ECLI:CZ:US:2021:3.US.2576.21.1
sp. zn. III. ÚS 2576/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti K. P., zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. března 2021 č. j. 0 Nc 1626/2019-231 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2021 č. j. 20 Co 106/2021-270, za účasti Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Matka nezletilých dětí podala dne 3. 5. 2019 u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") návrh na úpravu poměrů nezletilých pro dobu před i po rozvodu manželství. Předběžným opatřením okresního soudu ze dne 4. 11. 2019 byli nezletilí svěřeni do střídavé péče obou rodičů.
2. Matka mimo jiné uvedla, že byla stěžovatelem vykázána ze společné domácnosti a v únoru 2019 se odstěhovala s dětmi do bytu ve S. Z důvodu nevyhovujícího bydlení se bez vědomí stěžovatele přestěhovala ke svým rodičům do K. a nejstarší dceru se pokusila přehlásit do školy v novém bydlišti, čemuž ovšem stěžovatel zamezil. Se svěřením nezletilých do střídavé péče nesouhlasila, tvrdila, že stěžovatel se dětem v době jejich společné péče o ně nevěnoval a že nezletilí potřebují jedno klidné prostředí.
3. Stěžovatel naopak tvrdil, že nezletilé děti jsou u něj rády, matka jim nechybí a navrhoval svěření do střídavé péče se střídáním po jednom týdnu. Poukázal na protiprávní jednání matky, která se bez jeho souhlasu odstěhovala s nezletilými z místa jejich bydliště ve S. do K. a ztížila tak možnost střídavé výchovy. Upozornil na skutečnost, že názory nezletilých na péči o ně byly vždy zjišťovány v době, kdy o ně pečovala matka. Stěžovatel alternativně navrhl svěření nezletilých do své výlučné péče, pokud by okresní soud shledal střídavou péči jako nevhodnou. Se změnou základní školy nejstarší nezletilé nesouhlasil.
4. Znalkyně ve znaleckém posudku uvedla, že nelze učinit jednoznačné rozhodnutí v péči o nezletilé, neboť výchovné přístupy obou rodičů nejsou neslučitelné. Dětem vadí častější změna prostředí, nejstarší nezletilá se více kloní k tomu, aby byla v péči matky. Znalkyně zjistila jeden případ negativního ovlivňování dětí ze strany rodičů matky, ze strany otce negativní ovlivňování zjištěno nebylo. Z důvodu konfliktního, rivalitního vztahu rodičů, z důvodu vzdálenosti jejich bydlišť a z důvodu rozdílných potřeb nezletilých se znalkyně přiklonila ke svěření nezletilých do výlučné péče matky a k úpravě styku stěžovatele s nezletilými. Znalkyně uvedla, že kdyby k sobě rodiče bydleli blíže, odpadl by jeden z faktorů hovořících proti střídavé péči. Návrh stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku s doplněním jedné otázky na znalce okresní soud zamítl s odůvodněním, že zjištění vyplývající ze stávajícího posudku jsou dostačující pro vydání rozhodnutí ve věci.
5. Opatrovník v řízení před okresním soudem poukázal na vyjádření dvou starších nezletilých dětí (z důvodu nízkého věku nebylo možné řádně zjistit názor nejmladšího nezletilého), že chtějí bydlet u matky a stěžovatele navštěvovat; nejstarší nezletilá souhlasila s nástupem do školy v K. Uvedl, že rodiče souhlasí s párovou terapií, nejsou se však schopni dohodnout na poskytovateli psychologického poradenství. S ohledem na závěry znaleckého posudku navrhl, aby byly děti svěřeny do péče matky a stěžovateli byl nastaven rozšířený kontakt.
6. Podle zpráv psychologa Mgr. Křižana chtěly být starší nezletilé děti více u matky. Střídavou péči nedoporučil s ohledem na neschopnost rodičů domluvit se na nejzákladnějších přístupech k dětem ohledně jejich vzdělávání a rozvoje.
7. Okresní soud dospěl k závěru, že nařízení střídavé výchovy není vhodné z důvodu závažného partnerského konfliktu mezi rodiči, a naopak je potřeba zvolit jedno základní prostředí, v němž budou nezletilí pobývat. I když v péči stěžovatele soud neshledal žádné závažné nedostatky, zvolil výlučnou péči matky, přičemž vycházel ze závěru znaleckého posudku a vyjádření nezletilých. Ke stěžovatelově námitce ohledně protiprávní změny bydliště nezletilých okresní soud uvedl, že toto jednání matky nebylo v souladu se zákonem, bylo však pochopitelné v situaci, kdy matka musela zajistit vhodné bytové podmínky sobě i nezletilým.
8. Shora uvedeným rozsudkem svěřil okresní soud nezletilé děti po dobu před i po rozvodu manželství rodičů do péče matky, nahradil souhlas stěžovatele se školní docházkou nejstarší nezletilé v K. a uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilých.
9. V odvolacím řízení stěžovatel tvrdil, že matka po odstěhování se ze společné domácnosti znemožňovala realizaci dohodnuté střídavé péče, a to zejména tím, že opakovaně měnila nezletilým bydliště. Vzdálenost bydlišť pak byla důvodem, proč střídavou výchovu nedoporučila soudní znalkyně, i když byla podle stěžovatele více jak 1,5 roku funkční. Stěžovatel namítl, že se soud nevypořádal se závěry znaleckého posudku ohledně srovnatelných výchovných předpokladů obou rodičů a se zjištěným negativním ovlivňováním nezletilých ze strany rodičů matky. Dále navrhl výslech nejstarší nezletilé před odvolacím soudem.
10. Opatrovník navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu s tvrzením, že kvůli konfliktu mezi rodiči jsou nezletilí vystaveni velkému tlaku a že starší nezletilé se opakovaně vyjádřily, že chtějí být více u matky.
11. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Výslech nejstarší nezletilé nepovažoval za nutný, protože její stanovisko bylo opakovaně zjišťováno v průběhu řízení u okresního soudu a byla by výslechem opakovaně zatěžována. K námitce protiprávní změny bydliště krajský soud uvedl, že změna byla matkou přesvědčivě vysvětlena s odkazem na zázemí, které má u svých rodičů, kteří jí pomáhají s péčí o nezletilé. Svěření nezletilých dětí do výlučné péče matky je podle krajského soudu v jejich nejlepším zájmu, a to s ohledem na jejich věk, vztah k matce, závěr znaleckého posudku a jejich přání. Krajský soud připomenul, že na základě jím vydaného předběžného opatření byla střídavá výchova realizována, avšak s ohledem na komunikaci rodičů a postoj dětí nebyla úspěšná.
II. Argumentace stěžovatele
12. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 3 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva obsažená zejména v čl. 3 odst. 1 a 5, čl. 5 odst. 2, 8, a 9 a v "celé řadě dalších článků" Úmluvy o právech dítěte.
13. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí jsou nesprávná a nespravedlivá a že procesními postupy a způsobem rozhodnutí byly porušeny ústavní principy České republiky jako právního státu.
14. Stěžovatel namítá, že matka "v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu" svévolně změnila bydliště nezletilých dětí. Vzdálenost bydlišť obou rodičů pak vedla soudní znalkyni v oboru pedopsychologie k závěru, že střídavá péče není vhodná, a doporučila svěřit nezletilé děti do výlučné péče matky, i když v posudku uvedla, že oba rodiče mají shodné výchovné schopnosti. S doporučením soudní znalkyně se ztotožnil okresní soud, jehož závěr potvrdil i krajský soud. Stěžovatel tvrdí, že určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti (§858 občanského zákoníku) a matka tak fakticky profitovala z toho, že nezletilé děti protiprávně přestěhovala. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017, podle něhož je při rozhodování o svěření dítěte do péče třeba zohlednit skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte.
15. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy jednaly v rozporu s principy obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 a nezohlednily zásadu nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Jde o posouzení čtyř kritérií: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Podle stěžovatele vyplývá ze znaleckého zkoumání, že všechna kritéria splňují oba rodiče shodným způsobem.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí je zásadní otázka ochrany ústavně zaručeného práva stěžovatele na péči o nezletilé děti a jejich výchovu ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, resp. ochrany před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 3 Listiny.
18. Otázkou ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů se Ústavní soud již opakovaně zabýval a jeho judikatura se postupně vyvýjela [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213); nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629); nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617); nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543), nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477) a nález sp. zn. IV. ÚS 773/18 ze dne 31. 8. 2018 (N 144/90 SbNU 337)].
19. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)], zároveň však platí, že střídavá péče nemá být pravidlem či automatismem, neboť její nařízení je nutno vždy posuzovat podle okolností případu a nejlepšího zájmu dítěte. Jak připomenul Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13, samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Výbor pro práva dítěte v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, mimo jiné uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32).
20. Nejlepší zájem dítěte je tedy definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavně zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
21. Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytýčená kritéria posuzování a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014, rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena.
22. Ústavnímu soudu tedy nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy. Jak již Ústavní soud judikoval [viz například bod 20 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363)], jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy porušily některá základní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se péče o dítě také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
23. V ústavní stížnosti odkazuje stěžovatel na nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, který v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13 formuloval kritéria, která musí vzít obecné soudy v potaz při úpravě výchovných poměrů z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte (bod 15 výše). V nálezu sp. zn. IV. ÚS 773/18 Ústavní soud připomenul, že splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je jen vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. Jestliže obecné soudy takovému požadavku nevyhoví a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
24. Jakkoli by měla být, jak opakovaně Ústavní soud konstatuje, v nejlepším zájmu dítěte péče ze strany obou rodičů, a to pokud možno rovnoměrná, složitosti rodinných vztahů přinášejí řadu situací, kdy se nejlepší zájem dítěte ocitne v kolizi s právem rodičů na rovnoměrnou (střídavou) výchovu dítěte a zájem dítěte, resp. práva dítěte pak musí dostat přednost před zájmy rodičů.
25. Pokud obecné soudy vezmou v potaz všechna relevantní kritéria důležitá pro rozhodnutí, tak jak plynou z judikatury Ústavního soudu, přičemž se nedopustí zjevné libovůle při jejich hodnocení, nemůže Ústavní soud suplovat roli další skutkové instance, která by přehodnocovala závěry obecných soudů či opětovně prováděla dokazování, zvláště pak jde-li o specifickou agendu rodinně právní, konkrétně agendu péče o nezletilé, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných, výchovných a citových vztahů v situaci po rozpadu rodiny zejména ve vztahu k nezletilým dětem a jejich potřebám. Ve většině hraničních případů bude vždy část provedených důkazů a přednesených argumentů svědčit pro nařízení střídavé péče, a část naopak proti tomuto řešení, přičemž jejich posouzení a vyvážení v celkovém kontextu případu a při osobním kontaktu s účastníky řízení je primárně věcí obecných soudů.
26. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že soudy nerozhodly v nejlepším zájmu nezletilých dětí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Okresní i krajský soud vycházely v posuzované věci zejména ze znaleckého posudku, zpráv psychologa a vyjádření opatrovníka. Znalkyně ve znaleckém posudku sice uvedla, že výchovné přístupy obou rodičů nejsou neslučitelné a že jednoznačné rozhodnutí v péči o nezletilé nelze učinit, odůvodnila nicméně svůj znalecký závěr, proč se přiklonila ke svěření nezletilých do výlučné péče matky; poukázala zejména na rivalitní postoj obou rodičů, vzdálenost jejich bydlišť, rozdílné potřeby nezletilých dětí a vyjádření nejstarší nezletilé. Opatrovník i psycholog ve svých vyjádřeních upozornili na konfliktní vztah mezi rodiči a uvedli, že obě starší nezletilé si více přejí být u matky. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilých dětí do střídavé péče, resp. na svěření do jeho výlučné péče byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Závěry soudů nelze v uvedeném kontextu považovat za excesivní, resp. rozporné se zájmy nezletilých dětí.
27. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti cituje usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15, podle kterého je třeba při rozhodování o svěření do péče zohlednit skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, matka v řízení před okresním soudem uvedla, že se přestěhovala ke svým rodičům, kteří jí pomáhají s péčí o nezletilé, a krajský soud shledal toto odůvodnění jako přesvědčivé. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že nelze aprobovat změnu bydliště nezletilých dětí bez souhlasu druhého z rodičů, na druhé straně však nemohou soudy tuto skutečnost nadřazovat celkovému posouzení nejlepšího zájmu dítěte
28. Okresní soud i krajský soud dostatečně a přesvědčivě zdůvodnily, proč bylo v souladu se zájmem dítěte svěřit nezletilé do péče matky, a v jejich argumentaci nelze spatřovat jakékoli pochybení vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
29. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
30. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu