ECLI:CZ:US:2021:3.US.2629.21.1
sp. zn. III. ÚS 2629/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., zastoupeného Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou se sídlem Pekařská 658, Kladno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, č. j. 30 Cdo 1557/2021-204, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 20 Co 291/2020-178, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2020, č. j. 12 C 171/2018-136, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl žalobu, jíž se stěžovatel vůči státu domáhal zaplacení částky 187 000 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tuto částku nárokoval z titulu náhrady škody, jež mu tvrzeně vznikla "nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání ve spojení s rozhodnutím státního zastupitelství o zajištění majetku společnosti X, když on (spolu s dalšími společníky) byl nucen v takto vzniklé tísni prodat svůj podíl ve společnosti X za cenu řádově nižší, než byla její skutečná hodnota."
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
5. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné a zčásti jako vadné.
6. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že "v daném případě obecné soudy, na základě značně zjednodušeného řízení, zamítly žalobu stěžovatele na náhradu škody právě v důsledku tzv. přepjatého formalismu, odmítly se věcí blíže zabývat s tím, že zajišťovací opatření nebylo zrušeno výslovně jako nezákonné a dále, že bylo vydané rok před tím, než se stěžovatel stal účastníkem řízení, tedy obviněným."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Z ustálené judikatury zdejšího soudu též vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem zcela zjevně nejde. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky s příslušenstvím, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel však svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
10. Pro Ústavní soud je podstatné, že obecné soudy věc posoudily v souladu se svou ustálenou judikaturou, která je srozumitelná a přehledná, přičemž její použití ve stěžovatelově případě nevzbuzuje žádné relevantní pochybnosti. Výklad právní úpravy užitý obecnými soudy tudíž nelze považovat za nepředvídatelný či překvapivý. Ústavní soud rovněž nepovažuje právní posouzení obecných soudů za extrémní, a tedy vybočující z mezí ústavnosti ve shora naznačeném smyslu.
11. Proto Ústavní soud toliko pro stručnost odkazuje na ústavní stížností napadená rozhodnutí, z nichž se podává, že obecné soudy stěžovatelem uplatněný nárok zamítly, neboť v jeho případě nebyly splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.
12. Konkrétně lze uvést, že dovolával-li se stěžovatel odpovědnosti státu v souvislosti s usnesením o zahájení jeho trestního stíhání, obecné soudy potvrdily, že zde sice byla splněna výchozí podmínka úspěšného uplatnění odpovědnostního nároku (tj. existence nezákonného rozhodnutí), když trestní stíhání stěžovatele bylo ukončeno vydáním zprošťujícího rozsudku, současně však přesvědčivě a srozumitelně vysvětlily, že mezi předmětným usnesením a škodou, již stěžovatel spatřoval ve snížení hodnoty jeho obchodního podílu ve společnosti X, neexistoval, resp. ani nemohl existovat vztah příčinné souvislosti, coby navazující zákonné podmínky vzniku odpovědnostního nároku. Jak totiž výstižně poznamenal (vedle další argumentace) již obvodní soud, stěžovatel přestal být společníkem v uvedené společnosti ještě před zahájením trestního stíhání jeho osoby, což ovšem znamená, že nemohl očekávat jakýkoliv výnos z činnosti této společnosti, jehož by se eventuálně mohl po skončení trestního stíhání dovolávat vůči státu z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek obvodního soudu, body 42-43; shodně rozsudek městského soudu, bod 8). Na takto logicky odůvodněném závěru nespatřuje zdejší soud nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
13. Co se týká závěru obecných soudů, že odpovědnostní nárok stěžovateli nevyplývá ani z rozhodnutí policejního orgánu ze dne 24. 9. 2013, jímž došlo k zajištění nemovitostí společnosti X, jakožto rozhodnutí, jež - vzhledem k tomu, že nebylo zrušeno pro nezákonnost - nepředstavuje odpovědnostní titul ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), stěžovateli lze dát zapravdu v tom, že k předmětné zákonné podmínce zrušení pro nezákonnost je nutno přistupovat materiálně, a nikoliv formalisticky (z nejnovější judikatury srov. nález sp. zn. II. ÚS 3516/20 ze dne 3. 6. 2021; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů ovšem deficitem nepřípustného formalismu netrpí.
14. Ústavní soud předně odkazuje na své předchozí závěry, z nichž se podává, že zproštění obžaloby nemusí automaticky zakládat opodstatněnost nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vždy je totiž nezbytné posoudit, z jakého titulu je náhrada škody požadována a zda je požadavek na její náhradu opodstatněn. V nálezu sp. zn. II. ÚS 596/02 (N 64/33 SbNU 141) ze dne 5. 5. 2004 dospěl zdejší soud k závěru, že ani skutečnost, že obviněný byl zproštěn obžaloby, nečiní z předešlého uvalení vazby nezákonné rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, bylo-li rozhodnutí o vazbě v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny a trestním řádem. Vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu jen tím, že obviněný a později obžalovaný byl obžaloby zproštěn proto, že nebylo prokázáno, že by skutek spáchal. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. III. ÚS 2062/18 (N 173/91 SbNU 175) ze dne 22. 10. 2018. Šlo o věc, ve které byla osoba na 47 hodin zadržena a následně propuštěna, aniž by proti ní bylo později zahájeno trestní stíhání. Ústavní soud zdůraznil, že Listina nezaručuje právo být odškodněn za zákonné rozhodnutí nebo správný úřední postup, a tudíž z ní nelze dovodit právo na odškodnění za zákonné omezení osobní svobody. Okolnost, že zadržená osoba nakonec nebyla odsouzena pro spáchání trestného činu, nepřekážela závěru, že její zadržení nebylo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Tyto závěry jsou plně použitelné i v kontextu nyní posuzovaného případu.
15. Ústavní soud dále připomíná, že užití institutu zajištění nemovitosti podle ustanovení §79d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 5. 2015, na který stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, bylo podmíněno tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčovaly závěru, že zajištěná nemovitost je určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita, nebo je výnosem z trestné činnosti. Jednalo se tedy o preventivní institut, který se pohyboval v rovině pravděpodobnostní. Závěr, že zajištěné nemovitosti měly uvedené určení, tedy nemusel být plně hodnověrný a ani konečný [přiměřeně srov. nález sp. zn. I. ÚS 3511/14 (N 173/78 SbNU 577) ze dne 22. 9. 2015, bod 38.]. Pro aplikaci zmíněného zajišťovacího institutu postačoval vyšší stupeň pravděpodobnosti, přičemž je nutno zohlednit, že se vzhledem k jeho účelu uplatnil i v počátečních fázích přípravného řízení, kdy mají orgány činné v trestním řízení užší okruh získaných informací (např. jen z trestního oznámení a dosud podaných vysvětlení) než v pozdějších fázích. Z tohoto důvodu samotná okolnost, že v pozdějších fázích přípravného řízení orgány činné v trestním řízení získaly nové dodatečné poznatky odůvodňující závěr, že zajištění již není třeba, nemusel znamenat, že původní zajištění bylo nezákonné. Tím méně pak bylo možno nezákonnost zajištění automaticky spojovat s okolností, že došlo k zastavení trestního stíhání, zproštění obžaloby či odložení věci.
16. Z napadených rozsudků obvodního a městského soudu tedy není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícími ze zásad řádně vedeného soudního řízení. Obvodní soud se "právním životem" předmětného usnesení o zajištění nemovitosti pečlivě zabýval, když mj. poukázal na to, že jeho důvodnost byla ke stížnosti stěžovatele, dalších společníků i samotné obchodní společnosti posuzována v daném trestním řízení též stížnostním soudem (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 13). Obvodní soud dostatečně zdůvodnil, že uvedené usnesení policejního orgánu bylo zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, což je - nutno říct - zákonem předvídaný výsledek zajištění, tudíž dospěl k opodstatněnému závěru, že v nyní posuzovaném případě nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
17. Ústavní soud nepřehlédl ani navazující argument obecných soudů, dle kterého stěžovateli nemohla vzniknout ze zajišťovacího rozhodnutí škoda též z toho důvodu, že v rozhodné době (tj. ke dni 24. 9. 2013) nebyl účastníkem trestního řízení, v jehož rámci bylo toto rozhodnutí vydáno. Obecné soudy zde přihlédly k ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud považuje tyto závěry za zcela případné a nehodlá je proto jakkoliv přehodnocovat, což mu ostatně s ohledem na jeho postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší.
18. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo (navzdory odlišnému názoru stěžovatele) v posuzované věci splněno.
20. Ústavní soud proto nyní posuzovanou ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu