postup obvodního soudu, který musel řešit existenci předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu a soustředil se na skutečný vznik škody. Rovněž se ztotožnil se závěrem, že stát neodpovídá za škodu způsobenou pochybením notáře či jeho pracovníka při ověření podpisu na listině.
5. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. Právní posouzení provedené odvolacím soudem v otázce vázanosti civilních soudů závěrem o vzniku škody, který byl vysloven v odsuzujícím rozsudku, totiž není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolací soud neshledal ani důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Ztotožnil se totiž se závěrem odvolacího soudu, že stěžovatel v řízení neprokázal vznik škody, a proto nemohla být jeho žaloba úspěšná. Dovolací soud dodal, že neunesl-li stěžovatel břemeno tvrzení v souvislosti se vznikem škody, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech stěžovatele projevit.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá zejména "nesprávnou" aplikaci ustanovení §135 odst. 1 a 2 o. s. ř. obecnými soudy, která spočívá v nerespektování stěžovatele jako osoby poškozené, a to přesto, že mu již byl v jiném řízení pravomocně přiznán nárok na náhradu škody po odsouzeném vydlužiteli. Ze znění §135 odst. 2 o. s. ř., podle kterého "Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází." a §159a odst. 4 o. s. ř.: "Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.", stěžovatel dovozuje, že se obecné soudy již neměly zabývat škodou a jejím vznikem, a ani postavením stěžovatele jako osoby poškozené, neboť tyto otázky byly vyřešeny jako otázky prejudiciální a civilní soudy měly v tomto smyslu z odsuzujícího rozsudku vycházet. V rámci občanského soudního řízení tak měla být řešena pouze míra zavinění žalovaných na škodné události, případně liberační důvody, které by žalované odpovědnosti zbavily. V postupu obecných soudů proto stěžovatel spatřuje dvoukolejnost rozhodování v rámci soudní soustavy, která způsobuje narušení principu právní jistoty a práva na spravedlivý proces.
7. Stěžovatel poukazuje rovněž na neprojednání dosud neřešené otázky zásadního právního významu, a to povinnosti notářů při legalizaci podpisů osob nebo při sepisování veřejných listin opatřovat a uchovávat kopie občanských průkazů osob, u kterých byla provedena identifikace. Právě notáři by tak měli nést důkazní břemeno a prokázat, že předložené falzum dokladu totožnosti nemohli rozpoznat.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Při hodnocení opodstatněnosti námitek, které stěžovatel uplatnil již v řízeních vedených před obecnými soudy, je nutno uvést, že stěžovatel nepředložil ústavněprávní argumentaci, která by Ústavní soud přesvědčila, že způsobem, jakým obecné soudy podústavní právo interpretovaly a aplikovaly, zasáhly do jeho ústavních práv. Obecné soudy se totiž dostatečně a v souladu s dostupnou judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.2009, sp. zn. 25 Cdo 1620/2007) vypořádaly jak s otázkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou pochybením notáře či jeho pracovníka při ověřování podpisu na listině, kterou v tomto případě neshledal, neboť doložka o pravosti podpisu nemá povahu veřejné listiny o právním úkonu dle §4 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, tak s odpovědností samotného notáře, který dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5080/2009, a navazujícího usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 797/12 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), nenese odpovědnost za škodu, kterou klientovi způsobila osoba vydávající se za prodávajícího, jestliže ověřil její totožnost dle zdařilého falzifikátu občanského průkazu, který nevzbuzoval pochybnost o své pravosti a nebyly ani jiné důvody o totožnosti osoby předkládající takový doklad pochybovat.
11. Jde-li o postup soudů v řízeních o náhradu škody, pak lze stěžovateli přisvědčit potud, že obecné soudy byly vázány pravomocným odsuzujícím rozsudkem, avšak - jak tyto s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, uvedly - toliko v rozsahu jeho výrokové části, tedy co do otázky zaviněného protiprávního jednání tam označené a tímto rozhodnutím odsouzené osoby, případně jí způsobené škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním této osoby a škodou, pokud byly i tyto okolnosti znakem skutkové podstaty trestného činu. Tato vázanost se však nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení neměly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. V takovém případě lze totiž v civilním řízení provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci; v takovém postupu Ústavní soud dvoukolejnost soudního rozhodování ani narušení právní jistoty stěžovatele nespatřuje. Obecné soudy tedy byly povinny zkoumat splnění všech předpokladů pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody, tzn. existence protiprávního jednání/nesprávného úředního postupu, vznik škody a existence příčinné souvislosti (kauzálního nexu) mezi tímto postupem a vzniklou škodou.
12. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv. Ústavní soud závěry obecných soudů nepovažuje za výsledek jejich svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což teprve by v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Naopak v dané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně, v hodnocení výše uvedených otázek byly konzistentní a jejich závěry se nevymykají ustálené soudní praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
13. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu