ECLI:CZ:US:2021:3.US.2591.21.1
sp. zn. III. ÚS 2591/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. N., zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem advokátem se sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. května 2021, č. j. 61 Co 39/2021-399, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. prosince 2020, č. j. 0 P 38/2020-335, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a 1) P. R., 2) A. R., 3) nezl. M. R. a 4) nezl. V. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku, manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka P. R. (dále jen "otec"), ve kterém se narodily tři děti (již zletilá A., nezletilá M. a nezletilý V.), bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 12. 2014 sp. zn. 17 C 203/2014. Ještě před rozvodem manželství byla rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 9. 2014, č. j. 23 Nc 251/2014-33, schválena dohoda rodičů o střídavé péči o nezletilé.
3. Okresní soud následně rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. 0 P 38/2020-335 zvýšil výživné, které je povinna platit stěžovatelka na výživu dříve nezletilé A. z původní částky 2 000 Kč na částku 5 000 Kč, dále stanovil výživné, které je povinna stěžovatelka platit na výživu nezletilé M. (z původní částky 2 000 Kč zvýšil na částku 5 000 Kč měsíčně) a na výživu nezletilého V. (z původní částky 2 000 Kč zvýšil na částku 5 000 Kč měsíčně). Okresní soud stanovil i dlužné výživné pro nezletilé za dobu od 12. 6. 2017 do 3. 6. 2020, které uložil stěžovatelce zaplatit na jednotlivé spořicí účty nezletilých. Návrh stěžovatelky na zvýšení vyživovací povinnosti otce nezletilých k dříve nezletilé A., nezletilé M. a nezletilému V. zamítl. Dále rozhodl, že se ve výroku o výživném stěžovatelky mění rozsudek okresního soudu ze dne 10. 9. 2014, č. j. 23 Nc 251/2014-33 a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání.
4. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem. Krajský soud ve výroku I. stanovil výživné, které je stěžovatelka povinna platit na výživu dříve nezletilé A. (4 500 Kč měsíčně) a ve výroku II. určil dlužné výživné, které má stěžovatelka na výživu zletilé A. za období od 9. 3. 2020 do 3. 6. 2020 uhradit (7 097 Kč). Dále rozhodl, že otec je povinen na výživu dříve nezletilé A. platit 4 500 Kč měsíčně (výrok III.) a určil výrokem IV. dlužné výživné, které má otec na výživu zletilé A. za období od 9. 3. 2020 do 3. 6. 2020 uhradit (2 866 Kč). Ve výroku V. stanovil výživné, které je stěžovatelka povinna platit na výživu nezletilé M. (4 500 Kč měsíčně) a ve výroku VI. určil dlužné výživné, které má stěžovatelka na výživu nezletilé M. za období od 9. 3. 2020 do 3. 6. 2020 uhradit (34 355 Kč). Dále rozhodl, že otec je povinen na výživu nezletilé M. platit měsíčně 4 500 Kč (výrok VII.) a určil výrokem VIII. dlužné výživné, které má otec na výživu nezletilé M. za období od 9. 3. 2020 do 3. 6. 2020 uhradit (14 742 Kč). Ve výroku IX. stanovil výživné, které je stěžovatelka povinna platit na výživu nezletilého V. (4 200 Kč měsíčně) a ve výroku X. určil dlužné výživné, které má stěžovatelka na výživu nezletilého za období od 9. 3. 2020 do 3. 6. 2020 uhradit (28 432 Kč). Dále rozhodl, že otec je povinen na výživu nezletilého měsíčně platit 4 200 Kč (výrok XI.) a určil výrokem XII. dlužné výživné, které má otec na výživu nezletilého za období od 9. 3. 2020 do 3. 6. 2020 uhradit (10 319 Kč). Nakonec výroky XIII. a XIV. rozhodl, že se tímto ve výroku o výživném mění rozsudek okresního soudu ze dne 10. 9. 2014, č. j. 23 Nc 251/2014--33 a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl (odst. 15), že za výše popsané situace, kdy oba rodiče mají stejnou kvalifikaci (oba jsou zubní lékaři), dosud nezletilé děti jsou v symetrické střídavé péči, životní úroveň matky zvyšuje příjem jejího manžela, takže matka není nucena v plném rozsahu využívat svých výdělkových schopností, naopak otec zase značnou část svého příjmu investuje do majetku vlastní společnosti, považuje za spravedlivé, aby na výživu dětí oba rodiče přispívali stejnou částkou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka po popisu vývoje věci uvádí své náklady spojené s výživou dětí a popisuje obtíže s nalezením shody na podílu obou rodičů na běžných finančních potřebách. Následně uvádí, že dle jejího názoru vycházejí okresní soud i krajský soud z nesprávných skutkových zjištění ohledně majetkových poměrů otce nezletilých. Je přesvědčena, že příjmy otce nezletilých byly již okresním soudem špatně vyhodnoceny, neboť by měly být zvýšeny o benefity, jež otec nezletilých čerpá od obchodní společnosti, v níž je jediným společníkem i jednatelem (například užívání vozidla, půjčky, apod.). Stěžovatelka rozporuje, že příjmy otce nezletilých jsou v takové výši, jakou uvedl krajský soud, věnuje značnou část ústavní stížnosti kalkulacím výnosů obchodní společnosti X, v níž působí otec jejich společných dětí, platům zubních lékařů a potenciálním příjmům svého bývalého manžela. Uvádí, že krajský soud nesprávně vycházel z toho, že by i její příjmy mohly být i vyšší. Namítá, že závěry krajského soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a že rozsudek okresního soudu je nedostatečně odůvodněn, z části jej označuje za nepřezkoumatelný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti označila jako napadené rozhodnutí pouze rozsudek krajského soudu, avšak ze stěžovatelčiny ústavní stížnosti plyne, že brojí i proti rozsudku okresního soudu. Ústavní soud proto přezkoumal i rozhodnutí okresního soudu, přičemž dospěl k závěru, že nemůže přisvědčit námitkám stěžovatelky, že by ze strany krajského či okresního soudu došlo k pochybení, které by odůvodňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky, potažmo zpochybňovalo výsledek řízení jako takový. Okresní soud se zabýval osobní, sociální a majetkovou situací obou rodičů a dospěl k závěru, že oba mají stejné předpoklady pro získání shodného měsíčního příjmu, svá zjištění ohledně finanční situace stěžovatelky (v odst. 22 až 45) a otce nezletilých (odst. 46 až 75) podrobně rozepsal a dospěl k závěru, že rodiče si navzájem budou při střídavé péči o děti hradit na výživném shodnou částku. Dle Ústavního soudu jsou závěry okresního soudu logické a řádně odůvodněné, a není zde důvod pro to, aby Ústavní soud do jeho rozhodování jakkoliv zasahoval. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem při přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věci určení výživného pro zletilé či nezletilé děti je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatelů např. tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím o určení vyživovací povinnosti nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jak má být rozhodnuto. Stěžovatelka však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť její námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy na základě zjištěného skutkového stavu svá rozhodnutí opřely.
9. Krajský soud dle Ústavního soudu řádně odůvodnil, proč považuje za spravedlivé, aby na výživu dětí oba rodiče přispívali stejnou částkou - uvedl, že k poslední úpravě výživného došlo před více než 6 lety, a že se ztotožnil se závěrem okresního soudu v tom, že se životní úroveň stěžovatelky po uzavření nového sňatku v roce 2015 podstatně zvýšila (krajský soud k tomuto dospěl s ohledem na to, že manžel stěžovatelky hradí veškeré náklady na bydlení, stravu i domácnost). Ústavní soud dospěl k závěru, že se krajský soud řádně vypořádal s námitkami stěžovatelky, týkajícími se příjmů bývalého manžela stěžovatelky i majetkové obchodní situace společnosti X (odst. 12 a 13 napadeného rozsudku). Krajský soud rovněž dostatečně odůvodnil i diferenciaci výživného přiznaného jednotlivým dětem, když uvedl, že v případě již zletilé A. výživné stanovil jen do nabytí její zletilosti a dále při stanovení výživného zohlednil, že mezi nejstarší A. a nejmladším V. je věkový odstup 5 let a nepochybně starší děti mají přeci jen o něco větší potřeby. Proto za přiměřené považoval výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně pro starší dcery a ve výši 4 200 Kč měsíčně pro nezletilého V. (odst. 17 napadeného rozsudku). Posoudil-li krajský soud všechny relevantní skutečnosti, včetně potřeb nezletilých, a své rozhodnutí o stanovení výživného oběma rodičům na shodnou částku pro každé z dětí (jež mají v symetrické střídavé péči) náležitě odůvodnil, přičemž neporušil žádné ústavně zaručené právo, Ústavní soud nemůže do jeho rozhodnutí jakkoli zasahovat. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že obě napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu