ECLI:CZ:US:2021:3.US.2596.20.1
sp. zn. III. ÚS 2596/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Valentyny Novotné, zastoupené JUDr. Martinou Švejdovou, advokátkou, sídlem Svaté Anežky České 32, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2020 č. j. 20 Cdo 3938/2019-205, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. Jindřicha Novotného a 2. obchodní společnosti CP Inkaso s. r. o., sídlem Opletalova 1603/57, Praha 1 - Novém Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky v návětí uvedeným usnesením pro opožděnost. Nejvyšší soud uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 13. 3. 2019, přičemž dovolání stěžovatelka podala dne 29. 10. 2019. Jelikož lze dovolání podat do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu [§240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], nebylo na dovolání stěžovatelky možno hledět než jako na opožděné. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu v zákonné lhůtě nepodala žádné dovolání (byť imperfektní, k odstranění jehož vad by následně mohla být soudem v jím stanovené lhůtě, překračující případně i lhůtu zákonnou, vyzvána), nebylo rozhodné, že žádala o prodloužení lhůty k jeho podání, neboť zmeškání této lhůty nelze podle §240 odst. 2 o. s. ř. prominout, tudíž ani prodloužit.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že napadené usnesení je rozporné se zásadami spravedlnosti a s principy demokratického právního státu. Byť je pravdou, že dovolání bylo podáno po lhůtě, považuje stěžovatelka za důležité okolnosti, proč se tak stalo. Stěžovatelka požádala již dne 23. 4. 2019, tedy ve lhůtě k podání dovolání, Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") o prodloužení lhůty k doplnění dovolání, a to nejméně po dobu trvání její dočasné pracovní neschopnosti. Tyto své žádosti opakovala a vždy je doložila rozhodnutími o dočasné pracovní neschopnosti, která trvala od 28. 1. 2019 do 4. 9. 2019. Jelikož stěžovatelka nemá právního vzdělání, vycházela z toho, že požádá-li o prodloužení lhůty k podání dovolání, bude jí vyhověno, jako tomu bylo v případě jejího odvolání, případně bude ze strany soudu v dané lhůtě alespoň poučena o své povinnosti podat ve stanovené lhůtě dovolání, byla-li v pracovní neschopnosti a bylo zřejmé, že není v jejích silách věc řešit. Také očekávala, že bude stejně jako v předchozích řízeních soudem vyrozuměna o odstranění vad dovolání. Stěžovatelka údajně nebyla nečinná, naopak ve stanovené lhůtě pro podání dovolání celkově pětkrát žádala o prodloužení lhůty. Okresním soudem však nebyla ani jednou poučena o tom, že lhůtu pro podání dovolání nelze prodloužit ani její zmeškání prominout. Stěžovatelka proto tvrdí, že nemohla vědět, že jí lhůta prodloužena nebude.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocným rozhodnutím tohoto orgánu porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelky.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
7. Ústavní stížnost stěžovatelky sestává z opakování námitek zcela vyvrácených v napadeném usnesení Nejvyššího soudu a setrvává v rovině běžných zákonů, kterou Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat, nemá-li nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva za následek porušení ústavnosti. O takovou tzv. kvalifikovanou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecný soud dostatečně dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, anebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp. odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. V napadeném usnesení byly v souladu s ústavním pořádkem vypořádány všechny i v ústavní stížnosti vznesené námitky. Nadto lze dodat, že stěžovatelka byla podle svých slov okresním soudem v předchozích řízeních poučena o vadách dovolání a vyzvána k jejich odstranění, pročež si svých povinností včasného podání dovolání a zastoupení advokátem musela být vědoma. Jelikož obsah ústavní stížnosti postrádá ústavněprávní rozměr a Ústavní soud neshledal jediný důvod, proč by měl napadené usnesení Nejvyššího soudu rušit, odkazuje ve zbytku pro stručnost na ústavně souladné odůvodnění napadeného usnesení.
9. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony, při uplatnění ústavních principů a hodnotových východisek. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu