ECLI:CZ:US:2021:3.US.2586.21.1
sp. zn. III. ÚS 2586/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) M. J. B. a 2) obchodní společnosti X, zastoupených JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem, sídlem Na Kocínce 210/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 8 Tdo 299/2021-1287, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. listopadu 2020 č. j. 13 To 247/2020-1189 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. května 2020 č. j. 2 T 137/2019-1085, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatelky byly společně s dalšími dvěma osobami napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") uznány vinnými přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, čehož se dopustily tím, že jednaly v rozporu s předběžným opatřením, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 10. 2018 č. j. 54 Cm 194/2017-108, podle něhož byl druhé stěžovatelce jako povinné nařízen zákaz prodat, darovat či jinak disponovat movitými věcmi především autovraků a kovošrotu nacházejícími se ve dvou areálech v S., kde je umístěn jednak provoz k ekologické likvidaci autovraků a jednak provoz k nakládání s odpady. První stěžovatelka pak jakožto osoba zastupující na základě generální plné moci druhou stěžovatelku nadále mlčky schvalovala vyvážení odpadu, čímž došlo k odvozu odpadu o celkové hmotnosti převyšující 300 kg. Stěžovatelky dále jednaly také v rozporu s předběžným opatřením okresního soudu ze dne 9. 11. 2018 č. j. 6 C 272/2018-59, o ochraně držby, podle něhož měla druhá stěžovatelka pro oprávněného V. R. vyklidit oba areály v S. a byla povinna se zdržet dalšího vypuzení V. R. z těchto areálů, tyto areály mu měla zpřístupnit a obnovit původní stav, k čemuž však ze strany stěžovatelek nedošlo. Za uvedené jednání byl první stěžovatelce uložen peněžitý trest ve výměře 70 000 Kč a druhé stěžovatelce peněžitý trest 180 000 Kč.
3. Stěžovatelky napadly rozsudek okresního soudu odvoláním, které bylo jako nedůvodné podle §256 trestního řádu krajským soudem zamítnuto.
4. Stěžovatelky napadly zamítavé usnesení krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky namítají, že soudy porušily zásadu nullum crimen sine lege, neboť nebyly naplněny znaky skutkové podstaty podle §337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Jejich argumentace spočívá v tom, že při posuzování naplnění znaků skutkové podstaty je nutno primárně vycházet z předběžných opatření, která nebyla údajně dodržena. Předběžné opatření č. j. 54 Cm 194/2017-108 totiž bylo vydáno na základě procesní iniciativy druhé stěžovatelky, a tudíž pouze ona je účastnicí řízení, nikoliv tedy první stěžovatelka, která z podstaty věci nemůže být ani tímto předběžným opatřením vázána. Uvedené předběžné opatření je formulováno negatorně, tedy byla uložena povinnost zdržet se zcizení materiálu, nikoliv povinnost něco aktivně konat. Stěžovatelky nečinily stran vývozu materiálu z areálů žádné kroky, smlouvy o vývozu materiálu byly uzavřeny před vydáním předběžného opatření, které se na tyto smlouvy tudíž nemůže vztahovat.
6. Stěžovatelky dále uvádějí, že se nikterak nepodílely na vypuzování V. R. z areálu, zároveň mu ani nebránily ve vstupu do areálu, a to z toho důvodu, že areál byl před vydáním předběžných opaření pronajat a posléze podnajat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které se účastnily řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně podotýká, že shora uvedená námitka stěžovatelek brojící proti právní kvalifikaci jejich jednání byla již opakovaně vypořádána v trestním řízení. Nejvyšší soud se touto námitkou podrobně zabýval v dovolacím řízení, neboť tato námitka naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V posuzované věci stěžovatelky namítají porušení čl. 39 Listiny, čemuž však zjevně nelze přisvědčit. Ústavní soud nebude rekapitulovat podrobné závěry Nejvyššího soudu stran naplnění znaků skutkové podstaty podle §337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatelky rozporují znění skutkové věty odsuzujícího rozsudku okresního soudu, na jejímž základě údajně nemůže být naplněn znak aktivního jednání stěžovatelek ve znění §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, který výslovně zakotvuje aktivní jednání, přičemž první stěžovatelka toliko nechala mlčky odvážet odpady. Tuto argumentaci však nelze v řízení o ústavní stížnosti akceptovat primárně z toho důvodu, že jde o výklad podústavní normy, který reálně nemá dopad do základních práv či svobod stěžovatelek. Stěžovatelky zjevně úmyslně nechaly předmětný materiál z areálů vyvézt dalším z obviněných, pročež argumentace uvedená v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu není extrémní ani svévolná, když Nejvyšší soud zejména uvádí, že první stěžovatelka sama sjednala a zajistila odvoz předmětných věcí z areálů (což vychází ze skutkových zjištění nižších soudů). Přitom skutečnost, že tato stěžovatelka se aktu vývozu sama fyzicky neúčastnila, nemá pro aplikaci skutkové podstaty podle §337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku žádný význam. Ústavní soud považuje podrobné závěry Nejvyššího soudu ohledně naplnění skutkové podstaty podle §337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku za ústavně souladné a v podrobnostech na ně odkazuje.
10. Jde-li o skutková tvrzení stěžovatelek uplatněná v ústavní stížnosti (zejména tvrzení o tom, že nevypuzovaly V. R., resp. nebránily mu ve vstupu do areálů), ta postrádají jakoukoliv ústavně právní relevanci, neboť Ústavní soud nepřezkoumává pravdivost skutkových tvrzení, resp. zásadně sám nečiní skutková zjištění. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Je to obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto jeho úkolem, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení však stěžovatelky ani nenamítají.
11. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu