ECLI:CZ:US:2021:3.US.2645.21.1
sp. zn. III. ÚS 2645/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. července 2021 č. j. 6 As 177/2021-13, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Statutárního města Frýdek - Místek, sídlem Radniční 1148, Frýdek - Místek, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na informace a na přístup k soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") se stěžovatel domáhá ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka, kterou spatřuje v tom, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o poskytnutí informací ze dne 4. 3. 2021 podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"). Stěžovatel v řízení před krajským soudem požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
3. Krajský soud usnesením ze dne 27. 5. 2021 č. j. 22 A 41/2021-5 žádost o osvobození od soudních poplatků i návrh na ustanovení zástupce zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2021 č. j. 4 As 114/2021-21, v němž se konstatuje, že stěžovatel vede značné množství obdobných sporů, které se nedotýkají jeho životní sféry, nýbrž jsou projevem jeho zájmu o veřejné záležitosti. Stěžovatel je plně oprávněn takové spory vést, je však na něm, aby v takovém případě nesl náklady s nimi spojené.
4. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že postupem krajského soudu nedošlo k nepřípustnému zásahu do stěžovatelova ústavního práva na přístup k soudu či práva na informace, neboť stěžovatel "vrší" správní a soudní řízení (např. tím, že stále dokola napadá procesní rozhodnutí soudů či postup správních orgánů, přestože v právně totožných věcech již byl pravomocně vysloven závazný názor Nejvyššího správního soudu), aniž důsledně váží důvodnost svého postupu. Je proto namístě, aby soudní řízení vedl s vědomím úhrady nákladů řízení, včetně soudního poplatku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, ačkoli dostatečně prokázal své nepříznivé majetkové poměry, status osoby se zdravotním postižením, i že šlo o žádosti, které se významně dotýkají jeho životní sféry (ochrana zdraví, programy prevence, evidence osobních údajů, apod.).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně přitom zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275) dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávné použití podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by bylo způsobilé založit toliko svévolné použití §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud se již dříve zabýval shodnou argumentací stěžovatele předestřenou v ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který zamítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení správního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, a usnesením ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 2644/21 tuto ústavní stížnost odmítl s odůvodněním, že ve své judikatuře opakovaně akceptoval takový výklad ze strany obecných soudů, podle kterého i když je účastník řízení nemajetný a bylo by namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků, může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporů, které účastník vede (viz např. usnesení ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1837/17, ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 978/15 či ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3928/16). Ústavní soud současně odkázal na své usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3378/15, podle kterého o takový případ může jít, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem jeho životní sféry.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatuje, že ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil. Tak tomu je, jak vyplývá ze shora uvedeného, i v nyní posuzované věci.
11. Ústavní soud uzavírá, že se správní soudy danou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací Nejvyššího správního soudu v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jeho výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu