ECLI:CZ:US:2021:3.US.2616.21.1
sp. zn. III. ÚS 2616/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FICOM, v.o.s., se sídlem Záběhlická 3156/65, Praha 10, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 30 Cdo 3559/2020-208, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, č. j. 91 Co 71/2020-134, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy, dále její právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny, a konečně právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala žalobou přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 130 000 Kč s příslušenstvím, vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení vedeném před Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 370/2010. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 26 C 96/2019-105, uložil žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) povinnost zaplatit stěžovatelce částku 52 500 Kč s příslušenstvím (výrok I) a ve zbytku její žalobu co do částky 107 500 Kč (správně má být 77 500 Kč) s úrokem z prodlení zamítl (výrok II).
3. Obvodní soud dospěl k závěru, že ve věci lze shledat odpovědnostní titul ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), neboť došlo k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě. Posuzované řízení před Okresním soudem v Ústí nad Labem sp. zn. 13 C 370/2010 trvalo 8 let, což obvodní soud považoval za nepřiměřeně dlouhou dobu, kterou nelze odškodnit jinak než v penězích. Pro základní výši odškodnění vyšel z částky 15 000 Kč za jeden rok trvání daného řízení (za první 2 roky pak v částce poloviční). Základní částku takto zjištěnou obvodní soud snížil o 50 % z důvodu nižšího významu řízení pro stěžovatelku. Předmětem řízení totiž bylo plnění ze smlouvy, která byla posuzována v dalších asi 20 obdobných soudních řízeních, tyto spory vycházely ze stejného základu a vyřešení jednoho z těchto sporů určovalo výsledek ostatních. Obvodní soud proto stěžovatelce přiznal toliko částku 52 500 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, když mimo jiné konstatoval, že tím, že Okresní soud v Ústí nad Labem v posuzovaném řízení vyčkal prvního rozhodnutí v obdobné věci, stěžovatelce ušetřil náklady řízení, neboť se nakonec ukázalo, že její žaloby by neměly naději na úspěch.
4. Městský soud v Praze ("městský soud") nyní napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 52 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a potvrdil zamítnutí žaloby co do částky 77 500 Kč s příslušenstvím (výrok II). Jakkoliv vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, z hlediska právního posouzení uvedl, že stěžovatelka vedla souběžně s posuzovaným sporem před Okresním soudem v Ústí nad Labem dalších 23 sporů vycházejících z identického skutkového a právního základu věci, ač se spory týkaly různých žalovaných společenství vlastníků jednotek, která stěžovatelce - zjednodušeně řečeno - neuhradila cenu za jí instalované měřiče spotřeby v několika tisících bytech. Podle městského soudu bylo ovšem pouze na rozhodnutí stěžovatelky, že nepodala jednu žalobu proti všem žalovaným v řízení o věci samé, ale že vedla na základě shodného skutkového děje množství identických sporů s jednotlivými společenstvími vlastníků jednotek. Městský soud se proto neztotožnil s názorem obvodního soudu, že nemajetkovou újmu, která stěžovatelce vznikla, je třeba odškodnit v penězích. To i proto, že stěžovatelka věnovala veškeré úsilí a náležitou péči zejména jiným řízením, která ve stejném časovém období vedla rovněž u Okresního soudu v Ústí nad Labem (stěžovatelka se tedy plně nevěnovala mimo jiné i řízení, z něhož jí měla vzniknout nyní posuzovaná újma), neboť tato řízení - na rozdíl od nyní posuzovaného - nebyla přerušena, stěžovatelka v nich dokonce podala odvolání, dovolání i ústavní stížnost. V ostatních řízeních, včetně nyní posuzovaného, pak stěžovatelka naopak vyčkávala na vydání prvotního rozhodnutí (tj. na zhodnocení stěžovatelkou uplatněného nároku na jí tvrzené bezdůvodné obohacení ze strany jednotlivých společenství vlastníků jednotek). Tyto konkrétní okolnosti případu ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb. vedly městský soud k závěru, že intenzita stěžovatelkou utrpěné nemajetkové újmy v posuzovaném řízení je natolik malá, že přiměřenou formou zadostiučinění se jeví pouhé konstatování porušení práva. Svůj vliv na tento závěr městského soudu měla i okolnost, že stěžovatelce již byla v rámci jiných řízení vedených podle zákona č. 82/1998 Sb. vycházejících z výše popsaného skutkového a právního základu vyplacena částka 372 000 Kč.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že pro stanovení formy zadostiučinění (konstatování porušení práva namísto finančního zadostiučinění) není dovolání stěžovatelky přípustné, neboť rozsudek městského soudu zcela odpovídá ustálené judikatuře. Městský soud správně přihlédl k tomu, že prožívání intenzity újmy způsobené stěžovatelce nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení bylo výrazně nižší v konkurenci s původním řízením, jehož výsledek byl pro stěžovatelku významným. Stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je přitom v prvé řadě úkolem okresního (popř. obvodního) soudu a případný přezkum úvah náleží odvolacímu soudu. Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění. Městský soud se přitom neodchýlil od ustálené judikatury ani v tom, měl-li za to, že iniciování většího množství sporů staví stěžovatelku při prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující.
10. Především je třeba kriticky uvést, že argumentace stěžovatelky je dosti obecná a neobsahuje žádnou hlubší - natožpak ústavněprávní - argumentaci. Stěžovatelka tak sice uvádí, že jí přiznaná forma zadostiučinění je zcela v rozporu s podstatou kompenzační funkce zadostiučinění, ovšem tento svůj závěr v ústavní stížnosti hlouběji nerozvádí. Přitom obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích podrobně vysvětlily, že posuzované řízení před Okresním soudem v Ústí nad Labem, týkající se dílčího nároku stěžovatelky na jí tvrzené bezdůvodné obohacení, pro ni - posuzováno z hlediska jeho nepřiměřené délky - mělo jen malý význam, neboť v kontextu jí vedených obdobných řízení bylo zřejmé, že ani s tímto dílčím nárokem nebude stěžovatelka úspěšná. Proto pro odškodnění nepřiměřené délky tohoto řízení podle obecných soudů postačovalo konstatování porušení práva.
11. Pro obecné soudy naopak nebylo podstatné (byť stěžovatelka je v ústavní stížnosti jiného mínění), že stěžovatelka k jí vyvolaným řízením (včetně nyní v kontextu stížnosti hodnoceného) nepřistupovala "sudičsky"; rovněž není správný poněkud zkratkovitý závěr stěžovatelky o nelogičnosti napadených rozhodnutí, pokud z nich stěžovatelka dovozuje, že účastníku více soudních sporů musí dostačovat zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva, zatímco účastník jednoho sporu může být odškodněn finančně. Žádný takto zjednodušující závěr totiž obecné soudy v napadených rozhodnutích neformulovaly, když naopak posouzení (a rozsouzení) stěžovatelčina případu provedly s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, což řádně vysvětlily a stěžovatelka ve skutečnosti proti jimi uváděným důvodům žádnou relevantní protiargumentaci nenabízí.
12. Ústavní soud proto - při respektování shora naznačené zdrženlivosti k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a jeho referenčního rámce - uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu