ECLI:CZ:US:2021:3.US.2610.20.1
sp. zn. III. ÚS 2610/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2. července 2019 č. j. 2 T 6/2016-893 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2019 č. j. 6 To 303/2019-916 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020 č. j. 3 Tdo 547/2020-976, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 7. 2019 č. j. 2 T 6/2016-893 byl stěžovatel (bod 1) uznán vinným pokračujícím zločinem pohlavního zneužití, spočívajícím v souloži s osobou, o které mu bylo známo, že je mladší 15 let. Dále byl (bod 2) uznán vinným pokračujícím přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 a 2 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, v jednočinném souběhu s přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 trestního zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího, stručně shrnuto, v tom, že v situaci, kdy poškozené bylo 14 let, a tento její skutečný věk znal, pořídil s ní využívaje její citové závislosti na jeho osobě po předchozí dohodě, kdy poškozená s focením a natáčením souhlasila, fotografie, na kterých je poškozená nahá ve vyzývavých polohách, a video, kde zachytil jejich soulož, a tyto měl uloženy v notebooku. Kromě toho (bod 3) byl uznán vinným pokračujícím přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 trestního zákoníku, spočívajícím v přechovávání fotografií, na kterých jsou nahé dívky jevící se mladší než 18 let.
3. Za jednání uvedené pod bodem 1 a sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem okresního soudu ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. 2 T 130/2013, byl stěžovatel odsouzen podle §187 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Za jednání popsané pod body 2) a 3) a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 2 T 30/2015, byl stěžovatel odsouzen podle §193 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 9. 2019 č. j. 6 To 303/2019-916 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu jako nedůvodné.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. 3 Tdo 547/2020-976 bylo stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel za prvé zpochybňuje skutkový závěr obecných soudů, že věděl, že poškozené v předmětné době ještě nebylo 15 let. To dokládá svědectví svědků M., J. a P., kteří uvedli, že se poškozená chovala vyzývavě a usuzovali z jejího chování na věk vyšší než 15 let, případně dokonce uvedli, že jim poškozená sama sdělila, že je jí 16 let. Poškozená stěžovateli takovouto informaci o vyšším věku i sama uvedla. Soudy se zde neřídily zásadou in dubio pro reo.
7. Za druhé pak stěžovatel považuje uložený trest za nepřiměřený. Mělo být zohledněno, že od prvého ze skutků již uplynulo od jeho spáchání 10 let, přičemž délku objasňování případu a řízení stěžovatel nikterak neprodlužoval. Rovněž upozorňuje, že sama poškozená mu aktivně dávala své fotografie a videa. Je též nelogické, že za méně závažné jednání mu byl uložen trest nepodmíněný, zatímco za závažnější čin dostal trest podmíněný. Za problematické pak považuje uložení dvou trestů. Odkazoval-li okresní soud na nezahlazené odsouzení k peněžitému trestu, stěžovatel považuje §105 písm. e) trestního zákoníku za nekoncepční a jdoucí proti obecné snaze o ukládání alternativních trestů, což zaznělo i v odborné literatuře.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Jestliže soudy dospěly k závěru, že stěžovatel o věku poškozené věděl, učinily tak na základě důkazů, které řádně hodnotily jako orgány k tomu oprávněné. V tomto směru vyšly z výpovědi poškozené i dalších důkazů. Jestliže někteří svědci uvedli, že jim poškozená o sobě sdělila, že jí je 16 let, soudy se s touto skutečností vypořádaly, když uvážily, že poškozená vypověděla, že jí stěžovatel kladl na srdce, aby o svém skutečném věku nikde neříkala a tvrdila o sobě, že je jí 16 let, a lze tak dovodit, že to, co řekla daným svědkům, bylo pouze důsledkem instrukcí stěžovatele.
11. Co se týče vyměřeného trestu, uplynutí delší doby od spáchání trestné činnosti bylo soudy zohledněno, a stejně tak soudy rozhodovaly při vědomí konkrétní povahy závadného jednání stěžovatele. I uložení nepodmíněného trestu bylo soudy odůvodněno, když podmíněný trest nepovažovaly za možný zejména s ohledem na sbíhající se odsouzení pro trestnou činnost, za kterou byl stěžovateli v řízení sp. zn. 2 T 130/2013 uložen trest obecně prospěšných prací, který však nevykonal, nýbrž po dobu cca tří let zcela ignoroval. Ani zbytek stěžovatelovy ústavní stížnosti pak neobsahuje žádné zásadní argumenty, které by mohly svědčit o neústavnosti napadených rozhodnutí. Skutečnost, že některé ustanovení trestního zákoníku bylo případně v odborné literatuře kritizováno jako nedostatečně podporující ukládání alternativních trestů, ještě sama o sobě nijak nesvědčí o tom, že by napadená rozhodnutí, jimiž byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody, měla být považována za protiústavní. To pak platí tím spíše, když mu byl tento trest vyměřen při dolní hranici trestní sazby.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu